Jdi na obsah Jdi na menu
 


cyklus Cesta pomsty - 1

21. 4. 2009

Cesta pomsty

 

1.

 

Edo, květen 1697

 

  „Dobrý den, nejvyšší komoří“ pozdraví Sana na chodbě mladík neobyčejně krásný. Sano Ičiró, nejvyšší komoří Tokugawské vlády se zahledí na mladíka a jeho doprovod se zastaví.

  „Dobrý den, Joritomo,“ pozdraví zdvořile. Joritomo, syn bývalého komořího Janigasawy a teď milenec šóguna. Když jeho úhlavní nepřítel Janigasawa odešel do vyhnanství přivlastnil si šógun toho mladíka pro sebe.

  „Mohl byste mně věnovat trochu času, prosím. Večer.“ Sano nadzdvihne údivem obočí. Dost neobvykle, ale po tom co jeho otec odešel, tak Joritomo k němu přilnul a často spolu mluvili. Stal se tak nějak náhražkou pro něho za otce, kterého ztratil.

  „Jistě budu rád, když mně poctíte svou návštěvou.“ Joritomovou krásnou tváří přeběhne nesmělý úsměv.

  „Děkuji vám ctihodný komoří.“ Ukloní se a ustoupí z cesty. Sano mlčky kolem něho projde a pokračuje do své kanceláře. Tam ho přivítá spoustu úředníků s dopisy a  dokumenty. V pracovně jsou ohnivzdorné truhly na pergameny a on s Kozavou vyřizují všechny ty důležité věci, které drží stát nad vodou. Zdá se mu, že  pracuje jako komoří léta a pořád si na to nemůže zvyknout.

  V poledne si dá něco malého k jídlu a přemýšlí co mu Joritomo chtěl. Každý den se ptá jestli ještě bude zasedat a jestli to vydrží dál v úřadu. Pan Macudaira se drží u moci a šógun už ztratil moc úplně. A přece Cesta bušido ho zavazuje sloužit mu.

  Chybí mu Reiko a chybí mu práce deketiva. Naposled vyšetřoval vraždy vysokých státních činitelů zasažených dotekem smrti neboli dim-mak. Jediný koncetrovaný úder a oběť zemře. Malý otisk palce a oběť padne mrtvá. Od té doby je pořád tady v té kanceláři a před rokem kdy zemřela jeho milovaná Reiko ho netěší nic.

  Každý den začíná utrpením sem dojít a pracovat, ale povinnost mu velí, aby vydržel. I Hirata – san je na tom stejně. Jeho paní Midori zemřela společně s Reiko při jedné z výtržnosti v úřednické čtvrti Hijiba. Mělo být tam vše v klidu, ale rebelové zaútočili i přes veškerá opatření, které podnikl a přes veškerou snahu stráži je zabili.

  Nejhorší je, že dosud nezjistili kdo to udělal. Pátrali, překopali celé Edo do základu a nemohli si dovolit ani slzu a jen v skrytu trpěli. Nebýt Hirata - san zřejmě by se zbláznil. Zachránil mu zdravý rozum a oba si slibili, že najdou pravdu. Hirata jako sósakane – sama,  nejctihodnější vyšetřovatel  události, situací a lidi tokugawského režimu pátrá po pravdě den co den, ale také nemůže pořád zanedbávat svoje povinnosti vyšetřovatele a zároveň žáka mnicha Okuzaniho.

   Poslední dobou má pocit, že kolem něho se stahuje síť, ale nic určitého neví. Pokoušel se to vypátrat, ale tentokrát jsou i zdi hluché. Napije se a dojí rýži a zeleninu. Měl by začít odpolední přijímací ceremoniál a pak ho mají navštívit agenti zpravodajské sítě Mecuke a nahlásit mu všechny buřičské akce proti režimu. Vstane a vejde do kanceláře v které je poslední dobou víc než doma.

Vysocí úřednící, žádosti a skryté úplatky i pohledy. Generál Isogai si stěžuje pořád na nedostatek vojáků a každý den má nějakou novou zprávu. Stín bývalého komořího pořád vrhá na všechno svůj stín, a i když už chytli všechny vyšší jeho důstojníky, pořád jsou výtržnosti a bouře. Už se zamýšlí nad tím, jestli někdo jim nedává příkaz přímo z bakufu, ale dosud toho muže nenašel. Balancování na ostří nože, to představuje práce komořího. Oddechne si, když je po všem. Zvedne se od stolu a vyjde ven cítě na sobě  pohledy ostatních, kteří mu závidí strmou kariéru až na nejvyšší místo ve vládě. Bývalý rónin si šeptají skrytě a někteří se mu pošklebují. Snaží se je ignorovat a pracovat jak nejlépe dovede.

Jde domu a za sebou má své dva dvořany Maruma a Fukida, kteří dřív byli jeho detektivové a teď mu slouží jako tělesná stráž i osobní pomocníci. Dávali si za vinu, že tehdy nebyli s paní Reiko a nepomohli. Nabídli mu svůj život, ale Sano musel odmítnout, stejně jako kdysi život Hirata – san. Prochází edským palácem a je rád, že nikoho nepotkávají s kým by musel nutně mluvit a pak si vzpomene na Joritoma. Čeká ho doma a on je najednou zvědavý co mu chce.

Za chvilku dorazí do rezidence bývalého komořího Janigasawy, kterou zdědil, když musel Janagisawa odejít do exilu a on se stal nejvyšším komořím, aby vyrovnal moc pana Macudairy a posledních příznivců Janigasawy, kteří využívali Joritoma a jeho vlivu na šóguna.

„Dobrý večer, nejctihodnější komoří,“ ukloní se vrchní služebna v domě. Sano mlčky pokyne a zeptá se.

„Joritomo- san je tady?“

„Ano pane. Hraje si s vaším synem na zahradě. Pan Masahiro bude velmi rád, až vás uvidí.“ Sano to mlčky přejde. Ví, že není tolik doma, jak by měl, ale všechno zařidít a k tomu porady. Práce a když tady není Reiko, píchne ho u srdce. Tolik mu chybí.

Spěchá do zahrady a už z dálky slyší smích Masahira. Je rád, že Masahiro, kterému Reiko chybí se směje. První noci měl noční můry a neustále volal  svou maminku  a pak přestal. Sano se mu snažil vysvětlit co se stalo. Je rád, že je už v pořádku. Aspoň v to doufá.

„Tati! Tati! Podívej se co mám!“ běží k němu Masahiro a mává hračkou koníka. Sano ho popadne a zatočí s ním. Má ho rád a velmi mu připomíná Reiko. Mlčky poděkuje Joritomo.

„Je krásný Masahiro.“ Postaví ho na zem a obejme ho. Masahiro se nafoukne a vyklouzne z náruče. Rozeběhne si hrát s koníkem, když se otočí a vážných hláskem začne říkat.

„Tati dnes jsem něco našel. Pak ti to ukážu.“ Sano s úsměvem přikývne  a jde se přivítat s Joritomo. Ten na něho obdivně hledí.

„Máte krásného syna. Zanedbáváte ho.“ Do hlasu se mu vloudí divný tón. Sano se na něho udiveně podívá. Vzpomíná si na otce?

„Hodně práce.“ Odpoví s úsměvem Sano a sedne si na verandu. Pokyne Joritomovi, aby se posadil taky.

„Děkuji.“ Joritomo se posadí a zahledí se na Masahira. „Dokud jsem byl malý, otec často navštěvoval moji matku a mně. Rád si se mnou hrával. Pak to vše přestalo. Promiňte Sano – sama.“ Zrudne.

„Pane čaj.“ Vyruší je služebna Hiruko, která dohliží na Masahira. Ukloní se a položí vedle nich konvici čaje. Chce je začít obsluhovat, když ji Sano nervózně  zadrží.

„Můžeš jít.“ Hiruko se ukloní a odejde. Sano mlčky se dívá jak Joritomo půvabně nalévá čaj. Naučený všemu, aby posloužil svému šógunovi, pomyslí si Sano a přemýšlí jaké asi měl dětství, když měl tak ambiciózního otce. „Joritomo chtěl jsi mi něco říct,“ a všimne si jak se mu zachvěje ruka. Joritomo zvedne k němu oči. Podívá se na Masahira jak si hraje a na neviditelné strážce a služebné dohlížející na chod domu.

„Zvykl jste si tady Sano – san?“ otáže se zdvořile.

Sano trochu znejisti. Proč ho to zajímá? „Ano zvykl, ale taky to přináší velkou odpovědnost žít v tak velkém domě.“ Vyřčí už předem další otázku. Joritomo sice může být milencem šóguna, ale jeho otcem byl Janigasawa a ten ho dobře na tuto roli připravil a dlouho by nebyl blízko trůnu, kdyby neuměl se pochybovat v dvorských intrikách.

„Ano Sano – san. Velkou odpovědnost. Nechybí vám práce detektiva? Od té doby co jste získal úřad nejvyššího komořího se mi zdáte být jiný.“ Sano si kysele pomysli, že by ta práce změnila každého.

„Co tím chcete říct Joritomo?“ Prudce se vyjádří Sano a zneklidněně se na něho podívá. Ví, že už několikrát jen díky němu se šógun přiklonil na jeho stranu a ne stranu pana Macudaira. Joritomo v ruce drží šáek čaje.

„Výborný čaj a je tady krásně. Šógun si vás považuje a má vás rád, ale ...“ odmlčí se.

„Poslední dobou cítím, že se něco děje, ale nikdo mi nic nechce říct. Jestli...“ naznačí Sano a napije se.

„Zítra budete povolán k jeho výsosti šógunovi na audienci. Prosím nebuďte moc překvapen. Nevím vše...“

„Tak mi to řekněte.“ Joritomo se na něho bezvýrazně podívá.

„Pan Macudaira je velmi ambiciózní člověk. Skoro stejně jako můj otec. Dávejte si na něho pozor. Víte, je tady krásně, ale plné úskalí, pasti a skrytých věcí.“ Rozhlédne se kolem sebe. Sano v duchu přikývne. „Rád vzpomínám na vaše případy a jak jste je briliantně řešil. Vždy sám sebou a neochvějně šel jste za pravdou. Budu muset jít. Večer je pořádán večírek v zahrádach jeho Výsosti a já nesmím chybět.“ Zvedne se a upraví si oděv. Trochu ironicky se nad svými slovy usměje. I Sano se zvedne a zadívá se na klidný obličej Joritoma. Přišel ho varovat a on je mu vděčen. Neví, přesně co pan Macudaira pro něho přichystal, ale nic dobrého to zřejmě nebude.

Sano ho doprovodí ke dveřím. Joritomo zaváhá a dotkne se jeho rukávu. „Zkusím něco udělat, aby to nebylo tak hrozné. Já omlouvám se...“ zašeptá a vyrazí ven. Sano zbledne. Snad nechce kvůli němu riskovat. Ani Joritomo nemá zas tak pevné postavení jak si myslí. Stačí, aby se objevil hezčí, mladší a nadanější chlapec a šógun od něho odvrátí svoji tvář. Měl by si hlídat svoji pozici v prostředí dvora a ne tak riskovat. Zavrtí hlavou. Půjde se najíst, Masahiro mu ukáže svůj objev a půjde ještě chvilku  pracovat. Otočí se a jde zpět do zahrady. Cestou mine dveře ložnice a zamyslí se jak nerad tam sám lehává. Pořád cítí vůní Reiko a její smích. Proč ji musel ztratit!?

Pozdě večer s čajem a papírama sedí v pracovně u svíčky a pokouší se rozluštit co se to vlastně děje. Joritomo byl opravdu neklidný a bál se, uvědomí si. A on tuší, že v edském paláci to vře a něco se chystá. Možná měl pro jednou použít mecuke ve svůj prospěch a nejen ve prospěch režimu. Povzdechne si. Jenže to mu jeho vlastní čest zakazuje. Možná spánek ho osvěží a zítra se mračna vyjasní. Zvedne se od lakovaného stolku a přejde do ložnice. Svlékne si svrchní úbor a lehne. Přetáhne přes sebe pokrývku a snaží se nevnímat prázdné místo vedle sebe. Za chvilku zavře oči a spí.

Ráno odbyde snídaní a spěchá do kanceláře. Za sebou má Maruma a Fukida.

„Promiňte mi, Ctihodný komoří,“ ozve se jeden z edských poslů „ale šógun si přeje, abyste se k němu okamžitě dostavil do paláce.“ Sano přikývne. Ještě k  povinnostem úřadu patří, aby byl šógunovi k dispozici ve dne v noci a staral se o jeho pohodlí. Povzdechne si. Joritomo to věděl a on musí tam jít. Zamíří ke komnatám šóguna.

V paláci projde Sano se svým doprovodem dlouhou audieční síní a kolem strážců rozmístěných podél chodby. Na konci síně na vyvýšeném stupínku sedí šógun. Na hlavě má válcovitou černou čepici, znak svého postavení a na sobě přepychové hedvábné roucho kombinované s brokátem, jehož zelená a zlatá barva ladí s nástěnnou malbou krajiny za nim. Pan Macudaira klečí na čestném místě pod šógunem, po jeho pravici. Sano poklekne po jeho levici na své místo a jeho muži se posadí za nim. Všichni se ukloní svým nadřízeným a Sano si opět pomyslí jak jsou si bratranci podobní, a přece tak jiní. Oba mají stejné rysy Tokugawů, ale zatím co šógunovy jsou rozměklé, pan Macudaira kypí zdravím. Ve svém rouchu tlumených barev jasně vládne této síní.

Sano si povzdechne, když si všimne napětí v síní a které se přenese i na něho a jeho podřízené. Čeká kdo začne a jako vždy pan Macudaira. Zdálo by se, že vládne jeho bratranec a ne šógun, a taky by se nespletl.

„Požádal jsem vas o to setkání, abych vám sdělil nepříjemnou novinu. Je mi líto, ale ...“ podívá se na šóguna, který je bledý. Nesnáší jakékoliv rozhodování a tím víc pokud se to týká někoho koho si oblíbil.

„Jak bych vám to Sano – sana, řekl, ale potřebujeme vás někde jinde než na tak nedůležitém postu.“ Dostane ze sebe šógun šťastně, že mohl to říct nějak jinak. „Můj bratranec vám vše vysvětlí.“ Nemám rád takové záležitosti, pomyslí si nešťastně Tokugawa Cujanoši. Podívá se kolem sebe a Sano si uvědomí jak se tady necítí dobře. Takže je zbaven moci. Potlačí své pocity a snaží se nedat najevo narozdíl od svého doprovodu. Pan Macudaira dosáhl svého. Měl by být překvapený, ale není. Je zvědavý kdo nastoupí na jeho místo. Tohle musel stát hodně pana Macudaira, aby to vše připravil.

„Jde o to že sice Hirata – san je výborný detektiv, ale poslední dobou své úkoly zanedbává,“ řekne lehce pan Macudaira. Tady se Sano lehce zamračí „a vy máte s tím úřadem tolik zkušenosti. Obáváme se o životy, Sano – san a proto doufám, že přijmete znovu úřad sósakana – sama.“

„Kdo je Hirata –san?“ zeptá se zmateně šógun.

„Váš sósakan – sama, vaše výsosti.“ Sano s panem Macudairem na sebe s pochopením pohlédnou.

„Aha. Dva nemůžeme mít. Necháme to na vás Sano – san co s nim provedete. Vymyslel jsem to dobře, že.“ Samolibě se usměje.

„Děkuji Vám. Je to pro mně pocta Vám sloužit.“ Řekne tiše Sano a pohlédne na  pana Macudaira. Dívá se na to celé s takovou zlobou. Takže on pro něho chtěl něco jiného. Jenže šógun by nebyl schopen vymyslet něco tak složitého jako mu vrátit jeho staré místo.

Nechybí vám práce detektiva? Takže Joritomo se za něho přimluvil. Riskoval hodně, v duchu se zamračí, ale je mu vděčen a tím je mu i závázan a on není rád někomu zavázán. Jenže pokud by měl odejít do vyhnanství, tak Masahiro ztratí své postavení a možnost na lepší budoucnost.

„Viďte, že ano. Těším se až budete vyšetřovat a chci veškerá vaše hlášení.“ Sano si pomyslí, že může být rád, že nezůstal poslán na ostrov Sado. Konec koncu když se to tak vezme, tak práce detektiva mi chyběla, a zničeho nic ho napadne, že se bude moci věnovat vyšetřování vraždy své manželky a manželky Hirata – san, Midori. Sano pochopí, že audience je u konce. Zvedne se a vycouvá i se svým doprovodem.

„Sano – san,“ osmělí se Maruma. Fukida zlobně mlčí. „To přece nemůže udělat ne?“

„Ticho Marami. Je to můj pán!“ vykřikne zlobně a Maruma zmlkne. „Musíme to oznámit oznámit Hiratovi. Bude to pro něho otřes,“zasmuší se. Jde chodbami paláce a přemýšlí o stěhování zpět do starých prostor císařského vyšetřovatele.

„Sano –san,“ ozve se tichý hlas a on pohledne do úzkostného pohledu Joritomy. Poodejde a zarazí jednou rukou své detektivy Maruma a Fukidu. Ti se rozhlížejí kolem a snaží se dát najevo, aby nerušili

„Ano?“

„Omlouvám se, ale víc jsem nemohl dělat.“ Nešťastně se přizná.

„Děkuji.“ Joritomo se rozzáří.

 „Jsem rád, že z paláce neodcházíte.“ Usmívá se. Takže nedělal to jen kvůli němu, ale i kvůli sobě, pomysli Sano. „Moc toho nevím, ale pan Macudaira to připravoval dlouho. „ Jsem vděčen...“ když zahlédne koutkem oka muže, který netrpělivě postává nedaleko. „Budu muset jít. Šógun si žádá moji přítomnosti. Doufám, že se na mně moc nezlobíte. Mohu někdy k vám přijít?“ optá se nesměle.

„Jistě. Kdykoliv budete chtít.“ Krásnou tváři Joritomy přeběhne vděčný úsměv.

„Nashledanou sósakane –sama.“ Rozloučí se a spěšně přejde k muži v samurajském oděvu. Sano se smíšenými pocity se dívá jak odchází a pak teprve zareaguje na své nové postavení.

Sósakane. Opět.“ Vykročí ke své bývalé rezidenci.

„Marume, zajdi za Hiratou ať na mně počká, ano, ale nic mu neříkej. Chci mu to oznámit sám.“ Snad to ještě neví.

Maruma se rychle rozeběhne a Sano klidně kráčí za ním. Zřejmě už se ta novinka rozšiříla si pomyslí, když zaregistruje méně uctivých pozdravů a někteří se od něho odvrací. Hledají kdo bude další a kdo jim spíš přinese nějaké výhody než sósakane, i když důležitý muž. Zřejmě si všichni myslí, že jsem v nemilosti.

Do úřadu nemá cenu se vracet. Tam to zřejmě už obsadil bratranec pana Macudairy. Také bude muset opustit přepychový palác, který podědil po Jangisawovi. Nejdřív zajde za Hiratem a pak bude muset zabalit své věci. Najednou si uvědomí, že nemusí myslet na tísíc věci, které souvisí se řízením země, jak předcházet různým nepříjemnostem, přijímat lidi, které nemá rád. Tvář se mu rozjasní a Fukidu to trochu překvapí, ale nedá na sobě nic znát. Zůstane se svým pánem i když si pohorší. Je to pro něho čest mu sloužit. Vlastně je rád, že bude opět v akci. Život v paláci je o hodně nebezpečnější než za jeho branami. Tam aspoň rozumí tomu co se v ulicích děje.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Návštěvy

(Amater, 21. 4. 2009 18:40)

324x děkuji

jeeeeej ja rada!
(niorai - 17. 09. 2008 22:31)

čítala som asi všetky knižky o sousakan sanou =) milujeeem to mne sa moc takéto detektívky páčia! ktoré si čítala ty???


Musím se přiznat
(Keiro - 02. 09. 2008 10:47)

že se mi do toho moc nechtělo. Ale teď jsem ráda, že jsem se na to vrhla. :D Trochu jsem se sice zamotala do těch jmen, ale tak nějak vím o co jde.

Jinak moc hezký a jsem zvědavá s kým Sano nakonec skončí a jestli vůbec s někým. Docela by se mi k němu hodil Jorimoto. *ďábelský úsměv*

Takže se určitě jdu vrhnout na další díl. :D

_________
(milwa - 28. 08. 2008 19:21)

oh tak to jsem nečekala,je to zase něco nového:3 ale už jsem se začetla a těším se na další,ale to opakuju pořád dokolečka,jen co něco dočtu*3*


Kooonečně XD
(Fussi-chan - 28. 08. 2008 15:25)

Ani nevíš, jakou mi dává práci všecičko, co sem přibylo, přelouskat XD Ale nezbývá, než tě chválit chválit a chválit... Pchí... To by bylo na hoodně dlouho XD Raději ti jenom poděkuju za malou lekci dějepisu, pro šílenou obdivovatelku historie to je moc příjemné překvapení - arigatou