cyklus Cesta pomsty - 2
Cesta pomsty 2. Edo, květen 1697 „Nejctihodně...“ „Hirata – san,“ přeruší ho rázně Sano. Hirata zmlkne. „Můžeme si promluvit?“ Hirata nic neřekne, ale malým pohybem ruky rozpustí detektivy, kteří se shromáždili, aby přivítali svého bývalého velitele a teď vrchního komořího. Uvede ho dovnitř domu. „Čaj Sano... nejvyšší..“ „Dost Hirata –san!“ řekne nervóznímu Hiratovi Sano. „Jak jde učení?“ optá se zvědavě. „Dobře. Mnich Okuzani je nespokojený,“ ušklíbne se, „ale, jinak je vše v pořádku.“ Ano, rozhodně vypadá lépe, než když ho viděl naposled. „Mohu se optat proč jste přišel Sano –sama?“ optá se uctivě. Sano si povzdechne. „Byl jsem zproštěn úřadu nejvyššího komořího a jsem teď sósakane-sama.“ Zmlkne a pozoruje výraz Hiraty. Překvapení, zlost a pak radost. „To je výborné. Budeme spolu pracovat. Je tu tolik práce. Ach promiňte,“ zrozpačiti. Sano se usměje. Je potěšen reakci Hirata. „Jsem také rád. Přimluvil se za mně Joritomo, jinak nejspíš bych padl hodně hlouběji. Pan Macudaira konečně získal vliv na šóguna.“ Hirata přikývne a naléhavým hlasem promluví. „Zjistíme a najdeme konečně ty vrahy nebo vraha. Souhlasíte se mnou?“ oči mu plají hořkosti a touhou po pomstě. I Sano to cítí taky tak. „Ano. Zjistíme, kdo to udělal. Co jsi zjistil?“ Hirata se zvedne a vyjde ven. Po chvilce se vrátí se svitkem. Rozvine ho a podá ho Sanovi. Ten ho překvapeně převezme. Hirata pozoruje jeho tvář i to jak se v něm střídá zlost, nepochopení a pak vztek. „Kde jsi to získal?“ Hirata zrudne a odvrátí zrak. „V Yoshiwaře. Dozvěděl jsem se, že to nebylo namířeno ani proti mně ani proti vám, ale především proti ctihodnému soudci Uedovi, i když nemusí to být pravda.“ „Nesmíme mu to říct. Nikdy se to nesmí dozvědět. Co ta žena?“ „Aoi?“ optá se váhávě Hirata a Sano se zamračí. Vzpomene si na jinou Aoi. Ženu, kterou miloval než poznal Reiko. Žena ninja. Jak se ji asi daří? Zmizela po tom případu Bundori co vyřešil. Byla – je krásná. „Je podivná. Je krásná a muži po ní šílí, ale ona je naprosto nedostupná. Každého odmítá.“ Sano zvedne udiveně obočí. Kurtizána a nedostupná? Chce snad svoji cenu vyhnat nahoru a pak si všimne nervozity Hiraty. „Je tu ještě něco?“ „Ano. Ta žena si vás přeje vidět! Odpusťte moji smělost, ale...“ „Jedeme tam. Dnes v noci. Už nejsem komořím, tak to bude jedno. Jenže co s ubytováním? Trochu mi potrvá než se přestěhuji.“ Neptá se jestli má Hirata kde bydlet. Nebylo by to vhodné. Hirata padne na zem a opře se dlaněmi o podlahu. „Je mi ctí zas sloužit pod váma ctihodný sósakane – sama. Těším se a mohu vás doprovodit?“ „Jistě budu rád. Zvlášť, že neznám ženu jménem Aoi a k tomu v Yoshiwaře. Od smrti Reiko...“ zmlkne a nedopoví, že neměl ani jednu ženu. Byla by to neprozřetelnost v jeho postavení a on měl Reiko přilíš rád. „Zůstaneme zatím tady. Já se musím přestěhovat a ty zatím tu zůstaň bydlet, pokud chceš. Musíme napnout síly dokud máme moc ho chytit s tou informaci. Taky takhle lépe ochráníme děti. Jak se má Taeko?“ Hirata přikývne. Dcera Taeko, jediné co mu zůstalo po jeho paní Midori. Slabě si povzdechne. „Výborně. Je čím dál víc podobná Midori. Jak si přejete, sósakana - sama.“ Uvnitř se radostí málem zblázní. Být tak blízko Sanovi, kterého obdivuje a váží si ho. Pro jeho hrdinství, spravedlivost a konečně i pro jeho umění odhalovat zločiny. „Zavolám detektivy a vyrazíme.“ „Ne vezmeme jen velmi malý doprovod. Nejspíš jen Maruma a Fukidu. Ostatní vyšli ven chránit město. Musíme v něm zajistit klid.“ Jenže ten nebude dokud bude šógun slabý a o moc se budou rvát obě frakce. Tohle mu chybělo, ale zas cítí jak v něm koluje adrenalin a zvědavost. Vyřeší konečně vraždu Reiki? Kdo je asi Aoi? Pohlédne na své oblečení. Moc přepychové na jeho nynější úřad a do Yoshiwary by se hodilo lépe méně nápadné oblečení. Zvedne se a vyjde ven. Okamžitě k němu přistoupí Marumi a Fukida. Nedaleko stojí Kaibara čekajíc na rozkazy. „Kaibara!“ ten přistoupí k Sanovi a klekne na jedno koleno. Uctivě skloní hlavu. „Přejete si sósakane – sama?“ „Ano. Dohlédnete na přestěhování moji rodiny sem. Nikdo nesmí být zraněn a hlavně pozor na Masahira.“ Tváří Kaibary prolétne údiv a pak pýcha. Jeho pán mu svěřil bezpečí své rodiny. Pro něho je to nesmírná pocta. Splní všechno k pánově spokojenosti. „Ano, pane. Ihned to zařídím!“ Vstane a vycouvá. Pak se drobným klusem rozběhne k rezidenci nejvyššího komořího. Cestou svolá pár detektivů a vysvětlí jim co se stalo. Sano mlčky hledí za Kaibarem. Snad nepochybil, že mu svěřil tento úkol. Ne, Kaibara je odanný muž a nejednou to dokázal. Nic se nestane. „Hirata- san, máte nějaké vhodnější kimono?“ „Jistě,“ přitaká Hirata. Vstane a odvede ho do své ložnice. Jsou skoro stejné postavy. Vytáhne svoje nejlepší hedvábné kimono a položí ho před Sanem. „Tmavší by bylo lepší a nějaké méně slavnostní.“ „Jistě.“ Vytáhne kimono, které je méně slavnostní, ale se zdobením. Oděv ne chudého, ale ne bohatého šlechtice. Přesně takové by si vzal, kdyby se šel pobavit do Yoshiwary. Za pomoci Hirata si sundá bohaté roucho komořího a vezme si tohle prosté. Oddechne si a spokojeně zavře oči. Konečně se cítí tak jak má. Je rád, že už na jeho ramenech neleží osud celé země. „Pojedeme!“ Hirata přikývne. Vyjdou ven, kde nasednou na koně. Stmívá se. Pohlédnou na sebe. Jako za starých dob. „Jsem moc rád,“ tlumeně řekne Hirata a odvrátí tvář od Sana. Neřekne co, ale rád zas pracuje pod Sanem. Už nemusí nést odpovědnost za pořádek v Edu. Jako samuraj se nevyhýbá zodpovědnosti, ale popravdě je spíš válečníkem, než nějakým úředníkem a poslední dobou měl pocit, že jen sedí za stolem. Dokud nedostal ten tajemný vzkaz od té ženy, tak byl jen doma. Jediné chvíle byly ty, kdy s ostatníma nebo s mnichem cvičil. Miří do zábavní čtvrti Yoshiwara, kde se Edo v noci baví. Koně v klidu jdou v před, skoro by člověk řekl ospale. Nikam nespěchají. Vědí, že zábava se rozproudí až hodně pozdě v noci. Teď tam jsou lidé a okukují slavné ženy i muže, kteří se ukazuji svým zákazníkům. Ti, kteří si je mohou dovolit přijdou až později. Projedou bránou, která odděluje tuhle neřestnou čtvrť od ostatních čtvrti Eda. Z domu slyší bujarý křik i hlasitý smích. Kolem prochází lidi za svými cíly. Slyší šeptání milostných slovíček i poslíčky s dopisy. Podívají se na sebe a jedou dál. Ve výlohách domů sedí ženy a nechávají se na sebe dívat. Kolem pojíždějí samurajové na koních i chudší lidé. Bohatí obchodnící. Z horních pater je slyšet hudba i zpěv na pobavení zákazníků. Hirata s kamennou tváří vede Sana hloubějí a dál. Nevšímají si nabídek, které je zvou do pohostinných náručí domů. Občas zahlédnou skromnější postavy nebo básníky, zpěváky, ale i herce, kteří putují od domu k domu jak pořadají představení pro pobavení bohatých samurajů. „Tady.“ Sano nedůvěřivě se podívá na neosvětlený dům. Jako by někdo vytušil jeho rozpaky a váhavost, z domu vyjde starší žena se svítilnou. Zvedne ji do výšky a půvabně se ukloní. „Prosím, pojďte dál. Paní vás očekává.“ Oba hodí uzdy svým společníkům, kteří se ostražitě rozhlížejí po tom, jestli se někdo někde neukrývá a nechystá zaútočit. Vejdou do slabě osvětleného domu. Starší žena odsune dveře a oni vstoupí dovnitř. Ohromí je bohatost interiéru a pak uslyší jak se dveře zasunou. Rozhlédnou se po ostatních, kteří se na sebe nevraživě dívají. Sednou si na poslední dvě místa a pak se rozezní hudba a cinkot zvonku. Všichni očarovaně zvednou hlavu. Dovnitř vejdou dvě služebné v prostých bavlněných kimonech tlumených barev a pak dovnitř vejde žena. Sano sevře rty. Aoi. Tak přece ona. Půvabně se posadí na své místo a sklopí oči. Kimono trochu sklouzne a odhalí jedno rameno. Sano si vzpomene na jejich divoké i něžné milování. Miloval ji a ona pak zmizela. Říkala, že navždy a teď najednou je tu. Co tady dělá? Má za úkol ho zabít nebo zachránit? Ucítí na sobě pohled a pak jemný hlas Aoi šeptajíc slova. Žhavé slova nevyřčené touhy. Vidí jak ji ostatní svlékají pohledy. Čte v jejich tvářích chtíč a touhu mít ji. „Pánové, prosím, dnes mi není dobře. Ale ráda, Vás všechny uvítám zítra.“ Za nimi se otevřou dveře. Hirata se zvedne, když ho Sano zadrží. Všichni se po nich otáčí a některým svitne v očích, jak je poznají. Hirata si zas sedne a snaží si nevšímat těch lidi, kteří odcházejí. Dveře se zavřou a Aoi rázně vstane. „Je to unavující.“ Sedne si vedle nich a oběma nalije saké. Nalije i sobě. Hirata zírá. Sano zřejmě tu ženu Aoi zná. Ale odkud? Přece říkal, že nezná nikoho toho jména. Lhal? „Proč ses vrátila?“ „Víš, že ti to nemohu říct, ale něco mezi námi bylo. Nemohu s tebou zůstat, ale mám pocit, že brzy najdeš něco víc než mně jako ubohou náhražku.“ „Proč jsi mně sem pozvala?“ Sano ignoruje její řeči. Neměl by, ale je v šoku nad tím, že ji tady vidí. Aoi se zadumá a pak vypije saké jedním lokem. „Nechci, abys zemřel.“ Hirata sáhne na meč, když ho Sano zadrží. „Nemáš šanci proti ni, Hirata. Zadrž.“ „Jak krásný, statečný a jak tě chrání, Sano,“ ironicky začne a nalije si další šálek saké a zadumaně ho pomalu vypije. „Aoi je žena ninja.“ „Sano!“ vykřikne rozzlobeně, ale Sano zachytí v jejím hlase pobavený podtón. „Tohle by neměl slyšet, pokud chceš, aby žil.“ „Je to mezi náma a já Hiratovi důvěřuji.“ Hirata se zardí pýchou, radostí a poctou, které se mu dostalo. Aoi je pobaveně pozoruje. „Jistě. Nic se mu nestane. Ne ode mně, Sano. Pracovala jsem pro Mecuke. Tohle, ale zůstane u vás. Sano někdo chce tě zničit. Zabít.“ „Kdo je to?“ „Spíš řekni kdo jsou?“ „Tak dobře kdo jsou?“ „Jak to říct. Někdo má rád, když dóšin odvrátí tvář.“ Jemně vyjádři, že někteří policisté přehlížejí zločiny. Sanovi ztvrdne tvář. „Někteří tě nemají rádi a nemají rádi ani soudce Ueda. Řekněme, někdo odtud donutil někoho, aby za ni vykonal špinavou pomstu.“ Sanovi se zkřiví tvář. Jako poněkolikáté. Ženy jsou tak proradné a lstivé. „Kde je a jak se jmenuje?“ „Jméno. Co znamená tady jméno? Květ vistárie,“ řekne s lehkým úsměškem. Sanovi zatrne. Zná jeho historii s kurtizánou Vistárii? „Je pryč. Někdo ji vykoupil. Kdo to asi byl?“ „Její milenec. Kde jako teď ji mám hledat?“ „Kde? Kde se pácha zločin?“ „Všude!“ vyhrkne Hirata, který už nemůže dál mlčet. Popuzuje ho jak ta žena se Sanem jedná. „A chovej se k sósaksne – sama uctivěji nebo to tady dám zavřít!“ vyhrkne zlobně. Sano k němu udiveně otočí hlavu. „Hirata – san!“ Hirata sklopí hlava. „Omlouvám se, ale ta žena...“ zmlkne. Neví co říct na svoji obhajobu. Vždyť Sanovi to nevadí jak s nim mluví. „V pořádku. Nic se neděje.“ Aoi mlčí a oba si prohliží unavenýma očima. Je tu pro něco jiného, ale její minulost ji dostihuje jako plazivé výhonky rostliny. Přichytávají se a rostou spolu s ní. Jak daleko ona ujde, tak daleko se za ní plazí. Může vůbec uniknout? „Mohu ti nějak pomoci?“ Aoi se k němu nakloní. Je zvědava jestli je pořád u něho jeho žena Reiko. „Nechceš tu zůstat?“ Hirata ztuhne a Sano taky. Zamrká a neví jak jednat. Nakonec si odkašle a „Rád bych vrátil minulost, Aoi. Rád bych se vrátil do těch dnu.“ Aoi pochopí a odtáhne se. „Tak si jdi!“ vyhrkne vztekle a nalije si další šálek. Neměla by pít, ale dnešní noci si to může dovolit. Dnešní noci se nic nestane. „V kopcích u starého chrámu hledej odpověď. A dávej pozor.“ Napije se a půvabným pohybem odloží šálek. „A teď běž! Pokud mně nechceš...“shodí z ramen kimono a odhalí dvě dokonale ňadra a sametovou pokožku. Posměšně se na ty dva dívá. Hirata vyskočí a otočí se. Sano se klidně zvedne a ukloní. „Děkuji ti, Aoi.“ Aoi si vyhrne kimono modré barvy a sevře je u krku. Cítí jak ji obchází zima. Hodně štěstí si pomyslí a zvedne se. „Paní.“ „Koupel Kagome. Jsem unavená. Dnes už nepřijde. Pro nikoho tu nejsem!“ Kagome přikývne a jde připravit koupel. „Věříte ji?“ „Aoi?“ „Ano!“ jedou z Yoshiwary a Sano usilovně přemýšlí o tom co slyšel. Má se vydat do kopců za Edem? Jako sósakane může si dělat co chce a stráž ho pustí. Zastaví koně a přemýšlí jet nebo nejet. Hiratův kůň nervózně zafrká. „Pojedeme, Sano – san,“ osloví ho potichu. Sano sebou trhne. Má pravdu. Nebudou tu lelkovat do nekonečna. Otočí koně, když je zastaví posměšný hlas. „Ale ale tak pan bývalý komoří se projíždí Yoshiwarou?“ Sano v duchu zakleje. Hošina, bývalý milenec Janigasawy a momentálně jeho největší soupeř, policejní komisař. „Úřední záležitosti.“ „Opravdu? V noci?“ drze se optá. Sano má toho dost. „Zdržuješ nás od pátrání,“ řekne tónem komořího a pobídne koně. Hirata s Fukidou a Marumim za ním. Hošina vztekle dupne. Však on Sana dostane. Nenechá to jen tak. Jenže jak? „Je jako veš v kožiše!“ zabručí Hirata a Sano se musí usmát. Má pravdu. Jenže je komisařem a má dost silnou pozici. Když nepadl s Janigasawou musí mít někoho jiného jako ochránce. Nejspíš pana Macudaira nebo někoho kdo je mu blízký. Možná jeho bratranec. Kdo ví? Vyjedou z Eda a pobídnou koně. Po chvilce zvolní, když jeden kůň klopýtne. „Fukido, Marumi znáte někde tady polorozbořený starý chrám?“ „Jistě. Je nedaleko, ale vypráví se, že tam bloudí duše zemřelých. Nikdo tam nechodí.“ Pokrčí rameny. Proč by někdo chodil do nějaké rozbořeného chrámu? Hirata se Sanem na sebe pohlédnou. „Fukido a Marumi poslouchejte dobře. Budete nás opatrně následovat a kdyby se cokoliv stalo, přivoláte pomoc.“ „Ano pane!“ Fukido se ošije. Nerad nechává svého pána v takové situaci a k tomu ještě měsíc se schoval za mraky. Není nic vidět. Jenže on musí poslouchat a nezklame ho podruhé. Začne tiše popisovat cestu k chrámu. Byl v chrámu jen dvakrát, ale pamatuje si ji jako by tam jel včera. Sano s Hiratem si ji zapisuji do paměti. Přikývnou a vydají se cestou ke kopcům. Fukida a Murama po chvilce za nimi. Sano pohlédne na oblohu. Mohl by svítít měsíc a možná je to lepší, že je tma. Nakonec nedaleko chrámu slezou z koní a uvážou je. Jdou tiše a co chvilku se zastaví a poslouchají. Žádný hlásek. Nic. Dokonce i noční hlasy umlkly. Jako by všechno bylo mrtvé. Sano se znepokojí. To nikdy není dobré znamení. Položí ruku na meč a zatají dech. Někdo tu je, ale kdo nebo co? Velmi pomalu dávajíc pozor kam šlape přistoupí k dveřím chrámu. Kupodivu je to ještě zachovalá budova a pak si uvědomí čerstvých oprav. Cítí jak jim prochází vzrušení z objevu. Možná dnes v noci vyřeší vraždu své paní. Přistoupí ke dveřím a dotkne se jich. Otevřou se. Pohlédne na Hiratu. Jde těsně za ním a rozhliží se dozadu, aby je někdo nepřekvapil. Vstoupí dovnitř. Prázdno, jen v koutě nesměle plápolá svíčka. Přejde k ni a zadívá se. Nedávno zapálená. Někdo tu je, ale kde? Vytasí meč a přejde k dalším dveřím. Opět nikdo. Zklamaně schová meč. Že by tu nikdo nebyl? Ale co ta svíčka? Prohlédají další místnosti. Prázdno. „Sano – san a co dolu?“ Hirata ukáže rukou na podlahu. Sklep? Možná, by to mohlo být. Klekne a zaklepe. Dutý zvuk. Radostně vzhlédne k Hiratovi. Ten se pyšně zatváří. Začnou prohlédavat podlahu. „Hirata – san,“ tlumeně se ozve Sano a pokyne mu. Hirata klečíc se k němu otočí a pak sklouzne pohledem k svíčce. Zvedne se a přejde k němu. Opravdu neznatelně je vidět čtverec. Uvědomí si své vzrušení z objevu. Konečně možná pomstí Midori. Rozhlédnou se po prázdné místnosti. Jenže čím to otevírají. Začnou zkoumat desku, když z ničeho nic se překlopí. Vznikne dost úzký otvor, ale dostatečný na to, aby se jim protáhl člověk. Sano vezme svíčku a nakloní se nad podlahu. Posvítí. Není to vysoko a protáhne si ji. Po něm sleze Hirato se svíčkou v ruce. Stoupnou si a rozhlédnou se. Svíčka nevydává moc světla, ale u zdi jsou vidět truhlice. Přistoupí k jedné z nich a otevřou. Zbraně, drahé látky, hedvábí a další zboží. Pašeráci tady? To ne spíš zlodějina. Hirata vytáhne zlatou jehlici zakončenou perlami. „Tak konečně víme, kde je lup. Poslední dobou byla v čtvrti úředníků, ale i v sídlech daimjóů spáchany velké množství loupeži. Nikdo nikdy nebyl přistihnut. Teď je jasné kde lup skončil. Tohle musela nosit urozená žena, a velmi bohatá.“ Sano přikývne. „Nelhala nám.“ „To ne,“ přitaká Sano a vstane od truhlice a nádhernými látkami. Jenže musí být tady něco víc. A pak zaslechne kroky. Někdo je nahoře. Sleduji strop a jak k nim proniká trochu světla. Začnou se přesunovat dál od truhlic. Zřejmě si přišli pro lup a pak z ničeho nic uzří čtverec světla a hlas. „Sbohem sósakane. Je mi líto, ale musíte zemřít.“ „Zemřít? A jak to chcete provést?“ optá se posměšně Sano, ale hrkne v něm. Zahlédne jak plamen svíčky se komihá sem a tam. „Jak? Jednoduše to tu vyhodím.“ Zaslechnou burácivý smích. „A co truhlice?“ zvolá zoufale Sano. Přece tu nepohřbí tolik bohatství? „Jen cetky. Budu mít jich víc a víc, ale vy mi překážíte. Nejdřív ty dvě otravné ženské a teď vy. No aspoň budete spolu!“ Čtverec světla zmizí a oni začnou ohmatávat stěny. Nemohou přece takhle skončit a zničeho nic se začne všechno třást. Vmáčknou se do kouta a Hirata pohlédne do tváře svého pána. Nadechne se, vyškubne se z objetí Sana a zalehne ho. Fukida a Marumi z dálky ohromeně pozoruji jak se budova hroutí. Zoufale na sebe pohlédnou a Fukida chce vyrazit vpřed, když ho Marumi zadrží. „Musíme pro pomoc. Hned. Sami nic nezmůžeme!“ nevšimnou si stínů, které nedaleko stojí a s radostným svitem v očích hledí jak se budova hroutí. „Tak je konec?“ přivine se k silnější postavě útlá postava. Ta ji drsně vezme za bradu a zvedne obličej k svému. „Ano je po všem.“ Má z té pasti, která se mu povedla, takové potěšení, že shrne ji kimono k pasu, zmáčkne netrpělivě prso a pronikne do ní. Dvojí výkřik chtíče se nese tmavým lesem. Od chrámu ujíždí dva koně jako by je honili démoni.
Návštěvy
(Amater, 21. 4. 2009 18:56)