cyklus Cesta pomsty - 3
Cesta pomsty
3.
Edo, květen 1697
„Hirata!“ Sano se rozkašle jak po výbuchu je všude prach. Svíčka, která se nějakým zázrakem zachránila blikotá slabým světélkem. Nechápe jak to, že ještě žijou a pak uvidí jeden trám, který se vzpřičíl a zadržel zbytek. „Hirata!“ vykřikne opět, zacloumá jim a pak ucítí krev a na ruce něco teplého. Nadechne se, aby nezačal zmatkovat a snaží se potlačit zimu, která se ho zmocnila. Nesmí, to ne...obrátí ho a zamračí se nad krvavou ránou. „Hirato – san!“ Dotkne se krku. Žije. Oddechne si. Na chvílí se ho zmocnil takový strach, že by i poslední člověk, který je mu blízký, mohl zemřít. Svírá ho a ruce se mu třesou. Přitáhne si Hirata do náruče a zkoumavě pozoruje strop jestli vydrží a nezasype je tu navžy. Zaslechne zasténání.
Otře mu rukávem tvář. Je rád, že je v pořádku, ale jak dlouho to bude trvat než se Marumi s Fukidou dostanou do Eda a přivolají pomoc? Jen doufá, že se jim nic nestalo.
„Midori!“ zaslechne slabě. „Bolí to,“ ještě zaslechne a pak nic. Rukou vklouzne pod košili. Dýchá. Vytáhne ruku a důkladně se rozhlédne kolem sebe. Položí Hirata stranou. Potřebuji to nějak přetrvat a jsou tady truhlice plné látek. Lehne si na břicho a plazí se směrem k truhlici. Pootevře ji, když uslyší praskot a jak zezshůry se na něho snese sprška prachu a třísek. Zadrží dech... v pořádku a vytáhne pár látek. Zmuchlá je do koule a hodí směrem k Hiratovi. Ještě další látku. Zkoumavě se zadívá na další truhly. Ne nedostane se k nim. Optarně se otočí a plazí se zpět k Hiratovi. Vezme podle hmatu kus bílého hedvábí potištěného květy a začne otírat Hiratovu tvář. Nakonec ze zbytku udělá obvaz a zaváže mu hlavu. Pootevře víčka a povzdechne si. Kéž by uměl z mediciny více! Takhle ví jen to co pochytil od doktora Ita. Prohmatá mu ruce a nohy a nadává si, že to neudělal hned. Zřejmě to odnesla jen hlava. Svine kus látky a dá mu ji pod hlavu jako polštář. Dalším kusem ho přikryje. Lehne si vedle něho. Lepší to bude zaspat pokud možno.
Leží vedle svého zástupce a poslouchá jeho sípavý hlas. Otočí k němu hlavu. Od té doby co se stal sósakane, Hirata mu stal věrně po jeho boku. Udělal pár chyb, které by normálně nedělal, ale i on udělal několik chyb. Vždy při něm stal. Dokonce mu domluvil i svatbu s Midori. Zakázal mu spáchat seppuku a díval se jak bojuje se svými zraněními. Jak se nevzdává a slouží mu dal, i když každý pohyb byl bolestivý. Nemohl Hiratovi pomoci, i když by rád. A teď jsou opět sami. Vzpomene si na nadšení, když ho poznal. Za tu dobu urazili docela velký kus cesty. Od nejnižších titulu až k njemocnějším mužům země.
Zasténání. Něco mluví, ale není slyšet co. Z ničeho nic se dívá do jeho oči. Neuvědomuje si kdo jsem, ihned zjistí Sano. Jindy tak jasné oči, jsou teď zastřené bolestí a horečkou. Potažené mlhou zapomnění.
„Midori!“ najednou zřetelně slyší vyslovit a Hirata ho obejme. Přitiskne se k němu. „Bolí to. Jak mohu sloužit svému pánovi? Jsem mrzák!“ šepotavě ze sebe vydá. „Jak mně můžeš milovat? Jak? Nejsem k ničemu. Ani tobě ani Sanovi!“
Sano si uvědomí, že se Hirata dožaduje odpovědi. Odkašle si. „Miluji tě Hirata.“ Snad mu to pomůže.
„Já tebe taky miluji, Midori.“ Sano si s mrazením začíná uvědomovat kam to směřuje. Hirata ho zřejmě považuje za Midori a zřejmě se vrátil do doby kdy byl nemocný a kdy utržil ty rány. Teprve mnich Okuzani ho z toho zranění dostal a on začal opět fungovat jako válečník a zřejmě i muž. „Dnes jsem viděl Sana. Už se moc nevídáme. Chybí mi to, Midori.“
„To je mi líto, Hirato,“ odpoví. Jemu práce detektiva taky chyběla. Ticho a Sano slyší jen přerývaný Hiratův dech a vrzání trámu nad nimi. Každou chvílí muže trám povolit a oni zahynou.
„Midori?“
„Ano.“
„Bojím se. Co když nebudu mohl vykonávat úřad? Zůstaneš se mnou?“
„Budeš moci. Určitě.“ Řekla by to tak Midori nebo ne? Pohladí ho po vlasech.
„Ještě. Udělej to znova. Toužím po tobě.“ Sano si uvědomí jak se k němu Hirata tiskne stále těsněj a těsněj. Zavrtí se. Tohle už nemůže. Jenže co když... jak má odpovědět? V hlavě má chaos, když ucítí Hiratovy rty na svém krku a smích. Jemný smích. Jak se může v téhle chvílí smát?
„Nic mně nebolí. Budeme se milovat. Jako dřív.“
„Nemohu!“ vyrazí ze sebe konsternovaně Sano. To to..
„Pak mně nemiluješ!“ Sano pomyslí jak se mohl do tak ožehavé situace dostat. Ví, že dost samurajů a i jeho Excelence dává přednost mužům a chlapcům, ale on to nikdy nepraktikoval. Jistě zná podrobnosti a nesčetněkrát viděl styk mezi nimi u divadel. Dokonce i jednou vyšetřoval vraždu, která s tím souvisela. Co má říct? Že ho nemiluje? Jenže co když se mu přitiží? Všechno se v něm sváří. Nechuť k tomu všemu i zároveň to, že má Hirata rád. Co když bude se opravdu chtít milovat?
„Miluji tě. To víš, že ano.“ Zavře oči.
„Jsem tak rád. Dnes voníš nějak jinak. Nový parfém?“ otáže se pobaveně a Sano ucítí opět jeho rty na krku a jazyk. Má chuť k sobě přivonět, jestli opravdu voní. „Líbí se mi ten parfém. Je tak příjemný. Vezmeš si ho pro mně zase?“
„Ano. Vezmu.“ Snad ho to zarazí, ale asi ne, když ucítí jeho ruku jak rozhrnuje mu oděv a vklouzáva pod něj. Vlastně zatím to zas není tak hrozné. Jak může se chtít s horečkou milovat? Nebo ji nemá a předstírá? Ne to by si nedovolil. Natáhne ruku a podívá se mu zblízka do oči. Ne bolest už v nich není, jen opravdu nevnímá kde je a co dělá. Sáhne na čelo, když v tom Hirata ho obejme a políbí na tvář.
„Víš, jsem rád, ale dnes se cítím natolik dobře, že mohu s tebou být. Dlouho jsme spolu nebyli a mně to chybí.“ To mně taky si zničeho nic uvědomí Sano. Dovede si poručit, že nechce mít žádný intimní styk, ale tělo vyžaduje to a on nebere na ně ohled.
„Já taky,“ objímá ho. Uvědomí si, že řekl čistou pravdu. Je rád, že nezemřel, že je stále po jeho boku.
„Políbíš mně?“ Sano vytřeští oči. Odkud ví o polibcích?
„Polibek? Co to je?“ předstírá nevědomost.
„Ty...ty... lištičko. Mně se to moc líbílo. Víš, říkala jsi, že ti o tom povídala Reiko. Je to tak příjemné. Kdo by to do Sana řekl.“ Sano by někoho praštil po hlavě. On se to dozvěděl od jedné z kurtizán z Yoshiwary a naučil to Reiko a ta neprotestovala a ona pak se o tomhle baví s ostatními. Kdo ještě asi ví o tom co se děje v jeho ložnici? „Políbím tě já.“ Sano ohromeně ucítí Hiratovy rty na svých a cítí jak se v něm něco láme. Odpoví mu. Má taky rád líbání a proto to naučil Reiko. Po chvilce si uvědomí, že Hiratu učí, stejně jako Reiko, líbat. Odtrhne se od něho.
„Nejsi ještě zdravý. Měl bys spát.“
„Nechce se mi spát. Je to kouzelné. Chci tě. Dnes jsi prostě tak omamná, tak jiná, vzrušující. Líbí se mi to.“ Sano si lehce ironicky pomyslí, že dnes Midori je opravdu jiná. „Prosím, Midori, prosím!“ Sanovo tělo sebou trhne pod tím úpěnlivým hlasem. Je zraněný a možná to potřebuje? Nechce ho rozrušit a kdyby se mu pžitižilo a nikdo nepřišel... snad jednou to zvládne. Hirata se uklidni a je možné, že nic si nebude pamatovat a pokud ano, stud a výchova mu přikáže mlčet.
Sano s povzdechem si shrne oděv dolu a nabídne své rty Hiratovi. Ten je nadšeně začne líbat. Po chvilce toho nechá a jemným dotykem povalí Sana na podlahu. Horečnatě bloudí po jeho pokožce a Sano zjišťuje, že je to podobné jako s ženou. Když se Hiratovy ruce dotknou bradavky, zasykne a vzruší se. Zavrtí se a pohlédně na Hirata. Stále si nic neuvědomuje a ohromeně sleduje jak ze sebe Hirata nemotorně stahuje oblečení až před ním stojí nahý. Odvrátí zrak od svalnatého těla i vzrušeneho penisu. Polkne. Nějak to vydrží. Napůl vůbec nechápe proč to dělá a napůl to dokonale ví. Rychle to zavře hluboko v sobě a pomalu ze sebe stáhne oblečení. Lehne si břicho. Bude to lepší a když ucítí Hiratovy rty jak bloudí po zádech a jak ho laskají drobnými polibky i jazykem, vzpomene si kolikrát takhle ležel a Reiko ho laskala. Vždy se mu to líbilo. Jenže teď ho nehladí jemné ruče ženy, ale o hodně drsnější ruce. Přesto se mu to líbí. Je to jinší. Reiko si spíš hrála, ale Hirata dělá kratší tahy, jsou víc vzrušující, toužebnější a smělejší, asi jako jeho. Je to jinší. Vyžene myšlenky na Reiko, když zjistí, že Hirato mu něco šeptá.
„...nevědl jsem, že to máš. Nebude ti to vadit? Toužím po tobě.“ Sano zamrká co mu to povídá, ale pak na vše zapomene, když ucítí jeho ruce na hýždích a ruce ještě níž. Všechno se v něm sevře a mimoděk sevře i hýždě. Po chvilce je uvolní. Jak může být vzrušený a líbit se mu to?
Ucítí jak do něho pomalu pronikají Hiratovy prsty. Zasykne jak ho to bolí. Hirato Sana nadšeně hladí. Má rád takhle se milovat. Je víc sevřený. „Miluji tě Midori,“ pronese a Sano má chuť ho něčím přetáhnout. „Neubližím ti. Budu moc opatrný.“ Sano si pomyslí, že by mohl. Když se to vezme, že je to pro něho poprvé a pak pocítí v sobě dva prsty jak do něj pronikají hlouběji a nazpět roztahují. Zbláznil se. Zbláznil se, protože se mu to líbí co Hirata s ním dělá.
Je mi to jedno a uvolní se pod jeho smělými doteky. Zabručí rozkoší. Hirata se k němu nadšeně přitiskne a pak začne ho líbat a dráždit vlhkým jazykem. Sano se ještě víc uvolní a vypne se pod jeho rukama. Jaké to asi bude, bleskne mu hlavou a pak zaúpí, když ucítí jak do něho Hirato proniká.
Bolí to! Skouskne si rty až ucítí krev a pak je v něm. Ohlédne se na Hiratu. Nechtěl aby mu to Hirata udělal, ale proč nic nedělá? Otočí zpět hlavu a dívá se před sebe. Vypadá i on tak. Přimhouřené oči, tvář svraštělá úsilím i touhou, kapičky potu na tváři? Vypadá jak v extázi. Asi ano a pak cítí jak bolest přechází a pak první pohyby Hiraty sem a tam. Sano cítí jak se něm taky zdvihá touha. Je stejná jako vždy. Ukojit svoji touhu a uvolnit se. Zasténá a neví jestli to byl jeho sten nebo Hiratův a pak výkřik a tíha Hiratova tělo. Cítí jak je pořád v něm. Vůně milování se mísi se střelným prachem a zatuchlým pachem podzemí. Leží pod ním a zavrtí se. Je vzrušený a je mu nepohodlně. Za chvilku cítí jak je pryč a on si sedne. Cítí jak z něho vyteče Hiratovo semeno. Otočí se od Hiraty a rukou se udělá. Úlevně zasípá jak vystříkne a jeho tělo zvláční. Odvrátí hlavu od semena, které potřísnilo podlahu a začne se oblékat. Mrkne na spokojeného Hirata, který je stočený do klubíčka a spí. Obvaz se posunul. Natáhne se pro oděv, když zasykne a jeho tvář se zkřiví. Tohle bolí, ale je to jiná bolest než od rány mečem nebo holí. Je podivně uspokojující. Odsune to a raději nepřemýšlí o celé situaci. Nakloní se k němu jestli je v pořádku. Upraví mu obvaz a přemýšlí jak ho Reiko po milování líbala a hladila. Políbí ho do koutku rtu a se smíšenými pocity pozoruje jak na jeho rtech rozkvete úsměv a spokojeně zamručí.
Měl by ho obléci. Nechce se mu ho budit, ale neví jak by vysvětloval, že tu Hirata leží nahý. Začne ho opatrně oblékat a přitom ho diriguje co má dělat. Hirata skoro v bezvědomí jeho příkazy provádí a na rtech má stále úsměv. Sano ho doobleče a pak se vyčerpaně opře o stěnu chrámu. Zívne si. Raději to nějak zaspat. Zavře oči a vyčerpaně usne.
„No tak!“ odsune od sebe Hiratu. Snad opět nebude chtít. To už odmítne. Stejně pořád ještě cítí to jak do něho pronikl poprvé.
„Sano – san?“ zaslechne slabě. Snad už je Hirata v pořádku. Dotkne se čela. Horké není. „Kde jsme?“
„V chrámu, pamatuješ?“
„Moc ne. Všechno mně bolí.“
„Spí,“ zašeptá a k sobě díky bohu. Nic si nepamatuje. Hirata vděčně zavře oči. V hlavě má takový chaos. Pamatuje si na zlatou jehlici s perlami a pak nic. Přitom má pocit, že by si měl něco důležitého pamatovat. Jenže co? Je mu hnusně.
„Sano – san, Hirata –san!“ zaslechne Sano tentokrát vzdálenější a tlumenější volání. Nadechne se.
„Tady!“ a pak tlumený jásot. Přisune se blíž k Hiratovi a zakryje mu obličej. „Jsou v pořádku. Opatrně chlapi nebo z vás sedřu zaživa kůži!“ slyší Muramiho. Zavře oči a spokojeně odpočívá. Zachrání je. Na hlavu mu dopadnou kousky dřeva a prach. Rozkašle se a vezme si kus látky před ústa. Druhý položí přes Hiratův obličej. Nepomáhá, ale lepší něco než nic.
„Sósakan – sama, Hirato – sama!“ uctivě se k nim skloní Fukido.
„Hirata – san je zraněný. Opatrně ho odsud dostaňte a rychle odsud. Fukido, zajisti to tady. Nikdo sem nesmí. Ručíš mi za to.“ Pomyslí si na nepřeberné bohatství, které se tu jen tak povaluje. Vstane a tiše zasykne jak ho zabolí svaly. Ustaraně se podívá na Hirata jak ho jemně tahají nahoru. Nakonec i on vyjde na sluneční světlo a zamrká. Podívá se zpět. Teď tady v slunci mu to připadá jako sen. Sen, který se nikdy nestal.
„Domu!“ zavelí a nasedne na koně. Pochmurně přihlíží dvojím nosítkům. Jedny pro něho druhé pro Hirata. Odvrátí se od nich. Málem tu skončili svůj život. Pobídne koně a začne uvažovat, že první co udělá, tak to bude, že si dá horkou koupel. Nostalgicky si vzpomene na společné koupele s Reiko. Jenže to je minulost. Pomohlo mu to nějak zapomenout v těch ruinách na Reiko? Zapomenout ne, ale možná trochu se smiřít ano.
Rozzjařeně vyrazí vpřed a za ním dělníci a detektivové, které zalarmoval Fuikdo s Marumim. Za nim Marumi a ještě dál Hirata v nosítkách.
„Sano!“ zašeptá Hirato v nosítkách a stočí se na bok. V očích se mu opět objeví horečka.
Komentáře
Přehled komentářů
242x děkuji
)
(Neli - 31. 08. 2008 12:50)
Tak tohle bude ještě zajímavý! Už se těšim až si Hirata vzpomene co se tam dělo!=D Kolik bude mít tenhle cyklus dílů? Líbí se mi!
Návštěvy
(Amater, 21. 4. 2009 18:57)