cyklus Cesta pomsty - 4
Cesta pomsty
4.
Edo, květen 1697
„Sósakane – sama máte se dostavit k jeho Excelenci.“ Sano si povzdechne. Těšil se na postel a teď, aby se převlékl do formálního oděvu a šel za svým pánem.
„Jistě, hned půjdu.“ Mávne rukou a propustí posla. Povzdechne si. „Kaibaro!“ zakřičí.
„Ano pane.“
„Moje rodina?“
„Už je zde. Mladý pán byl rád, že se vrátil.“ Sano se usměje. Hned jak se vrátí z audience, zajde za Masahirem.
„Výborně můžeš jít.“ Zamiří do ložnice a pak si uvědomí, že je tam možná Hirata. Měl by se na něho podívat. Jemně odsune dveře a vejde.
„Jak mu je?“ optá se doktora, kterého povolal z paláce.
„Horečka a zřejmě otřes hlavy. Dáváme mu bylinky.“ Sano se zamračí, ale pak si vzpomene, že nemůže nechat šóguna čekat. Vyjde ven a narazí na služebnou Hiruko.
„Kde je moje ložnice?“
Ta se ihned ukloní a naznačí rukou. „Tudy pane.“
Vede ho do ložnice, která bývala jeho paní. Rychle se obleče do dlouhých černých kalhot, tmavě rudé kimono, na němž má našitý rodinný erb, jimiž jsou čtyři blízko sebe letící jeřábi, a zlatý trojitý ibiškový list, což je erb Tokugawů. Prohlédne se a vyjde ven. Za nim se ihned zařadí Kaibara a Marumi. Přikývne a spěchá edským palácem k šógunovi. Cestou mijí úředníky a jejich zvědavé až bezostyšné pohledy. Když je mine, cítí jejich škodolibé pohledy. Je mu to jedno. Konečně po dlouhých měsících zná pravdu.
„Sósakan Sano Ičiro, návštěva jeho Excelence,“ řekne strážím a ti odsunou dveře do přijímacího sálu a postaví se stranou.
Vstoupí dovnitř a mrkne kdo tam je. Jen šógun a po jeho boku pan Macudaira. Klesne na kolena a skloní až na zem hlavu. Za ním si lehnou jeho detektivové a tak zůstanou. Zvedne se.
„Očekávám příkazy, vaše excelence.“
„Jistě. Zrovna jsme se dozvěděli o podivných krádežích ve vysoce urozených rodinách a dokonce u nás. Co mně k tomu můžete říct? Moje matka ztratila perlovou jehlici.“ Sano si oddechne. Aspoň jednou může přinést dobrou zprávu.
„Zajistili jsme věci z krádeží a jsme na stopě zlodějů. Je to velká banda a nechceme, aby něco věděli. Chceme ji dostat celou, tak aby neunikl nikdo z nich a potrestat je.“
Ach bylo jen odpvědi na jeho projev. Pan Macudaira vypadá jako by ho někdo přetáhl přes hlavu, si škodolibě pomyslí Sano. Konečně jednou je před nim.
„Aha. No dobře. Jsme rádi, že jste v úřadu vy. Tak můžete jít a doufám, že brzy nám přineset nové zprávy o těch zlodějích.“
„Jistě Excelence.“ Vyjde ven a zahlédne neznámého muže a po jeho boku okouzlujícího mladíka. Odfrkne si a jde dál. Zřejmě někdo další, kdo usiluje o moc. Jemu je to jedno. Musí dát dohromady detektivy, ale nejdřív převeze truhly s lupem zpět do města.
Doma se převlékné do pohodlného úboru a za pas zastrčí meče. Zaváhá jestli nemá zajít za Hiratou, ale doktor povídal, že bude v pořádku. Vyjde ven.
„Marumi svolej všechny detektivy a zajdi za velitelem stráži jestli by někoho... nikam nechoď,“ odvolá svůj rozkaz. Jeho lidé to zvládnou. Byla by to pro ně urážka povolat ještě palácovou stráž. Marumi nedá najevo vděčnost.
Všichni nasednou na koně a vyjedou z edského paláce. Cestou nikoho nepotkají a Sano uvažuje co má udělat. Nejdřív zajistit lup a pak se pokusit získat informace o té bandě. Možná soudce Ueda bude vědět víc. Po smrti Reiki dál zastává úřad jako by se nic nestalo, ale Sano dobře ví, jak ho rmoutí, že jeho jediné dítě už není na světě. Častokrát k němu přichází a dívá se jak si Masahiro hraje. Nosí mu pořád nějaké hračky. Sano ho nechává Masahira romazlovat místo Reiki. Povzdechne si.
„Přidejte!“ křikne, když jsou z edských bran venku. Něco mu říká, že to nebude tak jednoduché. Všichni popoženou koně do cvalu. Sano znervózní. Něco se děje. Přidá ještě víc a pranic se nestará, že každou chvílí kůň může na nerovné cestě škobrtnout a zlomit si vaz stejně jako jezdci, který na něm sedí.
„Boj!“ zařve, když jsou už u chrámu a uslyší řinkot mečů a výkřiky bolesti.. Vytáhne meč stejně jako ostatní.
„Padáme!“ někdo zařve, ale už sklouzávají z koní a nechávají je rozdivočelé jízdou na pospas osudu.
„To jsou naši!“ slyší Fukidu. Uleví se mu, že je naživu a pustí se do boje.
„Nešetřete je!“ zakřičí Sano a obratně se vyhne kopí. Mávne mečem a jde dál. Za chvilku je po všem.
„Fukido co se stalo?“
„Nevím, sósakane – sama, ale najednou nás přepadli a něco mleli že musí dostat ty věci nazpět.“ Sano se zamračí. Proč by se vraceli, když zřejmě jejich vůdci nezáleželo na bohatství? Jenže komu by nezaleželo na takovém bohatství jaké tam dole leží?
„Ošteřte je a vytahejte ty truhly z podzemí!“ zavelí a zamyslí se. Možná tam je nějaký důkaz kdo stojí za těmi loupežemi a uvědomil si to pozdě. A ten muž říkal, že Reiko a Midori byly moc zvědavé. Sano dobře znal aktivity Reiko a její neochabující touhu po dobrodružství a pomoci mu. Poslední dobou se mu zdála trochu nervózní, ale nic neříkala. Co když na něco narazila? Jenže on nemůže tak snadno proniknouit do ženského světa jako jeho paní. Na co přišla, že se ji potřebovali zbavit i přesto, že to byla manželka nejvyššího komořího? Možná by měl prohlédnout její věci.
Dívá se jak jeho lidé vytahuji truhlice. Taky zajde za jejím otcem. Možná soudce bude vědět nějaký střípek z této pavučiny zločinu. Tři truhly plné pokladu a jedna menší. Později se věci roztřídí a vrátí se majitelům. Nejdřív truhly. Je dobře, že je našel, i když se to stalo náhodou a Hirata málem přišel o život.
Někdo mu podá uzdu a on se na něj vyšvihne. Pozoruje jak jsou koně pochytání a truhlice přivázany na jejich hřbety. Vyrazí k městu. Pomalu se rozednívá. Nádherné svítání, když slunce se vyhoupne a on z ničeho nic si uvědomí jak je unavený. Jenže dokud nepochytá všechny, kteří za tím stojí, tak nebude mít klid. Je lepší to udělat hned. Svižným krokem dojedou do paláce. Cestou pozorují první ruch města. Mijí jednotlivé krámky, některé už otevřené a některé se chystajíc otevřít, první lidi proplétajíc se za prací nebo za obchodem. Mezi nimi občas zahlédne samuraje a žebravé mnichy. Rozhliží se, jestli nepřijde odněkud útok, ale nikdo se zřejmě neodváží zaútočit na samotný průvod sósakana. Kéž by tehdy taky nikdo nezaútočil. Nic z toho se nemuselo stát.
Pozdraví stráž u vstupu do palácového komplexu a jede k domu kde sídlí. Sesedne z koně a vejde dovnitř. Chtělo by to koupel, ale nejdřív zajde za Hiratem. Jde do jeho ložnice a otevře dveře. Dům skoro ještě spí.
„Doktore?“
Ten zavrtí hlavou. „Je mi to líto, ale ten otřes hlavy je moc špatný. Rána je v pořádku, zahojí se, ale trochu mi dělá starost to dýchaní, je tak přerušované. Nemohu nic dělat jen čekat.“ Sano si k Hiratovi klekne. Je bledý a dotkne se ho. Uzdravíš se Hirato. Uvidíš.
„Uděláte cokoliv aby byl v pořádku. Budete tady dokud vás nepustím.“ Doktor v šoku ho pozoruje a pak váhávě kývne. Odmlouvat tak mocnému muži nemá cenu. Teď jen bude doufat, že se pacient probere.
Sano vyjde ze dveří. Jestli zemře... měl to být on, kdo by tam zůstal zraněn. Kdyby ho nechránil vlastním tělem – nemá to cenu. Půjde raději něco dělat. I Hirata by mu to také dporučil. Rozvážně vykročí k ostatním a přemýšlí co dál. Musí je vypátrat a zničit. Jeho pán to očekává a on rozhodně ho nechce zklamat.
„Máte něco?“
„Nic. Jen normální věci. Některé dražší, některé levnější. Už je porovnáváme se soupisy, který tady máme, ale bojím se, že hodně věcí je tady navíc a některé rodiny prostě nezjistily, že jim něco chybí anebo neohlásily krádež.“
„Tu zlatou jehlici donesu osobně.“ Bude to lepší než ji posílat po poslíčkovi. „Co ti bandité?“
„Našli jsme toto!“ uslyší ode dveří a podá mu kus látky.
Sano ji nechápavě přijme a pak se usměje. Na tunice je vyšitý erb. Nezná ho, ale „Zjisti komu patří.“
„Ano, sósakane – sama. Myslíte si, že by mohl nás dovést k tomu kdo to udělal?“
„Možná, ale aspoň zjistíme odkud je ten člověk a co poslední dny dělal. Výborně.“ Fukida pochvala potěší a odspěchá.
„Pane nějaké listiny!“ někdo mu je podává a Sanem projede vzrušení jako pokaždé, když je na obzoru možný důkaz. Stejný erb? To je už přilíš náhod. Písmo je vypsané, zřejmě někdo kdo je zvyklý používat pero a inkoust. Styl ukazuje na vzdělanou osobu. Učenec? Nějaký dopis beze jmén. Podivné. Kvůli tomu zaútočili? Na konci báseň.
Ach možná proto. Květe Vistárie... hmm podle něho nic moc báseň, ale on má raději klasické verše než tyhle experimenty s poezii a k tomu tak silně erotického rázu.
„Sósakane – sama,“ zaregistruje těsně u sebe hlas Fukida.
„Ano Fukido?“ odvrátí zrak od dopisu. Stočí ho a schová u sebe.
„Ten erb je erbem rodu Izumo. Jsou v Edu na svém sídle. Hlavou rodiny je pan Fudžiwara.“ Sano přikývne. To jméno zná. Několikrát mu bylo zmíněno, když ještě byl nejvyšším komořím. Pojede tam a požádá o vysvětlení.
„Víš jak vypadal ten člověk, který měl to kimono na sobě?“
„Ano. Je v márnici.“ Sano si bezděky vzpomene na doktora Ita, který je tam ve vyhnanství, ale přesto je spokojený. Seznámili se při jednom případu a stali se přáteli.
„Výborně pojedeme do jejich sídla. Je od nich nějaký seznam?“ Obrátí se na ostatní. Jeden z policistů ihned začne přelétavat řádky.
„Ano.“ Sano překvapeně zamrká. Ne, nic to neznamená. Aspoň bude mít důvod k návštěvě. „Fukido dohlédni na rozdělení věci a ty Marumi pojedeš se mnou a ještě Kaibara.“ Fukidovi se protáhne obličej. Raději by jel s pánem a nehandrkoval se o nějaké kusy látek. Marumi se na něho vítězoslavně zašklebí.
„Oznamte panu Fudžiwarovi návštěvu nejctihodnějšího sósakane.“ Sano s Marumim čekají před bránou sídla rodu Izumo až je vpustí. Nechápe proč není vpuštěn ihned a mračí se.
Brána se otevře a v nich stojí malý mužík v modrobílém kimonu. Uklání se. „Omlouváme se nejctihodnější sósakane – sama. Poslední dobou tady byly...“
„Kvůli tomu sem jedu. Mohu dál?“ ironicky se otáže Sano.
„Sumimasen, omlouvám se , prosím pojďte dál. Pán už vás očekává.“ Taky bylo na čase si mrzutě pomyslí Sano. Sleze z koně a málem zívne. Ta únava. Jde za tím hubeným mužíkem, který zřejmě nic jiného neumí než se omlouvat.
Otevře dveře „Jeho nejctihodnější sósakane Sano Ičiró,“ prohlásí nahlas a odsune se. Jeho čelo se dotýká země. Sano vstoupí dovnitř, příjemně překvapen nádherou místa.
„Je to pro mně pocta, vaše návštěva sósakane. Mohu nějak pomoci?“ Sano si vzpomene, že ho párkrát viděl. Nákladné roucho, ale vkusné. On sám je vysoký, statný s jizvenou tváři a očima, které těkají po místnosti jako by se nemohly rozhodnout.
„Možná, ale hlavně chceme říct, že se našly ukradené věci.“
„Bylo na čase. Jsou tam drahocenné předměty. Promiňte mi to, ale jsou to rodinné památky, které nerad bych zratil. Mají pro mně hodnotu. Chápete.“
„Jistě. Rád bych se vás optal na jednoho muže. Možná ho budete znát.“ Pozorně sleduje Fudžiwarovou tvář.
„Já?“ předstírá úžas nebo opravdu je takový jaký je? „Samozřejmě pokud budu ho znát.“
„Marumi – san.“
„Vysoký hubený muž. Holohlavý s malými jizvami na tváři. Měl useknutý palec.“ Sano zaregistruje úlek a sotva neznatelné mihnutí v očích pana Fudžiwary. Takže ho zná. Nedá najevo, že něco potsřehl.
„Je mi líto,“ pokrčí rameny, „ ale nemohu sloužit. Takových mužů je. Proč myslíte, že bych ho měl znát?“
„Měl na sobě kimono s vaším erbem.“
„Aha. Možná nějaký sloužící. Je jich tady tolik. Nemohu všechny znát.“ Sano si pomyslí, že se snaží lhát, ale není tak dobrý jako jsou lidé ode dvora, kde klam a přetvářka je každodením živobytím.
„Jistě. Nebude vám vadit, když se poptám vašeho služebnictva. Možná někdo postrádá kimono.“
„Samozřejmě. Mohu ještě nějak pomoci?“
„Ne děkuji. Už jste mi pomohl.“
„Ach jistě,“ odpoví zmateně Fudžiwara. „Jsem rád, že se ty věci našly. Mohu někoho pro ně poslat?“
„Jistě. Rád bych ještě vyslechl služebnictvo.“
„Tady Macui vás zavede do křídla, kde je služebnictvo. Kdybyste cokoliv potřeboval, klidně si řekněte. Můj dům je vám k dispozici.“ Sano se mírně ukloní a odejde.
„Prosím pojďte tudy,“ nasměruje je hubený mužík a cupitá vedle nich. „Omlouvám se, ale většina zrovna pracuje, tak ...“
„Stačí mi vyslechnout jen pár lidi. Není tady pro jednoho moc velké? Moc práce nemáte,“ nadhodí.
„Ale ne. Práce je tu dost. Pán Fudžiwara má tři syny. Nejstarší pan Arata slouží v palácové gardě,“ oznámí s pýchou. „Druhý, pan Daichi je úředníkem v paláci. Podléhá přímo nejvyššímu komořímu.“ Sano si teprve teď vzpomene odkud je mu povědomé to jméno. Velmi ctižádostivý mladý úředník.
„A co nejmladší?“ jen tak nadhodí.
Marumi se zarazí. Myslí si, že snad nejmladší syn... Ale okrást svoji rodinu, otce? Tak hluboko snad nikdo nemůže klesnout?
„Už jsme tu. Prosím. Hned svolám služebnictvo.“ Úplně ignoruje otázku Sana. Jenže on už ví co potřebuje. Vyslýchá služebnictvo a v duchu si sumíruje co ví. Mladý muž, zřejmě pořád bez peněz, ale to si musí ověřit, zamiluje se do vypočítavé kurtizány. Ta ho svede, utratí poslední peníze a napadne ho dokonalý plán jak se obohatit. Peníze cesta k peklu a on začne krást nejdřív u otce. Jenže jak do toho spadá Reiko s Midori? Vždyť celou dobu považovali ten útok za pomstu bývalých Janigasawových podřízených. Možná pravda leží někde jinde. Musí zjistit proč zrovna ony dvě. Proto teď hned odtud pojede za soudcem Uedou. Snad mu objasní tenhle případ.
Ukončí výslech a odejde. Venku se k němu připojí Marumi.
„Pane myslíte si, že to je ten nejmladší?“
„Ještě nevím, ale možná zjistíme proč zemřela moje a Hiratova paní.“ Marumi zmlkne. Ví jak se tím oba užírali, že nemohou najít jejich vrahy a teď najednou by mohly být pomstěny. Přeje si, aby se ti vrazi našli. Oprátka je nemine.
Mijejí stále víc úředníků až nakonec sesednou před budovou soudu. Chvilku pozorují jak soudce vynáší rozsudek. Soudce vzhlédne a podle výrazu v Sanově tváří pozná, že ho navštívil pro něco důležitého. Přeruší rozsudky a výslechy a zvedne se. Sano s Marumim a Kaibarou jdou za ním.
„Sano stalo se něco?“
„Možná. Chtěl bych po vás jednu informaci. Nevím jestli ji znáte. Reiki,“ všimne si jak Uedovou tváři proběhne vlna bolesti a nesouhlasu. „Reiki po něčem pátrala před smrti a něco zjistila. Co je to?“ Ueda se těžce posadí.
„Vyslýchala jednu zlodějku. Nechtěla nic říct. Byla vzpurná a zarputila. Vysmívala se nám a nepovolila. Prohlašovala sama sebe za královnu zlodějů. Potom se mi Reiko svěřila, že je možná na stopě velkého zločinu. Jistě by ti to oznámila, jenže ten den zahynula pod těmi... těmi...“
„Pod rukou lupičů k nímž patřila zřejmě i ta zlodějka,“ přeruší ho a Ueda vytřeští oči.
„Copak to nebyli vzbouřenci?“ Sano si sedne vedle něho.
„Ne. Nedávno jsem dostal dopis od ženy, kterou jsem znal. Varovala mně a zároveň mně přivedla na stopu tlupě, která vykradala sídla bohatých obchodníků a dokonce i palác.“ Ueda mu položí ruku na rukáv.
„Zlatá jehlice s perlami?“ pro změnu to překvapí Sana.
„Ano. Jehlice, kterou postrádá matka našeho šóguna.“
„Reiko mi řekla, že ta žena ji ukradla jedné noci. Chlubila se jak převezla stráže. Ještě říkala, že to byl dárek pro jejich vůdce, ale nedostali jsme to z ní. Zabili ji ten večer ve vězení.“ Sano přikývne.
„Mají dlouhé prsty. Dostaneme je. Možná už vím celý obrázek tohoto spiknutí. Jen kde se mohou schovávat. Nějak to zjistím.“
„Koho podezříváš?“
Sano se nevesele usměje. „Nejmladšího syna pana Fudžiwary z rodu Izumo.“
„Proč by někdo tak mocný a bohatý to dělal?“
„Žena a peníze.“ Víc nemusel říkat. Soudce přikývne. Ano mladí muži svedli prohýřit majetek s kurtizánami v Yoshiwaře.
„Půjdu se po něm podívat. Rozešlu všechny své muže. Dostanu ho.“
„Hodně štěstí a jak ti je v nové funkci?“
Sano se zamyslí. „Jako bych se znovu narodil. Chybělo mi to.“ Soudce Ueda potěšeně přikývne. Ano Sano je unavený a vyčerpaný, ale v očích mu svítí ten starý oheň zvědavosti a touhy vyřešit případ. Vrátí se k případům, ke kterým dnes musí vynést rozsudky. Z mysli odsune Sana i Reiko. Musí se soustředit na právo.
Návštěvy
(Amater, 21. 4. 2009 18:55)