Jdi na obsah Jdi na menu
 


1 díl Mistrův odkaz

27. 5. 2009

Zvonek vypráví

 

1.

Mistrův odkaz

 

 

Srdce zvonku se rozhoupe dalším příběhem, který letí do všech stran. Zvedni hlavu výš a naslouchej tónům které k tobě dorazí. Zvonek vypráví...

 

 

Ve velké místnosti s mnoha knihama z různých koutů světa spočívá na lůžku postava a vedle ni klečí muž s delšímí černými vlasy hrajícími na slunci až do modra. Tiskne zoufale starcovu ruku k srdci a tiše polyká slzy. Na lůžku leží muž s vlasy bílými jako sníh z dalekého severu a těžce dýchá. Jeho modré oči jsou potažené závojem smrti a kdyby oba mohli vidět, tak uzří stát v místnosti neviditelnou postavu, která němě vyčkává své chvíle. Nestává se ji moc často, aby odváděla čaroděje k Temným bohům. Mladému muži se chvěji rty jak chce všechnu bolest vykřičet, ale mlčí a dál se smutně i zoufale dívá do tváře svého učitele.

 „Mistře, proč? Vždyť váš čas ještě nenadešel!“ nakonec zoufale řekne snažíc, aby jeho hlas zněl klidně a ne vyděšeně.

„Nadešel můj žáku. Víš Narde i čaroděj má vymezený čas, kdy může pobývat na Zemi a můj už nadešel. Je mi tak líto, že jsem tě nenašel dřív. Musel ses se mnou nudit...“

„Mistře to není pravda. Ty dny byly nejkrásnější v mém životě. Dokud jste mně sem nepřivedl tak co jsem byl? Jen pobuda, zloděj s hbitými prsty co obíral lidi ve městech. Dal jsi mi cíl a domov a ...“

„Děkuji ti Narde. Mohu mít prosbu?“ ignorujíc nevyslovené. Nard zmlkne.

„Jistě. Jakoukoliv. Splním všechno co si přeješ,“ usměje se. Ví jak Gardrh nesnáší slzy.

„Všechno tohle je tvoje a víš co bych chtěl abys dělal dál. Učil jsem tě jak si s Harr poradit. Chtěl bych, abys tu zůstal. Vím, že chci toho moc, ale ...“

„Nemluv dál. Víš, že tu zůstanu. Nenávidím ji i miluji. Stejně jako ty, že.“

„Ano, Narde. Děkuji ti. Vím, že to splníš, ale v mém životě je pár věcí nevyřešených. Chtěl bych, abys mi je pomohl dokončit. Já už nemohu, ale chtěl bych odejít spokojeně a nemít zatíženě svědomí nesplněnými sliby.“ Nard rychle přikývne a uctivě sklopí hlavu. Přitom si utře slzy, které mu vyhrknou z oči. Zvedne hlavu a usměje se.

„Rád splním.“

„Děkuji ti. Ve stole je papír, co máš udělat. Nezatěžoval bych tě tím, ale už nezvládnu je navštivít a smazat své staré dluhy. Když jsem vycitíl, že Smrt je blízko, rozhodl jsem se svoje závazky splnit. Bohužel ne všechny se mi povedlo uskutečnit. Už jich není moc.“ Zavře oči a Nard s hrůzou pozoruje jak mu mizí z okolí oči  tetování. Položí na ni ruku. Nechce, aby jeho učitel, přítel i jeho láska odešla. Proč jsem poznal, že mohu milovat až tak pozdě? Zahořekuje.

„Vzpomínám si jak jsem tě našel. Byl jsi tak malý a divoký. Pokoušel ses mně okrást.“ Povzdechne si při vzpomínce a jeho tvář se rozjasní. „Končím viď.“

„Ne ještě půjdeme k Harr a budeme se dívat na její ohnivé vlny jak tančí svůj plamenný tanec.“ S bolesti v srdci se dívá jak poslední linka, ta první, kterou získal jako ještě učeň, těsně u oči mu mizí.

„Konec. Byl to krásný život ... po tvém boku.“ Stiskne Nardovu ruku a on cítí jak ohabne. Svírá jen tichou ruku. Vstane a nakloní se nad něj.

„Sbohem mistře, učiteli a lásko,“ řekne a poprvé v životě mu přitskne rty na jeho už studené. Poprvé ho políbí tak jak ho chtěl políbit už dávno. Rukou zavře jeho oči a překřiží paže na hrudi. Už dřív ho oblékl do hábitu červené barvy, která vyjadřuje smrt. Poodejde a do ruky mu vloží jeho hůlku. Rukou mu uhladí jeho vlasy a stáhne se. Chvilku se dívá jak tam leží mlčenlivý a tichý a po tvářích mu tichounce stékájí jedna slza za druhou. Nakonec ho vezme do náruče. Ví co má s tělem udělat a v duši lká nad tím. Proč jsi to chtěl Gardrhe? Copak tě řeka natolik spoutala, že chceš v ní skončit?

Vyjde ven a jde s tělem v náručí k ohnivé řece Harr. Dívá se na ni jak pod jeho nohama se svíjí jak leský had. Zírá na nádheru barev od červené přes purpurovou až zlatistou. Zavře oči a hodí tělo do ohně. Rty sevře do přísné linky. Nechce se dívat a přece nakonec otevře oči a dívá se jak na hladinu dopadá tělo. Mávne vějířem a zachytí tělo uprostřed letu. Jemně je snáší na hladinu ohnivé řeky. Zavře ho, když se tělo dotkne hladiny.

Ticho.

Trhne sebou. Řeka vždy hučela, řvala ohlušujícm jekotem, když se bouřila i šeptala, praskala normálně i burácivě a z ničeho nic je ticho.

Proč v ní chtěl skončit? Je vlastně jejich nepřítel, protože oni ji krotí svým ohnivým uměním, aby nechala v Smaragdovém moři na pokoji vodní lid, kteří tvoří perly a z kterých ostrovy žiji. Má pocit, že řeka oslavuje odchod jeho učitele. Měla by lkát vítězstvím a vzbouřit se. Chce, aby to udělala. Chce něco dělat a ne tu jen sedět a čekat, kdy ohnivý bůh dostane chuť pokořit ostrovy i vodu.

Praskot. Vše je v pořádku. Tak má řeka hučet a o kus dál mizet v podzemí k Temným bohům, kteří tento svět drží svými kouzly pohromadě. Řeka protéká zemi a osvětluje jim jejich Temnotu, ale bůh Harr stejně jako řeka je divoký a občas se vzbouří proti své roli a pak je na čarodějích, aby ho udrželi v klidu.

Poodejde se smutným úsměvem. Měl by si ostříhat vlasy na znamení smutku, ale Gardrh nenáviděl smutek a jeho vlasy měl rád. Rád mu je česal před spaním a ráno než se naučil je upravovat, mu je splétal do uzlu.

Vezme si aspoň  červenou na znamení smutku a smrti. Jako by smrt byla něčím výjmečným v těchto letech. Vejde dovnitř do domu, který je spojený s jeskyni v které je ukrytý horký pramen. Usměje se, když když si vzpomene jak ho tam Gardrh dovlékl za vlasy a ponořil do vody. Řval jako tur a málem vybuchl svoji ještě nezkrocenou magii. Smál se a vyhrál jejich zápas o koupel. Nard se mimoděk začne usmívat.

Ze všech věcí, ze všecho na něho dýchá učitel jako by tady ještě byl. Jako by dohlížel na jeho výuku ohnivého mága i později ještě většího překvapení, kdy dospěl. Přejde ke stolu, kde mu zanechal isntrukce.

„Šedý vlk z Kratsu. Bájný vlk z hvozdu temnějších než Černý les. Ne je to přeškrtnuto,“ zamumlá. Lehce sotva vidět. Zřejmě mu došel inkoust nebo byl tak slabý, že to nezvládl. Pohladí známé písmo. Ve vzpomínkách mu vyvstane kolikrát seděl za tím stolem a psal a on mu předčítal u jeho nohou, poučky i formule pro ohnivé mágy. Jak drmolil slova, které neznal a jak občas ho přetáhl svoji hůlkou a musel začít znovu. Něco nenáviděl, něco miloval, ale teď je všechno pryč a zbyly jen vzpomínky.

Další jméno. Hadrian z Tarse. Baron a není to přeškrnuto. Bude muset za nim zajít. Další dvě jména, která mu nic neříkaji. Bude muset je vypátrat a zjistit jak jim bude moci pomoci. Povzdechne si a pak si všimne vět.

 

Drahý Narde,

Pokud čteš ta slova, jsem po smrti a nestihl jsem všechno udělat tak jak jsem chtěl. Jednoho, ale nesmírně lituji.

 

Nard se zarazí a usedne. Má pocit, že se mu nedostává vzduchu. Položí dopis na stůl a neví číst dál nebo ne. Nakonec opatrně zdvihne dopis a začte se se stale větší radosti i zmatkem.

 

Jednoho, ale nesmírně lituji a to, že jsem tě nenašel, když jsem byl ještě plný sil a mlád. Vím o tvých citech a hřeji mně nesmírně u srdce. Jenže jsem starý a můj čas se chýlí ke konci. Nikdy bych si nepomyslel, že najdu takového žáka i lásku v tak pozdních letech. Jsem, ale vděčný, že jsem tě směl poznal.

Vím, že mně teď budeš nenávidět, ale moje hlavní a nejdůležitjší prosba zní: Najdi si někoho koho budeš milovat a žij s ním v mém.... našem domě. Prosím tě to...

 

„Jak to může napsat? Jak!“ vykřikne a zmuchlá dopis. Mrští jim do kouta. Jeho srdcem probíhají vlny radosti i smutku. „Co na tom, že jsi byl starý! Kašlu na to! Ty jsi mou jedinou láskou. Proč?“ a pak se zdvihne a sebere dopis. Na stole ho narovná a dlaněmi uhladí až je hladký, jako když ho začal číst.

Vzpomínej na mně s láskou a neudělej tu chybu, že najdeš někoho s kým bys mohl žít až na sklonku života. Snad ubohému hloupému starci můžeš prominout, že jsem nenaplnil tvé sny a splnit moji poslední prosbu.

Sedím tu a dívám se jak se něčemu směješ. Čteš knihu, kterou jsem ti přivezl z poslední výpravy a ty jsi mně za ní objal a dal sladký polibek na tvář. Vzpomínám na ty dny s tebou a uchovávám je ve svém srdci, jako drahocenné klenoty.

 Zvedl jsi hlavu a mně se sevře srdce, že ti nemohu dát to co v tvých kouzelných očích vidím. Prosím zůstaň takový jaký jsi a v žádném případě nenos červenou. Víš jak ji nemám rád. Cítím jak se mně zmocňuje slabost. Na chvilku si lehnu, a ty mi budeš číst tu nějakou hloupost z té knihy co ji máš rád,  dokud nezavřu oči a neusnu.

S láskou Gardrh

 

Poslední slova jsou roztřesena, ale ještě čitelná. Složí dopis a schová do krabičky kde schovává svoje malé vzpomínky.

„Blázínku,“ začne plakat. „N.. nebudu nosit... červenou... Slibuji.“ Dostane ze sebe přerývaně. Otře si začervenalé oči a schová červený plášť. Vytáhne svůj obvyklý zelený a pověsí ho vedle hnědého. Pohladí ho rukou. Gardrh ho už nikdy neobleče, ale má pocit, že tu neustále je. Vyjde ven a do jeho dlouhých černých vlasů zaduje bůh západního větru Saliel. Miluje vůní, kterou sebou přináší. Zavře svoje jantarové oči s zlatýma skvrnkama a nechá, aby mu vítr osušoval slzy. Na plných rtech mu pohrává smutný úsměv.

 

*                                    *                                           *                                        *

 

Poslední pohyb vějíře a jedním pohybem zápěstí ho zavře. Zas jednou vyhrál nad bohem Harr a jeho nezkrotnou řekou. Snad na pár měsíců bude mít klid a bude mohl studovat spisy, které dostal ze země Saya vzdálené dva roky cesty. Objednal je ještě u námořníků Gardrh a teprve teď je dopravili sem. Musí se prokousavat cizím jazykem, ale Gardrh pamatoval snad na všechno a naučil ho všemu co potřebuje. Podle svitků vypadá jako by na souši existovala i jiná magie než ta jejich.

V Smaragdových soustrovích a ostrovech Smaragdového moře existuje jen magie rozdělená podle elementu. Voda, oheň, vítr a země a mág ovládá jen jedem z elementu. Tak praví příručky. Jenže za ta léta se jak on tak Gardrh se přesvědčili o opaku.

Otočí se od nádherných peřejí řeky Harr a jde k domu, těšíc se jak se pustí do čtení těch knih, které mu dovezli včera. Z ničeho nic zastaví a prohlédne si cizího koně. Někdo ho chce zas přemlouvat k tomu aby se stal Územním čarodějem?

Nikdy nepošpiní jméno svého učitele, že se stane tím, co on nenáviděl z celé své duše. A vůbec on nepatří k žádné z významných rodin a nebude pískat jak si oni budou poroučet. Má pečeť, že nepatří k Územním čarodějům.

Ne, že by to zabránilo mnoha rodinám mu nabídnout své dcery jako ženy a někdy ani to ne. Zakroutí nad tím vším hlavou. Takové nesmysly a chudák děvčata. Snad to není zas další otrapa, který chce mu strčit svoji dceru do lože, aby měl v rodině mága. Kam až zajde Válka o ostrovy? Ani jeho paměť neví kam sahá a kdy začala. Gardrh povídal, že když byl mladý, tak nic takového neexistovalo a pak začalo jedno ostrovní království bojovat proti druhému a čarodějové získali více moci.

Škoda, že mi nechtěl o tom víc říct, posmutní a rázně se vydá ke dveřím domu. Vyprovodí hosty dveřmi tak rychle jak to jen bude možné, aby nevypadlo to tak, že Gardrh vychoval nějakého hulváta. Na nádherných rtech mu pohrává krutý úšklebek a v očích zlostně plá. Po tom co zemřel jeho mistr, se s lidmi tady roztrhl pytel.

Schová vějíř za pás, aby ho mimoděk nepoužil a vztekle otevře dveře až je skoro vytrhne z pantu, což nejednou udělal a vtrhne dovnitř. Většinou se hosté usadí v domě jako by byl jejich. Což o to, to mu nevadí, ale to jejich šátraní po knihách a věcech, a on tentokrát ve spěchu, jak běžel zkroti Harr, zapomněl zapečetit dům kouzlem.

Další dveře otevře opatrněji a zůstane stát. V křesle sedí starší muž a v rukou nic nemá. Pro jistotu se rozhlédne po pokoji jestli není někde ukrytý ještě někdo jiný, ale zřejmě ne. Zavře dveře.

„Dobrý den,“ kldině řekne. „Omlouvám se za vzhled, ale Harr se dnes vzbouřila a souboj byl trochu tvrdší.“ Omlouvá svůj trochu propálený oděv. „Mohu se zeptat proč tady jste?“ Gardrh by mu nabídl něco k pití, ale on na to kašle. Kdyby to byl milý host, ale ten něco chce.

„Dobrý den. Vy jste Gardrh?“  Nard si sedne a srdce se při jeho jméně sevře. Host musí být z daleka, když to neví.

„Ne. Jsem jeho žák Nard.“

„Myslel jsem si, že nejste on. Podle popisu měl byste být starší, i když u vás čarodějů člověk nikdy neví. Mohu vědět kdy se vrátí?“

„Mistr Gardrh už se nikdy nevrátí.“ Muž se samými rozpaky zarazí.

„Tak to je mi líto, že jsem obtěžoval. Pán nebude rád. Nevím co mu řeknu.“

„Mohu vědět kdo jste?“

„U všech bohů, omlouvám se. Jmenuji se Patriok a jsem od pána z Tarse. Měl jsem dovést vašeho mistra k němu. Přijel by sám, ale ...“

„Ty války, že.“ Něco mu to jméno říká a pak si vzpomene. „Váš pán se jmenuje Hadrian z Tarse, že.“ Patriokovo obočí vyletí vzhůru.

„Ano. Povídal, že mu čaroděj Gardrh něco dluží a...“

„Splním to místo něho. Nebude vám to vadit?“

„Mně jistě ne, ale můj pán, to nevím.“ Pokrčí rameny.

„Přijedu k vám a uvidím co si váš pán žádá. Vám se nesvěřil.“

„Mohu se jen domnívat, ale pán se svými myšlenkami nesvěřuje poddanným.“ Skloní hlavu. Nard si povzdechne. Jak se, k plamenům Harr, nemůže svěřit? Bude to těžké. „Rozhodně vás rádi přivítáme na hradě. Mohu se zeptat kdy vyrazíme?“

„Zítra, ale pokud chcete můžete vyrazit dřív.“

„Děkuji budu raději. Ví...“ rozhlédne se po knihách. Ten mladý mág určitě ví, kde se nachází  Tarse. Zvedne se. Neví jak se s ním rozloučit. Nard se na něho mlčky dívá.

„Tak zítra, ano. Nashledanou a brzkou viděnou v našem nádherném městě Tarse.“

„Jistě,“ zabručí. Začiná nějak lenivět a tak se zvedne a doprovodí ho ke koni. Nádherné zvíře a rychle. Jistě z pevniny nebo z nějakého jiného ostrova.

„Krásný kůň. Z pevniny?“

„Ano. Chtěl jsem aby si zvykl na náš krásný kraj.“

„Pravda.“ Pomyslí na svého poníka místního chovu. Tenhle je proti němu krasavec. Jenže on má raději svého  Čokoládka než nějakého nádherného koně. A vůbec on a Čokoládek patří k sobě už celé věky. Usmívá se a pokyne muži rukou. Aspoň pro jednou to nebyl žádný šlechtic s dcerou nebo s návrhem přidat se k armádě. Úsměv se mu vytratí a on se otočí k domu.

Stal se z něho pecivál a  nechce se mu nikam jet, ale slib daný svému mistru je posvátný. Vejde dovniř a vytáhne vak, který naposled použil ještě Gardrh. Vytáhne pár věcí a knihu příběhů, který vypráví zvonek se Symerie. Zajímalo by ho jaká je to země. Ani neví odkud je, ale uchvátila ho. Zabali ještě pár knih o ohni z kterých chtěl prostudovat pár dalších kouzel a nakonec oblečení. Zamyslí se. Chce to něco obyčejného na procházky a nějaké druhé ještě a nakonec možná i slavnostní oblek, který nikdy nepoužil. Čert ví, proč mu ho Gardrh kupoval.

Probere svoje svršky a nakonec všechno dá na hromadu. Vlastně moc věcí nemá a možná by v tom velkém městě mohl si obstarat pár nových věcí. Taky by možná mohl nakoupit nové knihy. Spoustu knih. Na plných rtech se mu objeví zasněný úsměv a oči přimhouří jako velká kočka. Knihy. Ano a nálada se mu prudce zvedne. Zabalí vak a donese ho k hlavním dveřím. Zítra vyrazí. Dnes si  udělá jednoduché jídlo a trochu si odpočine. Krotit plamennou řeku Harr nic není jednoduchého a on se někdy ptá jestli ty boje jim právě nekrátí život.

Jenže pořád lepší být tady, než ve službách nějakého pána a bojovat za něho a za hlouposti. Jenže oni to nepovažuji za hlouposti. Vezme proutěnou mísu a vyjde do zahrady kde roste zelenina. Zamračí se. Snad nebude dlouho pryč a zahrada i dům do té doby to přežiji. Skloní se k luskům a začne je trhat. Poodejde a dotkne se žlutých plodů na vysokém keři. Neuvidí je dozrávat do oranžové barvy. Projde zahradou a občas utrhne zeleninu a přidá do košíku. Narovná se a zadívá se na trochu bezútěšnou krajinu.

Kromě té zahrady a ovocných stromů na okraji tady skoro není žádná zeleň. Možná by až přijede mohl vysadit pár stromů. Zavrtí hlavou. Je to zbytečné. Řeka Harr by je zničila. Otočí se a jde k domu a přemýšlí jak Harr mu nebezpečně řidí život. Pokrčí rameny. Pořád je svobodnější než jiní.

Doma v kuchyni očistí zeleninu a něco nechá jako přílohu a něco hodí do hrnku uvařit. Maličké fazolky nechá osmažit a žluté hlízy z nějaké daleké země, které tolik chutnaly Gardrhovi i jemu, dá uvařit. Za chvilku to bude. Z háku u stropu sundá kus uzeného masa a naporcuje. Tak skoro vše je hotovo.

Klidným krokem si připraví stůl v pracovně a napadne ho, jak by bylo hezké mít na stole květiny. Zkusí to i přes řeku a až přijede vylepší svoji zahradu o pár květin. Je přece mág. Uslyší bublání z kuchyně a rychle tam spěchá. Stáhne pokličku z hrnce a podívá se jestli všechno je tak jak má být. Ano. I fazolky se lehounce osmažily.

Naloží na talíře a všechno zanese dovnitř. Stojí a dívá se na dva talíře. Jeden jeho a druhý Gardrh. Skloní hlavu.

„Měl jsi pravdu. Nemohu tady věčně zůstat sám.“ Posadí se a jako vždy poděkuje bohům za další den a pak si vzpomene na svého mistra. „Splním tvoji prosbu a někoho si najdu.“ Zničeho nic je mu tak lehce jako by se znovu narodil. „Víš stejně budeš moji první láskou.“ Neví proč si s ním vypráví, ale potřebuje to. I když má občasné návštěvy, tak většinou je žene ohnivými plameny zpět odkud přišli. Možná měl by se chovat diplomatičtěji, ale u Harrových vlasů oni jsou tak otravní.

V klidu dojí s myšlenkami na svého učitele a na Tarse i na to co ho tam čeká. Umyje a nalije si Sarianského vína, které si nechávali posílat z hlavního města. Posadí se do křesla a v krbu jen napřažením ruky vytvoří oheň. Fascinovaně se dívá do ohně na plamínky napřáhne ruku a stejně jak se cvičil zaházet s ohněm začne si s ním hrát. Na chvilku vytvoří květinu která vybuchne do jiskřiček plamínků a z nich slyší praskot štěkajícího psa a pak protahující kočku. Vytvoří zamořský koráb, který pluje na ohnivém moří plamínků. Hraje a procvičuje svoje umění dobrou hodinu.

Baví ho to a nakonec uzavře oheň a napije se vína. Hlava se mu mírně zatočí jak je silné a vychutnává horké slunce v něm obsažené, vůně a chutě dalekých krajů. Vypije pohár až do dna a chvilku se dívá na sklo a jak v něm tančí modré barvy dálek. Položí ho a přejde do ložnice. Lehne si do velké postele a shoulí se do klubíčka. Odhrne si pramen černých vlasů, který mu spadl do tváře a jednou myšlenkou uhasí svíčku. Chvilku ješt zírá na zbytek plamínku, který vidí jen jeho oči a pak je zavře a usne.

Ráno vezme vak a zabezpečí dům ohnivým zavřením proti případným nezvaným návštěvníkům. Přehodí si vak a jde tak dlouho dokud hory nezmizi a neobjeví se první lesní porost. Zastaví se a tiše hvízdne dlouhou melodii. Čeká a po  chvilce hvízd zopakuje. Uslyší šramot a dupot a usměje se.

Radostné šťuch do břicha ho vyvede z míry, ale skloní se a zatahá za krátkou huňatou hřívu jeho Čokoládky.

„Ahoj Čokoládko. Víš pojedem dlouho a dlouho až do města zvaném Tarse.“ Čokoládka zamrká dlouhými řasami a vyplázne jazyk.

„Takže to zamená ano.“ Z vaku vyhrabe uzdu a nasadí mu ji. Vyhoupne se  na něho a pobídne. Čokoládka drobným klusem horského koníka vyrazí. Nard s pláštěm přes vlasy se tiše rozhliží krajinou, kterou už tak dlouho nejel. Občas vyrazí na lov, ale to je vždy druhým směrem. Začne na hlas přednášet baladu, kterou zaslechl.

Z lesa se vynoří muž, vysoký jako topol,

Ve tváří krásnější než samo slunce,

Na ramenou má třyptivý plášť prošitý zlatem,

A v ruce luk s hedvábnou tětivou,

Na krku mu visí roh se zlata a slonoviny.

Zastaví se a prohliží si jezdce,

Kteří drze vkročili na jeho území.

„Co tu děláte?“ ptá se jich hlasem nad nimž jezdci užasli.

„Pane jedem do dalekých krajů. Dovol nám projet tvým lesem.“

Muž s tváří krásnější než slunce samo se zamračí.

„Jen pokud mně porazíte v šachách a budete mými hosty.“

Nikdo neví jak se ocitli na nádvoří paláce...

„Co říkáš té pověstí Čokoládko?“ ozve se napjatě Nard. „Sám jsem si ji vymyslel. Uchvátily mně ty příběhy zvonku ze Symerie. Možná je sepsal nějaký čaroděj. Je to příběh o dvou bratrech. Jeden je zakletý a druhý aby ho osvobodil musí získat vzácný nápoj až z daleké země. Cestou potkají Pána lesa, který je krásnější než samo slunce a jehož vlas září jako vycházející slunce. Pustí je jen pod podmínkou, že někdo z nich vyhraje nad ním v hrách. Je s ním čtyřicet dní a čtyřicet nocí a pomalu zapomíná na bratra v jeho okouzlující přítomnosti, když pán lesa ho nechá vyhrát a on se vydá na cestu s ostatnima hledat nápoj. Na krku si nese vzpomínku na Pána lesa a jeho zářivý zjev. Víš zamiloval se do něho a tak je mu ten roh vykládáný zlatem a slonovinou útěchou v osamělých nocích. Nakonec najde vzácný lektvar. Jenže jeho bratr se změnil za ty roky co se neviděli a v jeho srdcí se vzmohla zášť a chtivost po majetku. Zradil ho a uvrhl do kobky kde už nikdy neviděl slunce. Vzpomínal na dobu v paláci křišťalových stěn a zurčicích potůčku. Vzpomínal na něho s láskou a něhou a loučil se s ním. Jenže bratr jednou vzal roh na hon a zaduje na něj zapomínajíce, že roh není jeho a v tom se před ním zjevil muž v zeleném oblečení protkavaném zlatém. V rukou drží skvostný luk s šípem.

„Kde je tvůj bratr!“ vykřikne zuřivě. Naskočí na prvního koně a jede do pevnosti, kde bratr vězní bratra. Osvobodí ho a odnese ho do svého paláce stále přítomného světla. Tam žiji spolu dodnes.“

Čokoládka přidá do kroku nic neříkajíc a stříhá ušima do slov svého pána. Má rád jeho hlas jak k němu promlouvá.

„Já vím nerozumíš mi. Nedaleko by měla být vesnice a stavíme se v ní. Co tomu říkáš?“ Čokoládka pokývá hlavou do rytmu svých kroků. Nard se usmívá nad krásným počasím, nad chováním Čokoládka. Pokračuje tam kde přestal, když ucítí ohěň a uvidí dým. Co se děje? Války tak hluboko do vnitrozemí by neměla zasáhovat. Pobídne poníka a ten se rozeběhne co jeho krátké nohy stačí. Nard se mračí. Někdo zřejmě zapálil vesnici. Ale proč? Jsou tam jen ubozí lidé, kteří nemají nic cenného. Přd vesnici seskočí a jde k shromážděným vesničanům. Zpoza pasu vytáhne vějíř a rozevře ho. Oheň pomalu dohořívá, ale přesto ho uhasí. Napřáhne vějíř do výšky a chce jim mávnout.

„Co to děláš?“ uslyší hlas a otočí se. Na koni z peviny sedí muž s mečem v rukou. I ostatní jsou stejní. Nard se zamračí.

„Proč jste zapálili vesnici?“ klidně se optá a nevšímajíc si jich dokončí pohyb a spoutá oheň. Uklidní hořící uhlíky a dalším pohybem vějíře zklidni žhavý popel.

„Děkujeme ti!“ ozve se v kruhu vesničanů muž. Podle lepších šatů nejspíš starosta.

„Tak proč?“

„Co je ti do toho spratku!“ vykřikne muž a vzadu se objeví jiný muž s holí v rukou. Nard se zamračí.

„To už čarodějové slouží banditům?“ a rozevře vějíř. Jakým asi elementům vládne ten druhý čaroděj? Do tváře mu nevidí a tak podle tetování nemůže to rozeznat.

„Dost!“ někdo vykřikne a Narda napadne. Vůdce. „Nebudete mi tady válčit! Máme důležitější věci na starosti. Kdo je tvým pánem čaroději?“ Nard vycení vzteky zuby.

„Nemám pána a raději zmizte!“ zasyčí.

„To je Pán řeky Harr!“ rychle vyhrkne starosta vesnice. Nechce mít tu bitvu čarodějů.

„Aha!“ muž na bílém koni ho přejede odshora dolu. „Jedeme!“ mávne rukou. Všichni otočí koně a zmizí na lesní cestě.

„Děkujeme pane. Můžeme zas postavit novou vesnici, i když to bude těžké.“

„Proč to udělali?“

„Daně. Neměli jsme na ně. Vzali nám všechno a zbytek zapálili. Jen jako na pamětnou,“ hořce řekne starosta. Nad skupinkou se vznáší smutek a beznaděj. Nard se zamračí.

„Mohu nějak pomoci?“

„Ne ne. Děkujeme. I tak jste pro nás udělal víc než jste musel. Takhle bychom čekali až popel vychládne a tak se můžeme pustit do staveb hned.“ Nard pokývá a dívá se jak muži jdou rozhrabovat popel a hledat věci, které vydržely žár ohně. Moc jich není a pak někteří vyjdou z lesa se sekerami a dalšími věcmi. Na zmatený výraz Narada starosta mu vysvětli. „Tohle se děje pravidelně. Jenže když se přestěhujeme jinam tak je to stejný a tady máme pole, které jsou našimi kořeny. Nemůžeme je opustit.“ Nard se dívá jak jdou sekat stromy.

„Řekněte jim aby se uhnuli. Možná mohu pomoci.“ Starosta na ně houkne aby vypadli od stromu a lidi váhávě stromy opouštějí.. Nard jde do popředí a napřáhne vějíř a zdvihne se vítr a asi deset stromu se zvedá do výšky a vítr z nich rve větve a jemně jako břitva je řeže. Nakonec je vznese do vzduchu a uloží je poblíž spáleniště. Zavře vějíř kterými směroval vítr a otře si čelo. Tyhle jemnosti ho vždy vyčerpají. Vesničané s úžasem se dívají na pokácené stromy.

„Je mi líto, ale dál si musíte sami poradit.“ Zavřený vějíř si zastrčí za opasek. Starosta zírá pořád ještě na ty stromy. Nard spokojeně přikývne a pak přivolá Čokoládka. Ten přikluše a Nard na něj nasedne. Pobídne ho.

„Děkujeme!“ slyší a usmívá se. Čokoládek se vydá stejným směrem jako jezdci na těch vysokých koních. Vesele kluše až skoro do večera, kdy si Nard uvědomí jaký má hlad. Sleze z poníka a rukou si přetře zadek a stehna. Nejezdí moc. Rozhlédne se po malém paloučku a pak myšlenkou si otevře malý plamen. Vytáhne z vaku skrovné jídlo a sní je. Poník se zatím spokojí s trávou. Zavře vak a opře se o strom. Kapucí stáhne do čela a nevšímá si zvuků nočních bytostí a zvířat, kteří se vydali na lov neopatrných.

Ráno ho probudí zpěv ptáků a ona se protáhne. Měl klidnou noc a poník o sebe se dokáže postarat. A kdyby něco tak ho vzbudí. V žaludku mu zakručí, ale jídlo snědl už včera. Dojde k nedalekému potůčku a napije se. Dívá se na vodní hladinu a na svou tvář stále tak mladou a přece by už dávno měl být mrtvý. Dotkne se tetování okolo oči a přimhouří jantarové oči. Budu se někomu líbít? Rty se hořce usměji a rukou zvlní svůj obraz na hladině. Opláchne si tvář a cípem pláště si ji utře. Hvízdne a přiběhne k němu poník. Pohladí ho a i s vakem na něho nasedne.

Zaúpí jak ho stehna zabolí, ale odřené je nemá. To se včera díval. Jenže nejspíš je večer bude mít, přemýšlí v poledne mrzutý jak Taliův jižní vítr. Nemá ho rád a vždy mu jen přinese problémy a potíže. Povzdechne si a nakonec sesedne z koně. Ještě den a měl by být ve městě Tarse. Možná by se stavil u nějaké čarodějnice pro léčivé byliny. Byl hlupák, že si nevzal sebou svoji mast. Jenže za pitomost a neznalost se vždy platí. Nikdy tak daleko nejel, nebo spíš tak rychle.  Nakonec sesedne a vede za sebou poníka. Přemýšlí kde by mohl sehnat nějakou ženu se znalosti léčiv.

Mrzutě jde a uvědomí si, že už je poledne. „Tímhle tempem se nikam nedostanu,“ řekne si a srdnatě vyskočí na Čokoládka. Ten si povyskočí radosti a drobným klusem vyrazí vpřed. Nard sevře rty a snaží se držet a moc neúpět. Je to nedůstojno čaroděje, si myslí a jede dál až narazí na cestičku. Spíš lesní stezku vyšlapanou kopýtky Lesních jelenů. Jde za nimi a pozorně je sleduje. Chalupa. Podívá se na oblohu. Červánky. Bude noc. Sesedne a přiváže poníka. Snad neuteče a vejde do chaty.

Dřevorubec tady přebývá nebo možná chajda někoho z lovců - je to jedno. Odváží se prohrabat věci. Usměje se, když narazí na bylinky. Vezme je a nad ohněm ohřej trochu vody. Z vaku vytáhne šátky a udělá z nich obklady. Přiloží na stehna a před očima se mu roztančí trýznivá světýlka.

Zavře oči a leží na jednoduchém kavalci. Když ucítí, že mu víčka padají únavou, vymění obklady a převáže je kusy plátna. Lehne si s nohama od sebe a blaženě se ponoří do příjemných snů.

„Kdo jsi?“ uslyší a na krku ucítí nůž. Otevře oči, ale je tma. Myšlenkou rozpálí oheň, ale ta osoba je nad nim skloněna a drží ho. Zazmítá. Je jak démon z hlubin země.

„Pocestný,“ zachraptí a má strach se pohnout. Nechce použít oheň na toho neznámého a pak ucítí jeho ruku jak klouže po jeho těle a níž. Mimoděk zasténá, když se dotkne jeho třísel. V duchu kleje jako pohan, že ho nenapadlo si vzít kalhoty, ale spát v mokrém...

„Tak pocestný?“ slyší ironický hlas. „Tak krásný pocestný.“ Sakra nechce být tady znásilněn nějakým otrapou.

„Co tak mně pustit. Jsem čaroděj.“

„Opravdu?“ posměšný hlas. „Krásný čaroděj a já dlouho nikoho neměl. Vzrušuješ mně, ale máš štěstí, že mám důležitější věci na práci než tebe, i když tak kouzelného.“  Nard ucítí závan vzduchu a jak je nůž z krku pryč. Zahlédne v záblesku ohně ohnivou hřívu a postavu jak jde ven. Vyskočí z postele a vyběhne ven. Dusot velkého koně.

„Proč jsi mně Čokoládku nevaroval?“ zanadává a pak se vrátí do chaty. Lehne si na lůžku a začichá. Zůstala po něm vůně. Je tak zvláštní. Voní něčím neznámým. Vdechuje vůní a rukou sjede stejně jako ten neznámý. Nerad si přizná, ale ta drzá ruka ho vzrušila a on pokračuje kde přestal neznámý. Zavře oči a v duchu si promítá jak ta neodbytná ruka by pokračovala dál. Jenže co pak? Ucítí jak vyvrcholí a klidně spočine. Kolikrát se uspokojoval takhle sám s smyšlenkami na Gardrha? Jenže nikdy nevěděl co a jak. Ale i tak mu to stačilo. Hledal v knihovně, ale nenašel žádnou knihu, v které by se popisovalo milostné umění. Nakonec se upnul k příběhům, ale tam vládla láska a ne popis tohoto jednoduchého aktu. Měl se zeptat Gardrha jenže ho nikdy nenapadlo, že odejde tak brzy. Myslel, že má čas.

Naučil ho hodně a tohle vynechal. Jak rád by se učil takovou látku. Nakonec si utře ruku a přetočí se na bok. Neznámý už zřejmě nepřijde, ale chtěl by. S úsměvem a sny o svém drzém nočním návštěvníkovi usne.

Ráno se vzbudí spokojený a trochu vzrušený ze snů. Protáhne se jako velká kočka a nakonec se zvedne. Zkontroluje stehna  a pak se dotkne svého mužství. Jak to asi mezi dvěma muži funguje. Nakonec s povzdechem se obleče.

Ještě když byl malý a kradl tak viděl pár lehčích žen v městě jak uspokojují muže v tmavých uličkách města. Jenže to byla žena a muž. Jenže opačně? Nikdy nic takového neviděl. Ale jede do města tam možná budou domy, kde dostane za peníze muže a dozví se jak spolu se miluji.

Spokojeně si opláchne obličej vodou z vědra. Konečně pozná slast ze spojení dvou lidi. Nakonec ta cesta nebude jen tak bez účelu. Nakoupí pár věcí, najde dům kde se naučí to co ho jeho mistr nenaučil a zároveň splní slib daný svému učiteli. Možná i někoho si najde, aby nebyl sám.

Vyjde ven k poníkovi a zatahá ho něžně za hřívu. Ten se k němu obrátí a zafrká. Nard se rozhlédne po okolní krajině. Je ráno a ranní rosa se třpytí v paprscích slunce jako duhové kapičky. Bude dnes krásně a on hodlá dojet do města. Nasedne na Čokoládka i s věcmi a vyrazí skrz les. Vůbec neví jak se sem včera dostal, ale je rád, že našel to místo k přespání.

Cestou si trochu zpívá a šklebí se jak poník znechuceně potřasá hlavou.

„Vím, že neumím zpívat, ale nejsem dokonalý a rozhodně nemám melodický hlas. Vyprávění mi jde....krása, velkolepost, Čokoládko!“ zvolá nadšeně a zastaví se na okraji lesa. Je na vyvýšenině a zhliží dolu na město jako pták z oblaků. S údivem zjišťuje, že je to ne zrovna malé město s velkým přístavem. V dálce zahlédne loď s napnutými plachtami a v přístavu kotví obrovské koráby. S úctou pomyslí na lidi, kteří je dokázali postavit a na další, které je umí řidít a kteří na nich odvážně plují do dalekých krajin, aby přinášeli zprávy i bohatství svým majitelům.

Vidí mraveniště se spleti chodeb a domů. Zeleně i bez zeleně. Zahrady zřejmě bohatších domů i chudé čtvrtě. Je tam i velká brána, kterou proudí sem a tam pocestní i obchodníci rozvážející své zboží. Dovnitř zas proudí lidé, kteří chtějí něco prodat na místím trhu. Rostliny, zvířata i další věcí, které nesou v koších na zádech nebo ti majetnější na povozech tažených malými koníky nebo skotem.

Je to nádherný pohled a on ho do sebe vzrušeně nasává. Tak tady bude chvilku žít a možná se i milovat a kdo ví co ho čeká v tom lidském hemžení. Pobídne koníka ke kroku a po okraji vyvýšeniny sjiždí dolu. Dává pozor, aby se nepřibližíl k okraji a nespadl.

Na chvilku se mu město ztratí mezi stromy a keři do kterých musel zajet, ale co by odříkal všechny poučky knihy Plamenů, je z lesa pryč na cestě vedoucí do města. Čokoládek svižně vyrazí jako by tušil teplou útulnou stáj a něco k snědku než jen obyčejnou trávu. Nard se zařadí za ostatní lidi, kteří směřují do města a prohliží si co mají na sobě.

Prakticky to co on a je spokojený dokud neuzří, jak z města vyjelo několik mužů bohatě oblečených do podivných krojů. Uslyší odfrknutí svých spolucestovatelů.  Prohliží si jejich úbory a koně dokud mu nezmizí z oči. Popožene koníka a zastaví se vedle muže, který něco veze na koníkovi stejném jako má on.

„Dobrý den,“ pozdraví. „Saliel buď milostiv.“

„I vám pane.“

„Byl jste někdy ve městě?“ otáže se zvědavě. Muž se rozesměje a otevřeně si prohliží jeho tvář pod stáhnutou kapuci i na prameny vlasů vykukující zpod pláště.

„Každý týden vozím své zboží kupcům z dalekých zemí.“

„Pak byste mně snad mohl poradit.“

„Co byste potřeboval vědět, čaroději,“ dodá tiše. Nard se zarazí. Proč tak tiše?

„Potřebuji někde přespat. Neznáte nějaký vhodný hostinec?“

„Hmm těžké pro vás. Proč nejedete na hrad?“

„Pojedu, ale nevím jak se tam dlouho zdržím a pak chtěl bych něco nakoupit. Slyšel jsem, že můžete zde najít a koupit všechno na světě. Je to pravda?“

„To určitě. Od knih, po zlato, zbraně i cizokrajné oděvy. Látky nevídaných krás, i ženu můžete si koupit pokud máte peníze. Koření, které vám zbystří smysly i naopak otupí. Léky i zvířata z dalekých krajů. Všechno po čem vaše srdce zatouží. Jen jedno... chce to peníze,“ se ušklíbne a zamne prsty. „Za tak drahé věci chtějí jen jedno. Perly Vodních lidi. Jinak ve městě se platí mincemi, ale ti na lodi jsou vydřiduši. Rozhodně smlouvejte. U některých věcí se dá cena srazit na polovinu.“ Nard si to zapisuje do paměti.

„A co ten hostinec?“ Muž se zarazí a vykoukne z řady. Už budou brzy u stráži, kteří je zkontroluji a pustí dál az malý poplatek.

„Jeďte k přístavu a ptejte se na Vodní krysu. Podivný název, ale můžete tam v klidu být. A vidím, že jste tu poprvé.“

„Ano. Dosud jsem se svým učitelem pobýval v horách. Je to můj první výlet do takového města.“

Muž něco zabručí a zaváhá. „Lidi nemají moc v oblibě čaroděje. Mají za sebou pány a dělají si co chtějí. Dejte si pozor.“ Nard se zarazí, ale to už muž ho předběhne a srdečně se pozdraví s mužem s píkou v rukou. Vtiskne peníze do ruky a voják se podívá na zboží a pustí ho do města.

Poplatek. Na to nebyl připravený. Co teď?

„Kdo jste? Co tady děáte a jak dlouho tu budete?“

„Jmenuji se Nard a jedu za pánem z Tersu a jak dlouho to nevím. Pusťte mně nebo to oznámím panu Patriokovi a nebude nadšen, že mně tu držíte!“

„Dolu a jde se.“ Nard sesedne, když uslyší jízlivé poznámky na svoji adresu. Vejde do místnosti, kde sedí nějaký muž v bohatě zdobené uniformě a s mečem v ruce, který přejíždí hadříkem. Znuděné vzhlédne.

Mám použít hned moc nebo ne? Lidé se tady asi bojí čarodějů. Nakonec stáhne trochu kapucí a upře svoje jantarové oči, na  kapitána stráže?  Ten už něco chce říct, když mu to uvízne v krku a vyskočí. Meč s rachotem dopadne na zem.

„Vy pakáži bando neschopná! Omlouváme se. Samozřejmě máte průchod povolen.“ Nard si stáhne kapucí opět do čela. Začíná ho mrzet, že jsou čarodějové tak obávání.

„V pořádku kapitáne. Stráž se chovala příkladně a oznámím to pánu z Tarse.“ Vyjde ven a nasedne na poníka. Kapitán s otevřenou pusou sedne opět do židle a zírá na místo kde stal ten podivný čaroděj. Pak houkne na jednoho ze strážců, načmárá vzkaz, složí ho a s příkazem zanést ho na hrad ho vyšle. Otře si čelo. Nesnáší čaroděje s jejich moci. Dělají si co chtějí a jimi vojáky pohrdají.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Návštěvy

(Amater, 27. 5. 2009 17:21)

450x děkuji

*sklání čelo k podrážkám*
(E... - 10. 05. 2008 18:23)

nee, nic tam nehledam, to sem se jen klaněla ^^... já nechápu, jak tohle dokážeš vymyslet. a potom ještě tvrdší oříšek-napsat to a to tak úžasně. ale to bych se zase opakovala vyjmenovávat všechny ty pochvaly... X3


júúúúúúúú
(Kitsune - 01. 05. 2008 09:53)

V úctivej poklone sa pridávam k Fussi-chan. Včera som už nevydržala mať otvorené oči (dve noci bez spánku zmôžu každého), ale idem to hneď napraviť xi xi


Alichí XD
(Fussi-chan - 30. 04. 2008 22:26)

Konečne jsem dočetla první díleček a rychlostí blesku se vrhám na další... ale několik písmenek po sobě přece jenom zanechám. ^^
Takže, co byste odemě chtěla slyšet, ó královno naší fantazie?
Vlastně jenom... Nevydržím čekat byť jen o minutku déle a ještě k tomu přemýšlet. Musím vědět, jak bude příběh pokračovat. Je totiž nádherný...

80)
(teressa - 30. 04. 2008 20:52)

tak po tomto zaciatku fakt neviem co mozem cakat,ale bolo to super...dufam len ze bude coskoro dalsia kapitola 80)