Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 díl Mistrův odkaz

27. 5. 2009

Zvonek vypráví

 

2.

 

Mistrův odkaz

 

 

Srdce zvonku se rozhoupe dalším příběhem, který letí do všech stran. Zvedni hlavu výš a naslouchej tónům které k tobě dorazí. Zvonek vypráví...

 

 

 

 

Nard vtáhne Čokoládka bránou do města a najednou neví kudy kam. Vždy měl kolem sebe prostor a najednou tolik lidi. Tolik vůní i nepříjemných pachů. Někam spěchají. Možná za obchodem, kdo ví. Začne si rozpomínat na své mládí, kdy ještě kradl a město bylo jeho druhým já. Lovil v něm stejně jako ptáci vysoko nad krajinou své oběti. Vyhlédl oběť a penízky byly jeho dřív než dotyčný si všiml, že je o tobolku chudší.

Nejdřív musí vyměnit své perly za peníze. Nemůže pobíhat s váčkem perel po městě. Koleduje si o pěkný průšvih. Vyrazí a rozhliží se po směnárnách, které u brány musí určitě být. Má pravdu když zahlédne ulici označenou Perlová. Zapadne do ní a prohliží si vyvěsní tabule i křik lidi, kteří vyřvávají ceny. Je to podle něho hodně pod cenou. Vejde do jednoho z těch krámku.

Nad dveřmi něco cinkne a on si vzpomene na příběhy, které dostal od svého mistra. S úsměvem vkročí dovnitř a zarazí se, když za pultem uvidí ženu. Rozhlédne se.

„Pojďte dál. Jsem majitelkou tohoto krámku. Ostatní mně neuznávají, ale nějak se živit musím a mám dobré oko na perly. Proto mně tu tolerují. Tak ukažte co máte.“

„Mám pár perel a chtěl bych peníze. Platit...“

„Jistě. Okradli by vás. Tak ukažte.“ Trochu znuděný hlas. Nard se v duchu usměje a vidí ji do hlavy. Co ten ubožák v plášti mně může nabídnout? Jenže on má perly od Vodních lidi. Nikdy s Gardrhem nevěděli jak, ale jednou za čas se objevil váček perel. Jeho mistr mu řekl, že je to platba za ochranu před Harr. Jenže díky tomu mohli spokojeně žít. Jen byli zavázání, že budou Harr krotit. Otočí se a odsype pět perel. Zavře váček a perly položí na stříbrnou misku. Rozkutálí se až zastaví uprostřed misky.

Má chuť se smát překvapenému výrazu směnárnice a odbornice na perly. Pozoruje jak s úctou vezme perlu a položí ji na plátno. Přibliží ji k očim. Lesknou se touhou a nadšením.

„Nádhera, skvost. Ten lesk a barva! To jsem viděla jen jednou v životě. Přinesl to jeden muž. Byl starý. Tolik snad ani nemám peněz, ale jsou tak kvalitní. Opravdu je chcete prodat?“

„Ano.“

„Dobře, ale chápete, že nemám tolik peněz za tak nádherné perly. Mohu vám dát maximálně za dvě perly. Pokud vám to nevadí.“

„Kdepak.“ Sebere zbývající tři a sevře je v rukou. Daň za neustálou stráž a boj. Zvolil si to sám i z úcty k mistrovi. Chtěl to? Znal jen dva životy. Život zlodějíčka a život ohnivého mága. Žádný z nich nebyl dokonalý. V každém životě byl vždy sám. Ne byl s Gardrhem a on byl spokojený se životem u řeky Harr. Jen občas, když se díval na hvězdy, toužil po někom s kým by hleděl na ně.

„Taky tady to je.“ Položí před něho tobolky s penězi a s úctou vezme perly. Závěs za ní se opět zachvěje, jak jde dozadu schovat perly. Nard chvilku čeká a pak uloží peníze za opasek. Chce se už vydat ven, když se objeví majitelka. Usmívá se.

„Pro dnešní den zavírám. Přijdete s těmi zbývajícími, že ano.“ Úzkostlivě ho chytne za rukáv. Nard překvapeně zamrká.

„Přijdu. Ale je překvapující, že...“

„Naučil mně to otec a mám  proto cit. Všechen volný čas věnuji perlam. Kdybych je mohla sbírat, ale nemohu. Aspoň Vodní lid mně obdařil tímto darem znát je. Vím o někom kdo z toho stvoří něco nádherného. Možná je budou nosit samotné královny nebo princezny.“ Zavře dveře a uklidi ceduli. Teprve na světle si ji důkladně prohlédne. Plnoštíhlá žena oblečená do nejlepšího plátna v hnědých decentních šatech olemované výraznější žlutou. Na bocích propletený pásek s váčkem v kterém se nosí nejnutnější psací potřeby. Peníze jsou ukryty zřejmě v rukávu. Na krku se ji houpá na řetízku perla a na uších dvě stejně dokonalé perly. Vlasy svázáne do uzlu a propletené stuhami. Má je nezakryté, tak je neprovdaná. Obličej laskavý s dolíčky. Oříškové oči hledí na svět spokojeně a s důvěrou, jako někdo kdo je vědomý si své ceny.

„Tak co líbím se vám?“ Nard začervená a pak rozesměje.

„Ano. Líbíte se mi. A co já?“ stáhne si kapuci a pozoruje jeji ztuhnutí, když uvidí ve tváři tetování. Pak se rozesměje.

„Máte perly jaké jsem nikdy neviděla. Patříte k pánovi?“

„Ne. Nepatřím nikomu.“

„Och.“ Odmlčí se. „Kam jedete?“

„K Vodní kryse. Prý je to příjemný hostinec a potřebuji ubytovat.“

„Hmm víte jestli vám mohu poradit. Nejzděte tam.“

„Proč? Je s hostincem něco v nepořádku?“

„Jmenuji se Naya. Můžete mně tak říkat.“

„Nard.“ Oba se odmlčí, když zničeho nic Naya zastaví.

„Lidi nemají rádi ty tam nahoře a čaroděje už vůbec ne. Vodní krysa je dobrý hostinec, ale povídá se, že lidi co to vedou nejsou zrovna důvěryhodní. Povídá se něco o stycích z ... půjdeme. Nechcete se ubytovat na hradě?“

„Nechci. Netušil jsem, že to bude tak těžké.“

„Znám jeden příjemný domek s vdovou. Je už starší a potřebuje pomoc. Bydlí blízko hradu a popravdě je moje teta. Její manžel ji nic nezanechal, jestli mi rozumíte.“

„Proč nechcete abych tam jezdil?“ zopakuje svoji otázku a nakloní k ni hlavu. Ta si povzdechne.

„Dobře moje teta nemá moc peněz a nechce žádnou dobročinnost. Čaroděje nemá moc ráda, ale dobře vaří a ... potřebuje peníze.“ Sevře ruce v dlouhých rukávech.

„Jen proto?“

„Ano.“ Sakra zas nic.

„Tak mně tam zaveďte. Podívám se jestli mně to bude vyhovovat nebo ne.“ Naya radosti poskočí.

„Uvidíte bude se vám tam líbit a teta si vás oblíbi. Je to pěkný dům a ona se nehcce stěhovat nikam. Je tak umanutá. Postarala bych se o ni, víte. Přece je to jen moje nejbližší příbuzná a mám ji ráda. Umí výborné koláče a dům je blízko hradu v pěkné čisté ulici,“ dodá nesouvisle a vyhne se něčemu na co se raději nedívat moc zblízka. „Má ráda květiny. Jinak je to taková milá osůbka. A je to blízko přístavu a hlavně blízko ulice kde nakupuji a prodávají kupci. Její muž často odjížděl na moře za obchodem. Jenže poslední jeho investice a i on zmizeli a už se nevrátil. Lidi povídali, že kapitán urazil Vodní lid.“ Udělá znamení ochrany, které plynule přejde v požehnání. „Moc tomu nevěřím. To spíš piráti, i když obchodní lodě jsou neutrální a pod ochranou všech. Zatraceně. Skoro se zhroutila....“ Nard poslouchá jak její pusa jede a jede. Začíná se spíš věnovat tomu co mu město nabízí.

Domy jsou pěkné a některé i vícepodlažní. Ulice dlážděné a sem tam občas zahlédne strom nebo kus zeleně. Město vypadá blahobytně. Usmívá se a pozoruje lidi, kteří kolem nich procházejí. Zahlédne nosítka s jemnou bílou ručkou nebo naopak jak sluhové supí pod váhou uvnitř nich. Ženy i muži. Všichni někam jdou, jemu za neznámými cíly. Po chvilce si uvědomí, že domy jsou výstavnější a dokonce některé mají zahrádky. Zvedne hlavu a zadívá se na mohutný hrad.

„Tak tady to je,“ k němu dolehnou slova a on vzhlédne k pěknému dvoupodlažnímu domu. „Čím blíž hradu tím je dům bezpečnější,“ řekne trochu trpce.

„Jak to?“ nechápe Nard.

„Když dojde k bitvě tak čarodějové chrání nejvíc hrad a když jsi blízko...“ odmlčí se  a pohodí bujnou hřívou. „A přístav. Strany nikdy nezaútočí na přístav. Taky proč, že. Poškodili by vlastně to o co se bojuje. Je zvláštní někomu vyprávět tohle.“

„Naya!“ Oba uslyší z horního okna příjemný hlas a hlavu v čepci.

„Tak to je moje teta Sylviana. Ahoj teti!“ Přistoupí k ni a obejme. Políbí na obě tváře a pak obejme.

„To je Nard a chce u tebe bydlet. To je moje teta Sylviana. Nejlepší kuchařka v celém městě.“

„Ale běž, lichotnice. Nemluví pravdu. Jen mám ráda dobré jídlo.“ Nard přikývne a pozoruje ženu. Má pravdu. Je taková kulička a její obličej září spokojenosti, i když zpozoruje jemný smutek, který ji halí. Vlasy pod čepcem s pár uvolněnými pramínky hnědých vlasů prokvetlých stříbrem. Modré oči se usmívají jako osoba, která má ráda požitky tohoto světa. „Kdopak to je Naya? Doufám, že jsi zas mi nepřivedla dalšího nápadníka. Sama bys potřebovala pěkného mužského a dvě až tři děti. Aspoň bys nemyslela jen na perly.“

„Jsem čaroděj, paní a rád bych se u vás ubytoval.“ Odpoví za Nayu Nard a stáhne kapuci.

„Naya.“ Jen řekne žena a pustí ji z objetí. „Víš přece jak...“

„Tetinko potřebuješ někoho a on ti velkoryse zaplatí. Má nádherné perly. Přece víš, že bych ti sem nepřivedla jen tak někoho.“ Nakloní se k ni a jemný Nardův sluch zachytí. „Líbí se mi,“ a její ruku jak jemně tahá za tetin rukáv.

„No tak dobře. Co mám s tebou holčičko dělat.“ Naya ji vlepí pusu na tvář a poskočí.

„Tak já jdu a mějte se. Mohu přijít na večeři?“

„Jistě a kam běžíš?“ Naya se uculí a pomyslí na skvostné perly.

„K jednomu bohatému muži. Na to, že je to hulvát je bohatý. Pa...“ zakřičí a rozeběhne se. Ještě se ohlédne na muže s tetováním kolem oči a na ženu v modrých šatech s čepečkem na vlasech. Teta se přestane usmívat a otočí se k Nardovi.

„Nemám ráda čaroděje, ale ručí za vás Naya. Doufám, že ji nezklamete. Je celá pohroužená do Perlového světa a někdy nevnímá co se děje kolem ni. Nemá to jednoduché takže...“

„Nebojte. Jde mi jen o obchod s perlami. Mám je a nemám peníze a pak asi tu možná dlouho nepobydu. Záleží to na panu Hadrianovi z Tarse.“

„Zas chystá válku. Určitě. Bože už aby přestali bojovat.“

„Souhlasím s váma a nebylo by  něco k jídlu a mohu dát někam Čokoládka?“

„Čokoládka?“ podívá se na tamvohnědého střapatého poníka za Nardem a její oči se směji. „Máte ji rád?“

„Miluji.“

„Tak udělám něco dobrého, ale nejdřív jestli bych mohla poprosit...“ zatváří se trochu rozpačitě.

„Omlouvám se. Bude stačit deset stříbrných kardů na týden?“

„Ano. Děkuji a pojďte ukážu vám kde bude mít pohodlí. Ten dům je přilíš...“

„Nard čaroděj od řeky Harr?“ Sylviana udělá ochranné gesto.

„Ano a vy jste?“

„Kyrian. Posel od pána z Tarse. Máte se k němu ihned dostavit.“ Nard sevře rty a vnímá hladový žaludek. Pohlédne na dům, který zve k odpočinku a určitě jsou v něm báječné dobroty. Ale když teď půjde bude to mít za sebou.

„Paní Sylviane mohu?“ podá ji vak. Ta ho vezme. „Děkuji moc a omlouvám se, že přidělávám starosti. Jdeme!“ řekne k poslu a vykročí k hradu. Čokoládka i vak nechá Sylvianě u nohou. Ta vezme za uzdu poníka a popleská ho po krku.

„Tak vidíš opustil tě a víš co jdeme a já pošlu Sarda toho nezbedu  pro něco dobrého do tvého břiška. Sarde!“ Zavolá . „Tak Sarde ukaž se ty líný kluku!“

„Paní Sylviano děje se něco?“

„Jak co se děje? Sežeň pro poníka něco k jídlu a kmitej sebou!“ ten se s plnou pusou koláče zaculí a vydá se směrem k obchodům.

 

Určitě kapitán stráže poslal posla k pánovi. Ale jak ho rychle mohl najít. No to je jedno. Přemýšlí co může takový bohatý muž po něm chtít. Projde hradní bránou pečlivě střeženou vojáky a nevšímá si ruchu na nádvoří. Teprve, když vrazí do zad posla uvědomí si, že je v hradě. Rozhlédne se. Pán z Tarse je zřejmě hodně bohatý, když uvidí na stěnách goblény zářivých barev, stoly a dřevěné truhly vykládané různými materiály. Sluhové se stříbrným nádobím někam pospíchají. Na stolech tlusté svícny. Průsvitná okna, které přišly do módy ani neví z které země. Vlastně toho tolik neví a pak se soustředí na velké dveře u kterých stojí dva nehybni strážni a u nohou mají dvě vrčíci bestie. Vlci. Tolik věcí a zvířat  z dalekých krajů. Dveře jsou vyřezaváné. V koutu zahlédne sochu nějaké ženy.

Takže pán má rád umělce nebo jen se chce předvést, že na to má?

Přistoupí blíž k dveřím a vlci se zvednou z vyceněnými tesáky. Muži dál nehybně stojí. Nard si stáhne kapuci a sáhne k pasu pro vějíř. Sevře rty.

„Čaroděj Nard!“ uslyší zvučný hlas a on si uvědomí, že je zřejmě v audienčním předsálí. Prohlédne se. Nechce zahanbit svého učitele, ale všechno je v pořádku. Vytáhne vějíř a nechá ho zavřený.

Vstoupí do dveří a koutkem oka zaregistruje tmavé oči, které ho němě sledují.

„Čaroděj Nard!“ opět uslyší. S nehybnou tváří jde dál a nenápadně se rozhliží. Tamhle v tom křesle bude jistě pán z Tarse. Jde k němu, když uslyší smích. Zamračí se a ruka se mu zachvěje na vějíří. Zastaví se a stojí.

„Vítejte Narde v Tarse,“ uslyší hluboký hlas za sebou. Otočí se a střetne se se smějící tváří, ale s očima studenějšíma než vítr Kaal. Prohlíýejí si ho tak vypočítavě. Nard se mírně ukloní jak se sluší a ptaří. „Proč nepřijel Gardrh?“

„Jeho duch odešel k bohu Harr.“ S úšklebkem pozoruje jak mnoho lidi udělá ochranné znamení.

„Zemřel, ale Patriok mi řekl, že splníš jeho slib, který mi kdysi dal.“

„Ano splním, kromě jednoho jediného.“

„Ano. A jakého?“ optá se zvědavě starší muž a vstoupí do plného světla. Nard zamrká a v klidu si ho prohlédne. Podsaditý muž dobře až přepychově oblečený. Za širokým opaskem má podivnou zbraň nebo neví co to je. Oděv zdobený a tvář i přes snahu je starší s vráskami. Bujná stále ještě černá hřívá spadá na ramena.  „Tak jaké mi nesplníš přání?“

„Patřím řece Harr,“ naznačí a ukloní se. V ruce sevře pevně vějíř.

„To znamená otče, že ti čaroděje nebude dělat,“ ozve se hlas a Nard se napřimí. Je mu povědomý, ale neví kde ho slyšel. Pyšný strohý hlas a vysmívá se mu. A přece něco v něm je, co ho poutá. Neotočí se k tomu hlasu.

„Valene, říkal jsem ti, že tady nemáš co dělat!“

„Jsou tady i ostatní proč tedy já, prvorozený nemohu?“ tiše zasyčí hlas za ním. Tak ten hlas patří urozenému Valenovi. Provorozený syn pána z Tarse. Jeho otec se zlobí. Ale proč? 

„Protože tebe se to netýká a zmiz mi z očí.“ Nard zaslechne v jeho hlase nechuť a zklamání. Nad čím proboha?

„Zůstanu. Chci vědět co se děje v domě, který bude můj.“ Nard zalapá po dechu. Takhle se chovat k otci. Udělá krok mimo.

„Ty tu zůstaň. Valen odchází nebo mám ...“

„Ne. Vyhrožovat ti jde co?“ a Nard zaslechne kroky a závan vůně. Do široka otevře oči. Jeho noční návštěvník. Tak už ví komu patřila ta drzá ruka. Nevychovanec. Prostě ...

„Nevšímej si mého syna, Narde.“ Popadne ho pod paží a odvádí ho ke stolu. „Je jen trochu roztprčený.“ Nard mlčí a otočí se. Koutkem oka zahlédne zlatistý svit a pak jen dveře, které se zachvěji jak Valen jeza sebou zavře. „Nalij si  vína. Je až z ostrova Pyrtiel. Výborné.“ Nard si nalije a pak se rozhlédne po ostatních. Baví se mezi sebou, ale on cítí jak napínají uši, aby zaslechli proč je tady ten neznámý čaroděj. „Mám dva syny a jednu dceru. Víc mi jich bohové nedopřáli.“ Nard upije. Opravdu výborné víno. Mlčí a ani nečeká, že by chtěl pán z Tarse slyšet jeho názor.

„Nechceš opravdu nastoupit ke mně? Měl bys tu pěkný život a moje dcera je velmi pohledná.“ Nard nedá na sobě nic znát, ale otřese se. Snad kvůli tomu ho nevolal takovou dálku.

„Je mi líto, ale řeka Harr.. víte jak je rozmarná.“ Nabídne si nějakého pečiva z tácu a kousne. Musí nějak osladit si tu nabídku.

„To ano. Máte rád pikantní jídlo, jak pozorují.“ Nard v tu chvílí zbrunátní a do oči mu vyhrknou slzy. Nenávidí pikantní. Má rád sladké. Statečně ase usměje.

„Velmi rád, pane. Mohu vědět jestli to je kvůli...“srdnatě ukousne další kousek. Neukáže mu slabost. Nedovolí mu, aby si z něho dělal posměšky.

„Ne kdepak. Nepočítal jsem s tím, že tvůj mistr zemře a byl starý.“ Nemilosrdně řekne a pokrčí rameny. Nard vztekle přimhouří oči. Mistr nebyl starý. Nebyl nejmladší to je pravda, ale jemu to nevadilo. „Chci, abys dokončil výuku mého syna Feina. Nedokončil poslední zkoušky.“ Nard otevře ústa. Tak to chce po něm Hadrian z Tarsu. Aby učil jeho syna.

„Feine pojď sem!“ Nard potlačí nutkání se otočit.

„Ano otče.“ Stejný hlas, ale vůně jiná. Líbí  se mu jak mluví klidně.

„To je tvůj nový učitel.“

„Jak si přeješ.“ Nard se otočí a prohlédne si jeho světlé vlasy skoro až bílé, modré oči a štíhlou postavu v bohatě zdobeném oděvu. Přejde k němu a všimne si za pasem hole. Zamračí se. To by neměl nosit, pokud není uznaný za plnoprávného čaroděje. Natáhne ruku a zvedne mu hlavu. Podívá se na jeho tetování a pak ji pustí.

„Musím odmítnout,“ řekne pevně. „Nemohu učit vašeho syna.“

„Nechápu proč?“ Nard rozhodí ruce do stran.

„Protože je větrný mág a já jsem ohnivý mág. Copak nevidíš na jeho obličejí tetování? Nemá je stejné jako já.“

„Vím to a budeš ho učit. Povídá se, že poslední zkouška nemá co dělat s elementy, ale jak ovládnout naprosto živel.“ Nard přimhouří oči. To sice ano, ale nikdy neslyšel, že by mág elementu učil mága jiného elementu, kterým nevládne.

„To ano, ale i tak musím odmítnout. Jistě máš povolanější čaroděje než jsem já. Co o...“ zarazí se. Jeho otec je pán z Tarse, ale není mág, takže jak může mít syna čaroděje? Nebo přišli na to, že ženy mohou být nositelkami vloh k magii? „Co jeho učitel?“

„Není.“ Uslyší tichý vzlyk a následně jak do sebe pán z Tarsu hodí obsah skleničky.

„Aha,“ zamumlá.

„Nechceš splnit slib svého mistra?“ Nard se zamračí a pohlédne na  Feina. Je tak bledý.

„Kdy jsi jsi měl naposled lekci?“

„Před...“

„Tebe pane se neptám. Ptám se vašeho syna.“

„Před půlrokem. Pomalu se zblázním jestli ...“ Nard pochopí. Jestli nedokončí poslední zkoušku, magie ho zabije. Definitivně.

„Udělám to.“

„Výborně. Fein ti ukáže pracovnu a pokoj. A teď...“

„Mám ubytování ve městě. Děkuji za pohostinnost, ale mám tam něco k vyřizování. Budu raději na hodiny docházet.“ Odmítne kategoricky Nard.

„Jak chceš.“ Mávne rukou  a Nard pochopí, že je propuštěný. Zřejmě dostal co chtěl a zbytek je mu jedno jak dopadne.

„Pojďte ukážu vám kde se budeme učit. Musím vám poděkovat.“ Fein se mile usměje a Nard s nim vykročí pryč z místnosti. Hovor se opět rozproudí.  „Dalo mi otce hodně práce přesvědčít, že potřebuji dokončit  učení. Pořád tvrdil, že umím dost k tomu, abych bránil hrad.“

„Tvůj bratr nemá vlohy k magii?“

„Ten? Ne nemá, ale je prvorozený.“ Otevře dveře a oba vyjdou.

„Tak bratříček si našel další oběť co?“ O zeď se opírá  vysoký statný muž  se zlatistými vlasy spadajícími přes nádherné modré oči, vzadu nedbale svázanými do mnoha copánků. Jeho plné rty se ironicky usmívají. Založené ruce v bohatém oděvu nic nedělají.

„Nech to být Valene. Copak nevidíš, že konečně mohu dokončit svoji výuku. Závidíš mi moji moc nebo co tě to popadlo?“

„Ani ne. Jen lituji tady Narda. Chudák neví do čeho leze.“

„Tak počkat...“

„Copak?“ skočí mu neslušně do řeči  Valen a nakloní se k němu. Nard si všimne jak jeho oči zamrkají a jak mu v očích svitne poznání. „Chceš snad něco říct mně? Zrovna ty slouho?“ zasměje se, otočí až jeho plášť se otře o tělo Narda a odkráčí.

„Nevšímejte si toho. Vždy takový byl. Nesnáší mně kvůli tomu, že mám moc a on ne. tak tady to je. Nemohu se dočkat až plně ovládnu element větru. Jak je to dlouho co...“

„Dost dlouho,“ neřekne kdy ovládl oheň. Co si pamatuje oheň ho doprovázel celým dětstvím. Byl s ním jako přítel, než ho našel Gardrh. Nard si sundá jednoduchý plášť a začne přejíždět rukou police knih, svitků, psacích potřeb a různých pomůcek. Ten kdo tu pracoval dřív, věděl co dělá.

„Co se stalo s tvým předchozím mistrem?“

„Nevím. Odešel.“ Nard si pomyslí, že je to moc divné, že zanechal svého žáka samotného před tak důležitou zkouškou jakou je ukončení mistrovského stupně zvládnutí elementu. „Tady jsme skončili.“ Fein k němu přisune knihu a ukáže na stránku. Nard si ji k sobě přisune a začte se. Docela ho začíná zajímat, kam zmizel tak mocný čaroděj.

„Mistře?“

„Ano Feine?“

„Kde máte svoji hůlku?“ Ten se na něho zvědavě podívá.

„Mám místo něho tohle,“ a dotkne se vějíře, „ale ty už ji máš.“ Feine vytáhne ji a položí na stůl. Jemně zdobena filigriány a zakonečna modrou koulí v které jako by se něco přelévalo. Úchvatna zbraň ještě pro nezkušeného čaroděje, ale pochybuje, že ji může používat. Fein si ji spokojeně zastrčí za pásek  a pak si Nard na něco vzpomene. Něco co mu dávno říkal Gardrh, když si hrál s jeho holí zakončenou vyřezavánou koulí s nádherným ptákem. Povídal, že je to pták, který se rodí z plamenů řeky Harr a odlétá do země věčného slunce.

„..zbraň nebo spíš usměrňovač mocí, Narde dostává žák od svého učitele k závěrečné zkoušce. Dřív ne...“ K ukončení zkoušky opravdu dostal svoji hůlku jenže ji dlouho nepoužíval a pak mu Gardrh přivezl tuto zbraň z daleké země. Neřekl odkud, ale ocelový vějíř jemně tepaný nebyl zrovna vhodnou zbrani. Myslel si to...

„Můžeme začít, mistře?“ přeruší ho ve vzpomínkách Fein.

„Jistě Feine. Nejdřív se zbavíme toho tlaku který v sobě máš,“ laskavě se usměje a posadí se na podlahu. Fein chvilku na Narda zírá a pak poslušně udělá totéž. „Bude to velmi jednoduché. V mysli si představíš kouli a tu pak stvoříš svoji magii. Musíme opatrně a pomalu, abychom hrad nezničili. Zavři oči a představ si malou kouli, která se pohybuje a viří to vní. Přesně to je ono,“ ale v mysli vytvoří ohnivou bariéru kolem nich. Doufám, že bude stačit na zabránění toho nejhoršího. Mohl by použít svoji vlastní větrnou energii, ale jeho učitel ho varoval, aby se nikdo nedozvěděl, že může vládnout dvěma elementy.

„Pozor!“ zakřičí tiše, aby nevyrušil Feina ze soustředění. Co si pamatuje, tohle mu dělalo nesmírné potíže. Udržet kouli jak v mysli tak venku fyzicky. Vytáhne vějíř a zlikviduje rozevřením malou kouli, která se splašila a lítá od ohnivé stěny k ohnivé stěně.

„Nedokázal jsem to,“ řekne zklamaně Fein.

„Nevadí. Dokud to nezvládneš budeme to dělat den co den a jak se cítíš.“ Fein se zazubí.

„Mnohem lépe. Jdu na další!“ zářivě se usměje a zavře oči. Nard ho pozoruje s mírným úsměvem na tváří. Líbí se mu jak soustředěně se snaží pořád o totéž a totéž a nevzdává se. Líbí se mu jeho tvář i oči. Štíhlá postava. Občas zlikviduje splašenou kouli.

„Dost, Feine. Pro dnešní den to stačí.“ Uvědomí si svůj hladový žaludek.

„Ale nezvládl jsem to.“

„Feine to jsi ani nemohl. Mně to trvalo hodně dlouhou než jsem kouli udržel jak v mysli tak fyzicky. Musíš ji udržet nejméně hodinu. Ale je ti lépe, že.“ Poručí bariéře, aby se ztratila.

„To ano a mistře jak to, že mi nebylo horko?“

„Výborně. Z toho důvodu, že to byl studený oheň. Oheň, který nehřeje. Stejně jako vy máte různé druhy větru a můžete se vzduchem dělat skoro co chcete, i my mágové ohně máme různé druhy ohně. Například modrý. Na natažené ruce se objeví modrá kulička. Červený nebo zlatistý... v mysli mu kmitne záblesk ohnivých kadeří Feinova bratra. Nebo černý plamen. Nejsmrtosnější plamen jaký existuje a zároveň taky nejpoužívanější. Jeho ovládnutí je jako ovládnout samotnou podstatu ohně. Je stvořen samotnými bohy Temna.“ Sevře ruku v pěst a koule zmizí jako mávnutím proutku.

„Pane jo. My máme taky různé druhy větrů. Mám nejraději tornáda a vichřice a taky potom vánek. Je tak mírný a osvěžující.“

„Jako Saliel, západní vítr. „

„Přesně tak!“ vykřikne radostně a vstane. Zápotácí se, když ho Nard k sobě přitáhne a podepře. Fein vděčně to přijme a na nejistých nohou ho objímá.

„No ne copak to vidím,“ ozve se posměšný hlas ode dveří. Nard v klidu ho obejme a vede k židli.

„Valene vypadni nemáš tady co dělat. Nejsi mág a něco by ti mohlo ublližít!“ Nard pozoruje jak Valen zrudne.

„Starej se o sebe bratříčku. Jak tak koukám žijete.“ Vejde  dovnitř a přejde ke stolu. Jedním pochybem smete knihy na zem. „Nesnáším je. Je to tu tak hnusné a ty jsi nenormální Feine!“ zasyčí a jeho modré oči ztmavlé do šedé jiskří potlačovanou zlobou. Otočí se k Nardovi a přejede ho pohledem. Nepříjemně se usměje. „Dávejte si pozor, mitsře.“ Nard zrudne. Jak nepříjemný to muž.

„Budu si dávat pozor, ale nejvíc na nepříjemné návštěvníky. Myslím, že byste měl odejít.“ Valen se na něho mlčky dívá, otočí se a zmizí ve dveřích.

„Nepříjemný...“

„Je to bratr a prvorozený. Může si dělat co chce. Už je mi lépe,“a vstane ze židle. Má pocit, že všechny kosti v těle má zlomené.

„Zítra přinesu jednu knihu, kterou jsem si vzal sebou.“ Zdvihne knihy a položí je na zem. Oba vyjdou z pracovny a Nard dohliží na Feina.

„Zůstaňte u nás na hradě. Máme vynikající kuchařku a kdyby něco budete tady v bezpečí.“ Nard si pomyslí na Sylvianu a na Nayu.

„Je mi líto, ale mám už domluvenou schůzku a ubytování. Zplatil jsem za to.“ Omluvně pokrčí rameny. Fein se mu moc líbí. Možná by mohl být on kdo nahradí mistra v jeho srdci. Ne úplně, ale mohl by. Líbí se mu po všech stránkách a dobře si rozumí. Cítí jeho klid a rozvážnost. Fein ho doprovodí k bráně.

„Tak zítra po druhé hodině východu.“

„Dobře. Přijdu.“ Nard se otočí a odchází. Cestu si pamatuje a v bráně se ještě zastaví. Je tam a dívá se za ním. Zamává mu. Vyrazí vpřed a po chvilce si stáhne kapucí. Je už tma, ale jemu to nevadí a na natažené ruce vytvoří plamínky. Ulice se osvětlí ještě víc a on si vzpomíná na hodiny. Jsou tak podobné jako když se on učil. Když si vzpomene kolik kouli vytvořil a které mu Gardrh zničil, když se vymkly jeho kontrole. Je tu. Zaklepe a kolem krku se mu vrhne Naya. Nard ji chytí do náruče a vnímá její teplé tělo. Voní tak příjemně a žensky. Odtáhne se od ni.

„Jdeš pozdě.“

„Jídlo je už studené.“

„To nevadí. Sním i vlka.“

„Prý v paláci mají takové zvířata.“ Nard vejde do útulné jídleny pro několik lidi a odloží plášť na nejbližší židli.

„Mají. Cení zuby a sliny jim kapou na podlahu. Jsem unavený a hladový.“ Zívne si a omluvně se na obě ženy usměje.

„Polévka z mořských mlžů a potom dostanete čerstvou rybu a Čokoládka je zaopatřený. Sard to je kluk od vedle má rád zvířata. Je spokojený.“

„Děkuji moc. Omlouvám se, ale můžete mi pak ukázat pokoj. Spím.“

„Co tam děláte?“

„Učím. Fein, druhorozený syn pána z Tarse je čaroděj.“ Od obou žen jen zaslechne Hmmmm a zarazí ho to.

„Děje se něco?“

„Nic jen je to pěkný sukničkář, ale jsou horší vady, že Nayo?“

„Jistě,“ odpoví otráveně Naya a začne obírat rybu od kosti.

„Nemáte ho ráda? Vypadá na milého a ...“

„Jak řekla tetička je to sukničkář. Možná jsou to klepy, ale prý hodně navštěvuje domy Modrého půlměsíce.“ Nard zamžiká a pak mu dojde. Možná se pokoušel zbavit nadbytku energie sexem. Jenže to spíš ho posunulo ještě dál k hranici sebezničení. Zítra mu to musí nějak říct. Všichni mlčí až do chvíle kdy Sylviana  předloží poháry s čokoládou.

„Aaaa neříkejte...jo!“ řekne nábožně, když ochutná první lžičku. Vyhutnává a na plných smyslných rtech mu pohrává úsměv naprosté extáze. Vyškrábe poslední čokoládu, když si všimne, že Sylviana s Nayou mu přisunuli svoje poháry.

„Nemohu...“

„Jen jezte. Vypadáte tak...“ Naya šťouchne do Sylviany a ta se zardí.

„Když nedáte jinak,“a pustí se do dalšího poháru. „A co jeho nejstarší syn?“

„Óó ten je skvělý a vyzná se v perlách. Není moc ve městě a raději jezdí na svém nádherném koni venku. Závidím mu tu volnost.“ Povzdechne si Naya. „Kdyby si mně tak všiml,“zamumlá s lžicí v ústech.

„No tak Nayo, víš, že na něho můžeš zapomenout.“

„Když je tak hezký. Omlouvám se.“

„Mně se zdá být hrubý a takový divoký, prostě nevychovanec.“

„To taky je,“ řekne Sylviana. „Městem jezdí jako blázen!“

„Teti.“

„Mlč je to pravda. Jednou mně skoro porazil.“ Nard sleduje dál hádku mezi nimi. Má pravdu je to hrubián a on nemá rád nevychovanost. Zničeho nic zívne. Zvedne se a Sylviana taky.

„Pojďte musí to být únavné někoho učit.“

„Moc ne a vzpomínám si na svého mistra. Jako bych se vrátil do svého mládí.“

„Vždyť jste... oh promiňte. Zapomněla jsem, že žijete déle. I to vám hodně lidi závidi.“

„Není co, věřte mi paní Sylviane.“

„Vím. Tak tady to je. Dobrou noc. Svíčka...“ ale to už Nard si vykouzlil ohnivou kouli a pustí ji dovnitř, aby osvětlila pokoj. „Bože to je úžasné. Nevím proč jsme si myslela, že čarodějové jen bojuji. Neuvědomila jsem si nikdy jak praktická magie může být.“

„To ano a děkuji.“ Slušně ji vystrnadí a rozhlédne se po pokoji. Její muž musel být opravdu zámožným, když zahlédne na stěně gobelín s motivem ženy a koně v lese. Na podlaze jsou ručně tkané koberečky a truhly jsou vyřezaváne. Uprostřed místnosti vévodí velká postel. Rychle ze sebe shodí oblečení a vleze do postele. Magii sfoukne plamen své ohnivé koule. Stejně je to podivné, že vládne dvěma elementy. Děkuji otče a mami, pomysli a jeho myšlenky sklouznou na světlounké vlasy a modré oči zářivé jako letní obloha. Do mysli mu těsně před usnutím vlétnou zářivé plamínky vlasů, ale odežene je a spí.

„Zaspal jsem!“ s hrůzou si uvědomí, když zaslechne ruch venku a na stolku zahlédne  hodiny s vodou. Jeho druhá lekce a on zaspal! Rukou si vjede do vlasy a snaží se je učesat. Nakonecv to vzdá, nahází na sebe oblečení a vyběhne z pokoje. Někdo mu strčí do ruky balíček a on popadne v hale plášť a vyběhne ven. Zapne si ho a  přes rozcuchané vlasy si přetáhne kapucí. Projede pár ulicemi, bránou a vstoupí do hradu. Cestou běží do pracovny, když do někoho vrazí. Zapotácí se a je odsunut ke stěně. Valen. Poznává tu jeho vůní.

„Překážíš!“ zakřičí na něho a spěchá dál jako bouřkový mrak. Nard by za nim nejraději poslal menší ohnivý šíp, ale nakonec se otočí a dorazí do pracovny.

„U paty všemocného  Harra!“ a jedním pohybem zastaví kouli. „Máš na mně počkat.“

„Když jsem vás chtěl překvapit, mistře. Myslel jsem, že to zvládnu a...“ provinile sklopí hlavu. Nard se dotkne jeho vlasů a překvapí ho jak jsou jemné a hebké. Pohladí ho.

„Nevadí to,“ a vzpomene jak to udělal svému učiteli taky. „Ale příště raději na mně počkej! Nechceš otci přivodit infarkt zničeným hradem.“

„To by si mazánek nedovolil!“ ozve se ode dveří. „Feine chce tě vidět otec.“

„Hned tam budu.“ Fein vstane a protáhne se kolem Valena, který stojí ve dveřích. Valen vejde dovnitř a práskne za sebou dveře. S úsměškem přejde k Nardovi, který ho ostražitě pozoruje. Cítí jeho vůní i blízkost a...

„Co kdybychom zašli ke mně do pokoje?“

„Uražíš mně Valene,“ řekne rozzlobeně Nard, když pochopí narážku a na druhé straně se v něm něco sevře jak touží nabídku přijmout a poznat milování.

„Neurážím.“ Poodejde. „Tak jak se ti tu líbí?“

„Nádherné město... co to děláš?“ když mu Valen stáhne kapuci.

„Zaspal. Čaroděj zaspal. Panečku.“ Chytne ho za černý zcuchaný pramen a promne v prstech.

„Valene vypadni a nech ho na pokoji.“

„Vždyť bys nevěděl co s ním, štěně.“ Teď se Nard dohřeje. Gardrh mu vždy říkal, že má velkou moc a má si dávat pozor a být klidný. Učil se to tak dlouho a pracně. Rozvážně vytáhne vějíř. Potrestá toho zpupníka, který je tak neomalený, ale to už vidí jak Fein vypustil větrnou kouli proti Valenovi a odhodil ho na zeď. Valen vzteky sevře pěsti, podívá se na oba a vypadne ven.

„Omlouvám se vám mistře. Nerozumím mu. Poslední dobou je ještě divočejší a zlejší než byl. Jestli to tak půjde dál, bojíme se s otcem, že udělá něco špatného. Ještě jednou se omlouvám, ale ty vaše vlasy... počkejte chvilku.“ Zanechá Narda v pokoji samotného. Ten si sundá plášť a zardí se, když si všimne, že má stejné oblečení v jakém cestoval. Zítra je musí změnit. Pak přejde ke knihám na stole. Uvědomí si, že jsou jinak uspořádáne než večer. Možná s nimi hýbal Fein. Nikdo by neměl otevírat tyto knihy. Ne člověk bez magického potenciálu.

„Tak jsem tu. Sedněte si mistře.“ Nard se posadí na stoličku a před očima uvidí kostěný hřeben. „Mohu?“ optá se nesměle Fein a začervená se.

„Jistě.“ Feine se za neho postaví a začne rozmotavát prameny a rozčesávat je. Tak jemný dotek, libuje si Nard. Stejný jako když ho česal jeho učitel a vykládal mu poučky k ohnivé magii. Nebo jen tak mlčeli. Je mu příjemně a pocítí lehounké vzrušení, které se šiří celým jeho tělem. Jako když ho něco šimrá v břiše a chce ven. Skryje úsměv do rukávu. Jak by Fein reagoval, kdyby se ho pokusil polibit?

„Můj otec chce vám dát Otelii. To je moje sestra. Je moc milá, ale rozmluvil jsem mu to.“ Nard ucíti jeho ruku na krku a jemné sotva znatelné pohlazení. Líbí se mu to. Zakloní hlavu.

„To jsem rád. Víš mám rád ženy, ale...“ trochu se pousměje. „Máš příjemný dotek a líbí se mi, Feine jak jsi mně česal.“

„Pak mohu vás česat kždý den?“ vydechne a jeho ruce prodlí na krku. Skloní se a vdechne jemnou vůní Narda.

Nard se zamyslí. „Jistě Feine. Budu velmi rád.“ Zdá se mi to nebo mně právě polibil do vlasů, když ucítí lehounký závan křídel motýla. „Tak půjdeme pracovat,“ ale vůbec se mu nechce. Chce aby ho dál vískal a on by mu to oplatil. Rázně vstane. Musí splnit slib, který dal svému mistru i pánu z Tarse.

„Ano mistře.“ Sednou proti sobě a Fein zavře oči. Co  se změnilo? Je to jiné než dřív, uvažuje Nard. Vytvoří stěnu Chladného plamene a vytáhne vějíř. Už dávno zjistil jak je to vynikající věc, když je mu horko a neví co dělat. Prohliží si Feinovy rysy. Už dávno není dítě ani mladík. Vypadá hezky s jemnými rysy a přece ne ženskými. Husté obočí a dlouhé řasy, rovný nos a smyslné ústa zvoucí k polibkům. Brada vystrčená. Paličák? Jemné lícní kosti zvou k pohlazení a hebká pokožka bez kazu. Povzdechne si jak zkoumá každý jeho rys. 

„Výborně Feine!“ řekne ke konci dne, když se Feinovi podaří udržet kouli nějakou chvilkou.

„Jsem šíleně unavený.“ Postěžuje si, ale spokejeně se zubí na Narda.

„Tak do postele a zítra jako obvykle a četl sis dnes ráno?“

„Kdepak nečetl. Proč se ptáte mistře? Měl jsem snad?“ Zmateně se optá. Nard se lehounce zamračí a vzpomene si na knihy. Někdo je četl. Ví to.

„Ne kdepak.“ Nabídne mu ruku a přitáhne si ho náruče. Vdechne jeho vůní a pak lehounce ho políbí. Fein trochu vykulí oči a pak spokojeně je přivře a obejme ho. Nard se dotkne jeho rtů a políbí je víc. Fein ho donutí otevřít rty a vklouzne do nich. Nard zasténá. Bože je mu tak dobře a všechno se v něm chvěje touhou.

„No ne vědět to otec, Feine. Ten by ti dal.“

„Valene, už jsem ti říkal, že tady nemáš co dělat!“

„Ale mám. Jsem prvorozený,  spratku nebo jsi zapomněl?“ Nard začne vidět rudě. Zmetek nevychovaný. Valen se usmívá jako by věděl co se v nich odehrává. Nard pomalu vytáhne vějíř a nezpozoruje, jak v očích Valena se kmitne zájem s touhou. „No raději půjdu. Dva na jednoho je nedůstojné a vy jste tak roztoužení holoubci.“ Neodpustí si jedovatou špičku a vytratí se ven. Nard obejme Feina kolem ramen a políbí ho znovu, tentokrát důkladněji.

„Nech ho být. Jen nám závidí.“ Nard ho opět umlčí polibkem a hlazením po zádech. Bude muset do města. Zkusí to ještě dnes. Je světlo a snad zjistí pár věcí o téhle jeho neznalosti.

„Tebe by mi závděl každý,“ pronese tiše Nard a odhrne jeho světlounké vlasy. Zahledí se do jeho oči. „Budu muset do města a ty nehoď  do domů Modrého půlměsíce.“

„Kdo mně pomlouval? Já...“

„Pššš.“ Zamkne mu rty svými a pak se do něho odtáhne. Zmizí ve dveřích stejně jako před chvilkou Valen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Návštěvy

(Amater, 27. 5. 2009 17:23)

366x děkuji

božskýýý
(E... - 20. 05. 2008 23:04)

jé, já dneska asi nejdu spát, protože todle mně děsivě zajímá ^^ a úplně mi nehraje ani jeden bráška, takže sem dosti zvědavá,... celý to zní tak nevšedně a zase potvrzuješ svůj trůn ^^ úžasný

No tak . . .
(Kitsune - 01. 05. 2008 10:49)

. . . mne je aj tak najsympatickejší Nard XD Brunet s dlhými vlasmi a k tomu čarodejník *mlsne sa zalizuje a veselo máva chovstíkom sem a tam*
arýchlo na pokračovenie ( a tom som si chcela ísť zacvičiť >_< )


Mě teda moc ne...
(Fussi-chan - 30. 04. 2008 22:55)

Ale Fein... Je to nádhera. Vážně. Takže letím dál!!! XD Já vím, občas sem dost netrpělivá, ale to jenom kvůli tobě XD!


80)
(teressa - 30. 04. 2008 21:45)

chiiiiiii to bolo dobreee.....neviem preco ale aj ten neprijemny valen mi je akosi sympaticky....neviem neviem stale nemam ani najmensie potuchy s kym teda nakoniec skonci nard....no ale uz sa tesim na pokracko 80)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA