Jdi na obsah Jdi na menu
 


4 díl Mistrův odkaz

27. 5. 2009

Zvonek vypráví

 

4.

Mistrův odkaz

 

 

Srdce zvonku se rozhoupe dalším příběhem, který letí do všech stran. Zvedni hlavu výš a naslouchej tónům které k tobě dorazí. Zvonek vypráví...

 

 

 

Odchází od kovárny a v ruce svírá živé železo které hoří jako prádavné hvězdy. Svírá je a přemýšlí o tom komu je určeno.  Jenže je to beznadějné, protože osud je určený a on mu podlehne jako lidé podléhají bitvám a taky poutu krve. Nakonec ukáže otci svoji sílu a bude vládnout městu Tarse jako další vládce pro kterého je důležitá moc. Chtěl by, aby mu mohl ukázat jinou cestu a řeku Harr, ale nakonec se to nestane. Neví proč to ví, ale jejich cesty brzy se rozejdou stejně jako jeho a Feinovy se rozešly včera.

A on? Odejde tam kam patří. K ohnivým plamenům, které miluje a nenávidí. Nesplní poslední žádost svého mistra a zůstane sám a až bude stár najde svého následníka, který bude pečovat o dům a jejich odkaz stejně jako on Gardrh a další před nimi. Myšlenky mu hořce vyplouvají v mysli a on jde kam ho nohy nesou. Ucítí vůní a zvedne oči. Je v Hradební ulici a mohl by obrátit své kroky od hradu a okamžitě odjet pryč. Váhá a nakonec sevře štětec moci a skryje ho za  kabátec, aby nebyl vidět. Musí dokončit a musí se ujistit, že včerejší noc nebyla jen sen.

„Vrátil ses,“ zašeptá stín a on pozná podle praménků jiskřících vlasů, že ho oslovil Valen.

„Ano. Musím se přesvědčit, že to nebyl jen sen, že se stalo.“

„Nevěříš tomu.“

„A ty ano?“

„Nevím. Žiji tu tak dlouho a bojuji o to, aby si mně otec všiml. Ne kvůli síle magie, ale kvůli mně. Jenže je to prohrané, že.“ Nard mlčí a na těle cítí hřejivé teplo dárků pro Valena. „Vezmi si tohle.“ Strká mu do ruky pohárek.

„Co je to?“

„Jen bylinky. Moc po nich nemůžeš nic dělat. Dnes v noci tě nebudu čekat.“ Nard chvějící rukou sevře pohárek a zírá na prázdné místo, kde před chvílí stál Valen. Má to vypít nebo nemá? Už to chce vylít, ale nakonec to vypije. Usne po tom nebo co se stane? Přemýšlí když jde k pracovně. Otevře dveře a je vtažen dovnitř. Polibek, který má pachuť zrady umlčí jeho rty a on podlehne svůdným polibkům Feina. Mýlil jsem se. Včera to jen byl sen, který nastražil na mně Valen. Nemá rád svého bratra a závidí mu. Byl blázen, když mu na to skočil. Líbá ho a Fein ho rozechvělého drží v náručí.

„Půjdeme?“

„Kam?“ Se smíchem mu odpoví Nard. Ignoruje, že není vzrušený. Stačí mu, že je opilý přítomnosti Feina, že ho může líbat a držet v náručí. Že někoho má.

„Ke mně. Všechno jsme připravil.“ Přetáhne mu kapuci přes vlasy, kteoru mu stáhl  a vede ho k sobě do pokoje. Pliží se chodbami a Nardovi to přijde jako skvělé dobrodružství. Občas se uchichtne a připadá mu jako by mu bylo opět dvacet a škádlil svého učitele nezbednými kousky.

„Jsme tu!“ Fein nakoukne dovnitř a pak otevře doširoká dveře.

„To je krása.“ Nard vejde dovnitř a jeho nohy se zaboří do koberečku. Snaží se ignorovat velkou osvětlenou postel. Najednou je mu úzko z toho, že by se měl milovat. Přechází od jedné věcí k druhé a dotýká se jich bez zájmu jen aby unikl nevyhnutelnému. Ze všeho sála takový přepych a nádherá. Je vidět, že je bohatý a on najednou vidí svůj skromný dům jednoduše zařízený a hlavně přeplněný knihami a svitkami.

„Líbí se ti to?“ Obejmou ho Feinovy paže.

„Moc. Je to to tu kouzelné. Jako v nějaké čarovné jeskyni.“ Obrátí se a políbí ho. Chce zažít aspoň jednou co nikdy nezažil.

„Kdepak jen u mně a víš vzal jsem otci něco co si přísně hlídal, ale já ně něho vyzrál. Dal nebo spíš jsem na něm vyprosil láhev jeho nejlepšího vína k tomu, že jsem se stal konečně čarodějem.“ Shodí ze sebe plášť, rozepne kabátec a odhodí ho na truhlu. Zůstane jev košili. Přejde k stolu  kde Nard uzří láhve a dvě skleničky ze skla v kterých tančí plameny z krbu. Nalije tmavě červené víno a s láskyplným úsměvem mu jednu skleničku podává a pak zaváhá a odloží. Nard neví proč si oddechne a pak Fein vztáhne ruku a stáhne mu plášť a začne ho pomalu svlékat.

Nardovi se to tolik líbí a vyhrne mu košili za kalhot a zajede  rukama na holou pokožku. Pohladí ho a spojí rty v dlouhém polibku.

„Napijeme se společně. Na noc a na dnešní den.“ Nard přijme pohár vína a zahledí se do modrých oči. Proč má tak divný pocit okolo srdce. Proč? Ale napije se. Odloží pohár a políbí ho. Cítí jeho chuť a víno. Tak jiné víno.

Má pocit, že se sním točí svět a on s ním. Jednou části si uvědomuje, že to není on, ale někdo jiný, kdo se líbá a točí s Feinem v náručí. Kdo se hlasitě směje a žádostivě se dotýká Feina. Koho svléká a na druhou stranu se nemůže dočkat toho, že konečně bude jeho. Lehne si do té velké postele, které se tolik bál a provokativně se protáhne. Neuvědomuje si, že není vzrušený, ale i tak je mu skvostně. Přece jen jsem našel lásku, pomyslí si, když si k němu Fein  lehne.

Sevře ho v náručí a políbí. Ihned si uvědomí rozdíl. Dlouhé světlé vlasy modré oči a plné rty. Tak drobný oválný obličej a hebká kůže. Sklouzne dolu po nahém těle. Žena s hořkosti si uvědomí a v omámené hlavě se snaží dát dohromady myšlenky. Díky ti Valene, pomyslí, si, když jeho ruce kloužou po tom pro něho naprosto neznámém těle. Co mám u paty Harra dělat? Co?

Usměje se políbí a snaživě zablekotá. „Feine pro.. miň ...lásk.sko. To víno...“ lehne si a zavře oči. Odfukuje a snaží si pročistit hlavu od toho vína. Takže nebylo to lež. Včerejší večer nebyl sen na který by jen vzpomínal, že to byla noční můra. Slyší hlasy z kterých nic moc nerozezná.

„Tati...“

„Zakryj se.“ Vzlyk...

„Silné víno... nemohu... dost poučena....“ ruce....“nejde...zkus to...“ jiné ruce. Slova mu splývají v jedno a jen něco si pamatuje. U Temných bohu jak dlouho ještě? Křičí, když se přetočí a cítí ruce Feina. Hlavu má těžkou jak po bitvě s řekou a zničeho nic ho napadne a s úsilim vyvine svoji sílu a jeho tělo začne hřát a objevovat plaménky. Slyší křik, ale je mu to jedno. Chce tak spát. Tolik spát a ne neeee...nemůže. Nakonec vstane a zavrávorá. Vidí tři lidi nebo kolik. Bože je mu hnusně.

„Musím... jít Feine, lásko,“ zablekotá a vyjde ven. Jde chodbami jak živá pochodeň a jedině oheň ho drží nad vodou. Neví kde uchechtne se a sesune. Zaregistruje před sebou oheň.

„Valene.“

„Pšššš.“ Někdo ho nese v náručí a on konečně cítí bezpečí.

„Je mi zle. Hnusně. Odjedu,“ říká pracně.

„Ano.“ Valen ho nese nahého v náručí. Bože co se tam stalo? Opravdu udělali to co plánovali? Vykopne dveře od svého pokoje a položí Narda doprostřed postele. Natáhne ruku a neodolá ho pohladit. Narozdíl od svého bratra dává přednost mužům. Jenže tajně, aby jeho otec to nevěděl. Bože zabil by ho. Přikryje to svůdné nahé tělo, které se třese všemi těmi dryáky, které dnes pozřel.

Vyjde z pokoje a jde chodbami jako by se nic nestalo.

„Ahoj... otče? Otelie co ty tady a v tomhle?“ Bystře se rozhlédne po pokoji a všimne si vína, poháru na zemi a zválené postele. Na křesle leží oděv Narda. Otelie jen habě oděná do vlasů a něčeho jako domácí šaty.

„Vypadni!“ vztekle vyjede otec.

„Jasně.“ Musí se dostat nějak k Nardovým věcem. Jenže teď neví jak. Zavře tiše dveře a ukryje se do jedné z komnat. Někdo v ni spí, ale je mu to jedno a nechá pootevřené dveře. Snad je uslyší odcházet a pak by mohl vzít šaty a zanést je svému mistru.

Nevyzná se v něm. Je tak podivný a přece chápe, že nechce bojovat. Jenže celou dobu vlastně bojuje, aby všichni měli z čeho žít. Tak proč odmítá bojovat jako Územní čaroděj? Vězí za tím jeho bývalý učitel nebo někdo jiný?

Uslyší kroky a pak slova.

„Už zas nechal dveře otevřené! A ty mi tu nefňukej. Měla jsi ...“

„Nemohu za nic otče,“ slyší ukřivděný povzdech. Jeho sestřička a přistoupila na tuhle odpornou hru. Proč vlastně? Bojí se otce? Zřejmě ano. Jako všichni na hradě.Chtěl by se ji zeptat, kdyby se nebál, že poběží to říct otci. Dotkne se svého obličeje s tetováním. Den co den je skrývá pod ličídlem, jako by se za to styděl.

Jenže se sklutečnosti je na něj pyšný a moc. Chce umět toho tolik co Nard. Jednou možná bude znalý magie jako Nard. Usměje se při myšlence na Narda jak leží v jeho posteli. Tuší vůbec, že ho takhle chtěl už do začátku? Od té doby co ho uzřel ve svitu ohně v té ubohé chatrči, se mu míhají ve snech jantarové oči a černé vlasy jak půlnoční stíny. Povzdechne si. Jenže Nard se zamiloval do Feina. Nemůže proti tomu nic dělat a lásce si člověk neporučí. Když je viděl jak se objímají projel jim takový záchvát.

Žárlím si ohromeně přizná. Žárlím na toho malého mizeru, který mně chce zabít. Ani neví kdy k tomu výsledku došel, ale podvědomě to tuší. Jenže až k tomu dojde tak se bude bránit. Zesmutní. Proč se otec stal takovým? S bohatstvím přišla touha po moci a on začal kout pikle. Vzpomíná na to jak ho bral pod bradu, když byl malý a hledal v jeho obličeji první linku. Tehdy si myslel, že se dívá, protože ho má rád, ale když byl starší pochopil co hledal v jeho obličeji.

To, že tají svoji moc je jeho pomsta otci za to, že to co chce má a on mu to odmítá dát. Dát svoji moc. Bude zuřit, jestliže to zjisti a přitom ho sevře do náruče stejně jako Feina svíral, když zjistil, že bude čarodějem. Povzdechne si. Sedí na zemi a čeká. Je mu z toho smutno a přece musí se postavit na nohy. Možná by mohl zabít svého bratra. Ne i on si vytrpěl dost.

Kradmé kroky. Optarně vykoukne ze dveří. Fein a někam se bliží zahalený temným pláštěm. Ušklíbné se. Zas do domu Modrého půlměsíce. Už dávno zjistil oč běží. Mají tam nádhernou plavovlasou dívku, která každý den čeká na Feina.

Všechny kardy jdou na to, aby ji tam mohl mít. Láska. Možná ji miluje. Možná... zvedne se a tichounce jako stín plamene se bliží k dveřím Feina. Bojí se, že budou zapečetěné větrnou magii, ale nikdo nechodí do jeho komnat. Každý ví, jaký by čekal ho trest, kdyby ho uvnitř přichytal. Vejde dovnitř, sebere šaty a plášť, zmuchlá do koule a vyjde ven. Rozhlédne se a zalituje, že se nemůže přikrýt Černým plamenem neviditelnosti. Jenže ten získá až s poslední zkouškou. A i pak bude muset cvičit než se plameny poddají jeho moci. Těší se na to jako malý kluk. Stejně to co mu povídal Nard je tak zajímavé. Takže své moci vděčím  matce.

Byla moc krásná se svými zlatistými vlasy. Zatahá si za pramen, který mu přepadává přes čelo. Má je po matce a většinou ho hned prozradí. Usmívá se, když si na ni vzpomene. Citil se s ní dobře a prakticky celé dětství strávil s ni, když otec zjistil, že je nemohoucí. Zafuní. Nemít moc není nic. Ale matka mu to vynahradila. Našla lidi, kteří s ním bojovali a kteří ho naučili všemu co potřebuje. Otec si ho všiml až později a to jen proto, že získal co chtěl. Feina.

„Začínám o sobě mluvit jako o věci,“zamumlá a otevře dveře. Vstoupí a zavře dveře. Přejde k posteli a hodí šaty do nohou postele. Sáhne na čelo Narda. Znepokojeně si uvědomí, že hoří. Jenže nemůže nikomu říct, že Nard je tady. Sedne si vedle něho a hladí jeho čelo a pak ho napadne voda. Vstane a přejde k vědru s vodou. Všichni si myslí, že s mytím to přehání, ale spíš potřebuje hasit svůj vnitřní oheň. Namočí kus hadru a vrátí se k Nardovi. Položí hadr na čelo. Po chvilce ho zvedne. Možná je to normální a zadrží ho jak sebou zazmítá. Vzpomene si jak ho Nard objímal a bral z něho část energie. Možná by mu mohlo pomoci to stejné. Rychle svlékné tmavošedý kabátec a košili. Shodí boty a vklouzne k němu. Sevře do náruče.

Chyba, když ucítí jeho nahé tělo na svém a k tomu se ještě kolem něho tak ovijí.

Je mi dobře, pomyslí si Nard a jeho mysl konečně v klidu spočine. Povzdechne si a začne se kolem té příjemné věci ovíjet. Nohy a ruce, přitiskne se k tomu úžeji a je mu tak dobře.

Valenovi se orosí čelo, když ucítí nohy kolem svých a v klíně, ví Nard co dělá? Podívá se do jeho najednou tak klidného obličeje. Do obličeje mu zavane teplý dech a on se dívá na jeho tetování kolem oči. Po chvilce si uvědomí, že je jiné než jeho. Má pocit, že vidí dvoje tetování, tak nějak je rozostřené... zatřepe hlavou a zavře oči. Copak vidí dvojtě nebo co?

Ale i tak je Nard konečně tak jak o tom celou dobu snil. V jeho náručí, v jeho posteli, v jeho pokoji a nahý. Mlaskne a začne se tiše smát. Tak nakonec je můj Feine. Ani nevíš oč přicházíš. Na tváří ho zalechtá pramen černých vlasů, ale bojí se pohnout, aby ten okamžik nenarušil a Narda neprobudil. Je tak kouzelný si myslí a usne v zajetí  paží Narda.

Ráno se probudí vzrušený s nepříjemně těsnými kalhotami. Podívá se do tváře Narda. Je bez horečky a zdá se, že je už v pořádku. Oddechne si, když uslyší jak Nard něco zamumlá a přitiskne se k němu ještě víc. Valenovi se rozsvítí oči a vklouzne rukou pod deku. Zrychlí se mu dech, když nahmatá úd Narda a sevře ho do rukou. Nard slabě zasténá, když  ucítí jak je mu dobře, ale pořád ještě sní. Valen pozoruje jeho tvář staženou rozkoši a jak slabě sténá. S ohromením si uvědomuje, že takhle by chtěl zůstat navždy. Vidět jeho tvář se probouzet, vidět jak se na něho dívá tím jantarovým pohledem., když se ho bude dotýkat. Cítít jeho objetí a ruce na svém těle.

Ignoruje svoji touhu a laská se s Nardem. Jestli se probudí, bude ze mně smažená houba, nanejvýš pomyslí si, ale nemůže odolat tomu hříšnému mazlení. Je mu dobře už jen tím jak dělá dobře Nardovi. Jaké by to asi bylo, kdyby byl vzhůru a věnoval se mu taky? Ucítí nehty na zádech jak se mu zaryji do kůže a vypjaté tělo Narda i slabý výkřik a na to slabé oddechování. Usnul můj mistr a čaroděj. Váhá a pak začne jemnými polibky pokrývat jeho obličej. Setrvá na tetování okolo oči a pak sklouzne na rty a dotkne se jich. Zasténá jak jsou sladké. Chci ho. Chci se ponořit do jeho rozkošného těla. Chci se mazlit s těmi svůdnými křivkami. Cítí jak jeho zábrany se hroutí a on podlehá tomu přání.

„Neee,“ zavrčí. Nebude jako oni a vyskočí z postele. Uslyší slabý prostest a rychle ho přikryje. Pohladí ho po vlasech a pak si sundá kalhoty. Nedívá se na ruku jak se uspokojuje. Pozoruje postavu ve své posteli a  v jeho mysli se promítají jak spolu se miluji a jeho ruka divoce přejíždí po jeho vzrušení. Vykřikne a pak kousne se do stejné ruky, která ho hladila. Probudil se? Ne, oddchne si. Utře se do kusu hadru, obleče a vypadne než udělá něco čeho později bude litovat. Ještě se vrátí a rychle nanese na obličej zkušenými pohyby ličidlo. Zírá do tváře cizince, kterou si navléká den co den. Odtrhne se od vyleštěné plochy kovu a zahalí se do pláště.

Vyjde ven. Zapečetí dveře kouzlem ohně a běží chodbami jak posedlý démon. V konírně rychle hodí na svého bělouše sedlo a uzdu a divokým cvalem vyjede ven na pobřeží.

 

Teplo a nádherný sen. Nard otevře oči do příjemného pokoje. Je mu tak dobře a protáhne se. Uvědomí si svoji nahotu a pak zkřiví obličej, když si vzpomene na noc. Pán z Tarse, Fein a nějaká žena. Sestra Feina. Uvědomí si sucho v krku a bolavou hlavu jako by celý den bojoval s řekou. Vstane a zápotácí se a pak si všimne na stehnech semene. Zakroutí hlavou. Tak se jim to povedlo? Ne vzpomene si. Ne někdo ho nesl pryč. Dostal se odtamtud. Je čerstvé, když se ho dotkne. Kde vlastně je? Rozhlédne se po jednoduchém pokoji a přece příjemném. Koberce a goblén s jezdcem na stěně. Nějaký obraz a skříně s truhlami. Stolek u okn... přejde k němu a natáhne se po poháru. Voda a přičihne k ni. Je to voda a s úlevou všechno vypije. Pak uvidí pohozený hadr a očistí se.

Kdo asi ten neznámý dobrodinec je? Rozhlédne se do čeho se obléci. Přejde k lůžku jak už se chce zabalilt do deky, když si všimne svých zmuchlaných věcí. Fein? Ne. Ten by to nedělal. Začne je prohlédavat a pak s úlevou vytáhne dva nejdrahocennjěší předměty. Vějíř a štětec. Úlevou se málem rozbrečí a sedne si na postel. Pak se vzchopí a obleče se. Snaží se na sobě  uhladit šatstvo jak jen  může. Kriticky zhodnotí, že je stejné jako kdyby v něm spal. Povzdechne si a jde ke dveřím. Chce otevřít a pak si všimne kouzla. Takže tohle je pokoj Valena.

„Děkuji ti,“ vděčně si pomyslí a odpečetí zámek. Vyjde na chodbu a chce už odsud pryč. Valen ví, kde bydlí  a tak za nim přijde. Pochybuje, že pán z Tarse by svolil, aby tady ještě pobýval. Vyjde na nádvoří a vedle něho se postaví ten voják, kterého se včera ptal na kovárnu.

„Pane já...“ rozpaky neví jak tu zprávu říct. Nard pochopí a pohlédne k hradu.

„Půjdeme. Je to hezký hrad.“

„Ano, děkuji.“

„A já děkuji za informaci ke kovárně. Našel jsem co jsem hledal. Sbohem.“

„Sbohem.“ Slyší a on schází dolu k domu paní Sylviane. Ještě doučí Valena, objedná si šaty u švadleny a odjede. Nejvíc se těší na den, kdy Valenovi předá štětec. Bude rád nebo nebude...

„Dobrý den!“ začne...

„Kde jsi tak dlouho byl?“ Nard má pocit, že je v špatném domě.

„Čekám tě tu tak dlouho a ani se neobtěžuješ dát o sobě vědět.“

„Byl jsem na hradě,“ zmateně odpoví Nard. Paní Sylviana se chová nějak podivně. Za ni vykukuje Naya a krčí rameny. Něco mu naznačuje, ale on tomu nerozumí.

„Dobře. Za chvilku bude snídaně a pozvala jsem šikovnou ženu, aby ti vzala míry a ušila z těch věci oblečení. Sám se o nic nepostaráš. Abych za tebe všechno dělala.“ Nard je zmatený a tak jen přikývne načež je vtažený Nayou do místnosti. Pečlivě zavře.

„Tak vítej doma synáčku,“ kření se od ucha k uchu.

„Cože?“

„No zřejmě tě právě adoptovala. Trvalo ji to déle než jsem si myslela.“ Pozoruje jak Nardovi to pomalu dochází.

„Jenže já nemohu tady být navždy. Za týden odjedu.“

„Škoda. Neboj ona to ví, ale budeš sem jezdit ne?“

Nard si vzpomene na knihkupce. „No to ano.“

„Tak máš domov. Nic si z toho nedělej. Já taky nejsem její neteř.“

„Já.. já...“ pak se rozesměje. „A ty peníze opravdu potřebuje?“ uculí se.

„Jsi blázen? Někdo kdo říje v Hradební ulici? Jen je sama.“ Nard se zakření.

„Nikdy jsem matku ani otce nepoznal a mít tetičku bude pěkné. Na stará kolena. Tak vítej vlastně co...?“

„Synovec a jdeme na snídani.“ Oba vyjdou zavěšení do sebe.

„Tak to jsem moc ráda, že jsi tu a kdy odjiždíš Narde?“

„Za týden asi, ale rozhodně se vrátím. To víš povinnosti.“

„Nejsem moc ráda, ale musíš přijet nebo přijedu já s Nayou. Nechutná?“ když vidi jak jim cukají koutky rtů. Nard konečně všechno pochopí a kopne Nayu pod stolem. Jako její bratříček si to může dovolit. Dřív by na to ani nepomyslel.

„Chutná moc.“

„To je dobře,“ a pak uslyší ťukot. „To je ona. Dojezte to a jdeme.“ Nard s Nayou narychlo do sebe narvou kus chleba a zvědavě vystrčí hlavy. Zatáhnou. Ta švadlena s těmi lidmi to je setsra paní Sylviany nebo co? Opatrně vyjdou.

„Tak drahá Sylviano kdo z nich to je? Naya?“

„Kdepak Kyrro. Tenhle mladík.“ Nard se zašklebí mladík? V jeho věku? Sylviana ho popostrčí dopředu. Nard má pocit, že se mu nedostává vzduchu. Nejistě se usměje.

„Tak dívky jdeme na to.“ Nard je dotlačen do pokoje a uvidí na hromadě látky. Sylviana s Kyrro usednou do křesílek a Naya jim potutleně donese pití. Obě upiji a Kyrra zatleská. Nard má pocit, že vichřice, které dřív pro zábavu uspořádal jsou proti tomu vánek. Ani si nevšimne a je polosvlečený a už ho někdo měří, něčím ho píchá a přikladá k jeho tělu látky. Sylviana s Kyrro v klidu diskutuji a Kyrra zapisuje vše do malé knížky.

„Na!“ po dobrých dvou hodinách mu Naya účastně vrazí pohárek od ruky. Nard se rozechvěle napije a víno jim projede jak dokonalý povzbuzovač. Pochmurně si myslí jak spadl do pasti těch dvou. Ten výlet ho vyšel draho. Moc draho.

 

Zatím na druhé straně města štve Valen svého bělouše až ke krajnosti a letí s myšlenkami na ráno směrem ke skálám. Tam zabrzdí koně a jede už klidněji. Vzpomíná jak se tu koupával a pak ztuhne, když uvidí jak se vynořuje jedna loď a za ní druhá. Majestátně plují na moři a on si uvědomí, že to nejsou obchodní lodě, ale válečené regaly. Zalapá po dechu a sevře ruce v pěst. Má zaútočit? a pak zavrtí hlavou. Musí k otci a varovat město. Nikdo nečekal je od té strany.

Otočí koně a vyrazí do města. Štvě bělouše ještě víc a v hlavě se mu mele jedno přes druhé. Útok napadení. Co bude dělat a co udělá Nard? Uteče? Říkal, že ano a co on. Nemá ještě ukončenou výuku. Nechce se zúčastnit boje a pak si vzpomene na město na všechny lidi, které zná. Nemůže je tak nechat. Tryskem dorazí na hrad. Seskočí a vyrazí k otci.

„Lodě! Útok! Řekněte...“

„Už to víme?“

„Jak?“ přimhouří oči.

„Prostě to víme,“ klidně řekne jeho otec. „Raději se běž schovat. Nemáš tady co dělat.“ Na věži se rozezní zvon svolávajíc všechny k obraně a dát lidem ve městě, že bude válka.

Nard zvedne hlavu. Co se děje? Naya stojí bledá jak plátno, které svírá v rukou.

„Válka, Narde.“ Klesne na kolena a neví co dělat.

„Přežijeme. Jsme blízko hradu,“ rázně řekne Sylviana. Nard odloží pohárek a zvedne se. Musí jít. Musí k Valenovi.

„Nayo můžeš mi sbalit věci?“ Má špatnou předtuchu. Naya zkamení a pak přikývne. Vstane ze země a přistoupí k němu.

„Odjiždíš? Teď, když... mohl bys nás...“ Nard ji přitiskne prst na rty. Zavrtí hlavou. Je mu smutno. Naya přikývne. Proč utíká? Není zbabělec to ví. Nard vyjde z domu a jde na hrad. U brány stojí ten samý voják jako dřív.

„Zavoláš mi Valena?“ Voják se rozhlédne a pak ukáže nalevo. Nard uvidí Valena jak něco říká otci a pak vztekle odchází. Nard vyšel jemný šíp sotva viditelný. Valen ho ucítí a zvedne hlavu. U brány uzří stát Narda. Rozzářený k němu přiběhne.

„Přišel jsi pomoci?“

„Ne.“ Valen zklamaně zavrčí.

„Proč tedy jsi tu?“

„Nechci bojovat a ty taky nemůžeš bojovat. Ještě nejsi čardoěj.“

„Já nedokážu utéci od svých povinnosti, od lidi které mám rád a kteří jsou tady. Budu bojovat co mi stačí síly.“

„Zabiješ se! No tak, Valene. Nech to být. Bude ještě tolik válek! Dokončí to co jsme začali!“

„To je jedno, ale mohu změnit tuhle. Možná zachráním pár lidi. Já nejsem takový zbabělec jako ty a vypadni. Tady nemáš co dělat. Se zbabělci se nebavím.“ Otočí se. Neví co dělat, ale rozhodl se už dávno. Nemůže nechat zničit hrad, kde bydlí. Nemůže ztratit vzpomínky. Cípem pláště si otře ličídlo a voják se zapotácí, když zahlédne tetování. Nard svěsí ramena i ruce, které svíraly mžíže.

„Jsi rozhodnutý napevno vidím. Zemřeš,“ řekne lakonicky a přitom uvnitř něho všechno řve vzteky.

„To je jedno. Udělám to, co mi je souzeno to k čemu jsem byl zrozen. Budu bránit hrad svůj domov a lidi v něm a je jedno jestli proto zahynu. Sbohem.“

„Sbohem Valene.“ Nard se otočí od hradu a sejde do ulice. Kolem něho pobíhají lidi a snaží se přitisknout co nejblíž k hradbám.

Zastaví se rozhlédne se kolem sebe. Všude kolem něho lidi, kteří bojují o nejvíc ochrany. Jiní zas odjíždějí nebo odcházejí pryč z města. Ozývají se nadávky i vzteklé výkřiky. Pláč a někteří s tichou rezignací se dívají na přístav a na lodě, které připlouvají. Kdo přežije tentokrát a kdo zůstane ležet na ulici a nevstane? Pohne se a jde k domu paní Sylviany. Vejde dovnitř. Pyní Sylviana energicky s Nayou balí všechno cenné a snáší do sklepa.

„Přežijeme to jako vždy,“ pousměje se, ale její úsměv povadne.  Naya vloží dovnitř truhly nějaké poháry.

„Všechno?“ Sylviana zavrtí hlavou a pak se podívá na Narda.

„Ještě Nardovy látky.“ Naya rychle vypadne a sebere.

„Proč to děláte?“

„Protože jsi můj synovec ne,“ řekne s podivným úsměvem „...a pak každý má právo tozhodnout se jak chce a až to přejde pošlu ti to oblečení k tobě. Nebo ti je dovezu. Sice jsem z města nevytáhla asi tak pět let paty, ale jednou musím znovu začít. Tak bude to dobrý způsob.“

„A co když prohrajete?“

„No moc nic se nezmění. Akorát na hradě se vymění lidi a bude to. Už jsem ti zabalila věci Narde.“ Jde k němu do pokoje a on uvidí svůj starý vak zabalený. „Dala jsem ti i tam nějaké jídlo.“

„Já, paní Sylviano, já...“

„Jeď a opatruj se. Musíme se připravit. Tolik věci na zařízení.“ Potlačí slzy a jde za Nayou. Nard osamí v pokoji, kde strávil překrásné chvíle plné snění i touhy. Zvedne vak a zas ho pustí, ale nakonec se zatvrdí, zvedne ho a jde dolu. Narazí na Sarda, který pobíhá kolem.

„Sarde nevíš, kde je Čokoládka?“

„Jasňačka šéfe. Odfjíždíte?“

„Ano.“ Napůl očekává obvykle zběblec a podobně.

„Děláte dobře. Tady bude peklo a hádám, že půlka města lehne popelem, pokud mají ohnivého mága. Ale zas bude dobře. Tak tady je to šéfe a musím běžet.“ Neřekne kam a odběhne pryč. Nard nandá uzdu Čokoládkovi, který vyčítavě zafrká. Nechce se mu z útulné stáje zas někam pryč, ale nakonec vyrazí vpřed. Nard muí po klikaté jízdě sesednout a prodírat se i s poníkem pryč. Někdo něco zakřičí a on je přimačknut ke stěně. Začne se bát o poníka. Lidé jsou neurvalí, když vidí jak nějaký muž vykopne dveře a vrazí dovnitř. Křik a pak vyběhne ven s něčím v náručí.

Drancování. Tohle nemusí vidět. Sklopí hlavu dolu a prodírá se k bráně, která je ještě otevřená.

Z hradu zatím vyjdou ven vojska a směřuji k pobřeží. Bitvy jsou tak průhledné, pomyslí si mladý voják a mašíruje vedle svých druhů. Musí je porazit. Nepřítel s vojáky nemá slitování. Pomalým krokem dojdou k pobřeží a zaujmou stanoviště. Pohlédnou k obloze.

Mágové ještě nezačali.

„Otče,“ ozve se Valen a dotkne se jeho ramene.

„Něco jsem ti říka...“ zmlkne, když se otočí a uvidí jeho obličej. Sevře mu obličej do prstů a Valen stiskne zuby jak ho ten stisk bolí. Pán z Tarse si ho k sobě přitáhne a dívá se do tváře a nenávistně i s vítězstvím se dívá na tetování.

Facka.

Pustí tvář svého syna. „Proč jsi to udělal?“ syčí. „Ty parchante! Běž k armádě a udělej aspoň jednou to k čemu jsi předurčen.“ Valen se chytí za tvář a beze slova odchází k věži, která je určená mágům.

„Co tady dělá... ale podívejme se. Tak ses konečně vybarvil.“

„Ty taky, vrahu!“ mu do oči zařve Valen. Fein se zasměje.

„Nic nedokážeš a teď je to jedno, ale koukám čarodějem ještě nejsi. Stejně by mně zajímalo jak to, že jsi mág?“ zavrtí hlavou a vytáhne hůlku. Valen chce to zopakovat, ale jeho ruka nahmata prázdno.

Zabije tě to, Valene. Nemůžeš dokud jsi nesplnil  poslední zkoušku...“ slyší Narda povídat. Mávne nad tím rukou. Aspoň jednou splní povinnost vůči rodu a tomu kdo ho zplodil. Tak to řekl otec. Nic jiného ani není.

Pozoruje plachetnice jak se šikuji. Napětím nedýchá a je zvědav kdo začne. Nestudoval příručky boje pro magie, ale Fein v nich ležel od rána do noci. Zná jen základ boje, který se, když to tak vezme je velmi, ale velmi jednoduchý.

Nejdřív bojuji mágové a svými kouzly ruší kouzla protivníka. To jde rychle. Ale ten skutečný boj probíhá na pobřeží. Nakonec vyhraji lidi. Lidi se svými meči a luky. Oni tu budou stát a snažit se vyhrát jakkoliv nad protivníkovými čaroději. A pokud se to povede... pak vyhraje ta strana kde zůstane čaroděj.

Má chuť se dotknou tváře která ho pálí po ráně otce. Dva čarodějové proti kolika?

 „Nechci bojovat proti lidem, vidět je umírat...“ slyší Narda.

Copak já chci! Zavyje v duchu. Nechci to o nic víc než ty, ale musím bránit svoje lidi a dům kde jsem vyrostl. To město je naše a lidi v nich znám. Nechci, aby umírali a trpěli.

Poočku mrkne na Feina. Září mu oči. Těší se na bitvu.

„Feine kolik mají čarodějů?“

„Tři. Dva ohnivé a jednoho zemského.“

„Jak to víš?“ Fein pohrdavě pokrčí rameny. Valen pochopí, že s ním skončil mluvit.

„Jdeme na to. Ještě nejsi čaroděj, ale snad zvládneš ohnivé koule ne?“

„Jistě.“ Napřáhne ruku a vytvoří ohnivou kouli, kterou vypustí. Ta narazí do clony. „Mají Černou bariéru.“ Fein napřáhne hůlku a vytvoří vítr, který se zakousne do clony a zviditelní ji. Začne se smát. Valen se na něho v obavách podívá, ale za chvilku je ponořen do boje.

 

„Maya, venku je peklo. Nechoď tam.“

„Musím Galicie. Musím odevzdat svoje dílo do rukou paní Sylviany.“ Otevře dveře a vyjde ven. Do slepých očích se zakousne denní světlo. Paní Maya se zastaví a pohlédne vzhůru jako by viděla. V rukou se ji líbezně rozezvoní zvonky. Galicius pohlédne na krámek, který si koupili a obývají, když jsou tady.

„Půjdeme Galicie.“ Všechno bude v pořádku. Zvonky mi to řekly.“ Zavěsí se do jeho paže za cinkotu zvonku. Nad hlavami jim zuří magická bitva v barvě duhy.

 

 

Tak je venku a uvnitř místnosti v bráně kam byl odveden zahlédne bledou tvář důstojníka, před kterého byl předveden. Nasedne na Čokoládka a pobídne ho patami. Za sebou uslyší řinkot padající brány. Dostal se včas z města. Zahne k moři a jede stejnou cestou jakou přijel. Les skrývá mu pohled na město. Pomalu jede a přemýšlí o tom všem.

Ne udělal dobře, když odjel a nechal to za sebou. Není to jeho boj. Jeho čeká boj s Harr. Začne myslet na mistra a na to jak ho varoval před lidmi a sblížením s nimi. Budeš mít jen s tím starosti...slyší ho jak mu povídá.

Nesplnil jsem tvoji poslední prosbu, mistře, pomyslí si a stromy skončí a on zastaví na skalisku. Otočí se od města, když neodolá a zadívá se na ně.

Peklo, když zahlédne nad městem kouzla bojujících mágů. Pět magů. Tři ohnivý a jemu se sevře pomyšlení na bojujíchího  Valena, kterého to bude stát život. Dva ohnivý na straně lodi. Které je to království, ale znaky lodi vidí tak slabě, jako by zastřeně. Větrný mág a vede si nad obyčej zdatně, ale chybí mu zkušenost. Na druhé straně zemský mág. Vládne zemi a on zahlédne jak vojáci na pobřeží mají problémy se zemi a s věcmi, které mág tvoří. Sevře rty. Je konec. Město skončí. Za pýchu se platí, pane z Tarse. Otočí koníka a jede k lesu. Klidně a nevzrušivě, jako by za jeho zády se obloha nerozsvěcela kouzly a nezuřila bitva.

Barvy zlata střídají černé plmeny i červené ohnivé koule vybuchujíc v kouzelných světlech, které dopadají na zem a tam začínají hořet. Stravují domy, vše co jim přijde pod plameny. Město plane a jen přístav s hradem je chráněný. Přístav, protože ten má své vlastní kouzla a Hrad, protože ho chrání mág.

Nard jede dál a snaží se nevnímat hluk bitvy, která za ním plane.

Začne tichounce vyprávět příběh, ale hlas mu vázne a když mezi stromy zahlédne zákmit zlaté barvy zastaví Čokoládka. Ten po něm udiveně vykroutí krk.

„Jsem blázen mistře. Slepý blázen, když jsem nepoznal, že co mám před sebou. Nemohu je tak nechat, viď. Ne svoji lásku, ne lidi, kteří mi přirostli k srdci. Proto jsi mně varoval, ať se s nikým nepřátelím. Tam dole je Naya, paní Sylviane a moji žáci a on. Někdo koho miluji. No Čokoládku myslím, že zůstaneš sám.“ Otočí ho a jede k skalisku. Už nemůže na hrad. Bude muset zaútočit.

„...ne Narde. Vždy jsou dvě cesty boje. Musíš si vybrat jakou půjdeš. Ty se svoji moci dvoj mága můžeš cokoliv, ale pamatuj nepřepínej se... vyhraješ pokud chceš...“ slyší svého mistra. Sedí před domem a on mu rozčesáva vlasy. Nard miluje ty doteky a poklidné rána.

„Ale boj je útočit!“ namítl horlivě a zvedne hlavu

„Boj je útok,  ale je taky druhá cesta a to cesta obrany a pokud jsi silný pak můžeš zabránit tomu...“

„Jak, mistře? Málo jsem naslouchal tvým slovům,“ a pak se mu na rtech objeví úsměv. Ano existuje. Jen jestli to zvládne. A pokud ne může zachránit aspoň ten jeden život, který je mu nejdražší na světě. „Čokoládka tak rychle.“ Stiskne mu boky a dorazí tryskem k skalisku. Sesedne z poníka a odežene ho plácnutím do zadku. Čokoládka odmítavě vyhodí nohama a jen poodejde.

Nedělal to od té doby co byl malý, ale snad ho vítr unese. Vytáhne vějíř a záváhá. Nebude cesty zpět a pak mu mysli prokmitnou ohnivé vlasy, modré oči a drzé rty s rukama. Unese ho a jemu se smutně zvlní rty. Musí blíž a času je tak málo. Z hradu už ohnivá magie skoro neproudí. Musí být na pokraji vyčerpání. Za pasem ucítí štětec a pak jedním pohybem otevře vějíř. Zavře oči a rozdvojí ho. V každé ruce drží jeden.

Oheň a vítr. Dvě síly.

Otcův oheň.

Matčin vítr.

Dvě magie v sobě spojené. Vyhraji nebo prohraji, ale copak na tom záleží? Ty co má rád budou v bezpečí. Vytvoří vítr a stoupné si do něho. Unese ho? Neusmívá se, když ho vítr zvedne. Má divný pocit z toho jak visí ve vzduchu. Chvilku si zvyká a pak se podívá pod sebe. Je mimo skalisko. Město hoří a jedním pohybem seber tu sílu stvořenou ohněm a sevře ho ve vějíří. Všichni ztuhnou, když necítí oheň a není jim horko.

Mávne druhou polovinou vějíře a otevře Bránu větrů. Vybere a postaví zeď proti lodím. Svázáné ohnivé plameny města sevře a vypustí je v Černé bariéře ohně. Žhne a brání jakékoliv magii dostat se k hradu a od hradu.

Město ztuhne a na lodi ustane veškerý ruch. Pátrají po tom, proč nepokračuje boj podle pravidel.

„Tam!“ vykřiknou plavčici na stožárech.

„Tam!“ vykřiknou strážní na věžích a ukazují na jedno místo. Postava s něčím lesklým v rukou obklopena větrnou smršti v které vlají divoce černé vlasy. Valen se zvedne a zadívá se tím směrem.

„Narde?!“ Nevěří, ale to co vidí ho přesvědčuje o opaku.

„Do něj!“ vykřikne Fein a totéž zazní na lodích. Společný nepřítel a vypustí svoji magii na Narda. Ten se zachvěje pod náporem společné magie.

Počítal jsi s tím, že Narde? Ne. Odpoví si popravdě. Měl být připravený na to, ale nebyl a bude za to platit. „Ne!“ křičí Valen a chce zastavit Feina. Jeden úder a je odhozen pryč. Jak? Víří mu v hlavě. Je vyčerpaný. Proč to děláš? A hlavně co chce udělat Nard?

 

„Vidíš, drahý. Říkala jsem ti, že bude vše v pořádku,“ řekne Maya. „Přišel. Vrátil se, kvůli nám. Blázínek,“ zašeptá. „Copak stojíme za to?“

„Asi ano, Mayo. Tady jsme.“ Nechápe o čem mluví, ale všimne si, že plameny zmizely. Zaťukají na dveře a vstoupí dovnitř domu paní Sylviane. Ta zvedne hlavu, když zaslechne nádhernou melodii z rukou té ženy a muže.

„Pro Narda?“

„Nevím jak se jmenuje. Je čaroděj od řeky Harr.“

„Vrátil se?“

„Ano.“

„Je to blázen. Řekla jsem mu, aby odešel. Řekla jsem, že to zvládneme. Hlupák je to. Hrát si na hrdinu.“ Zavrtí hlavou a setře si slzy. „Pojďte dál a buďte tu jako doma.“

 

Dvě cesty. Boj a bránit. Jenže může udělat třetí věc a to je přerušit souboj. Stát se tím, kdo vyčeprá jejich síly a rozežené. Kolik musí zaplatit za tuhle cestu? Kolik získá toho, když zvolí tuto cestu? Život za několik jiných životů a ztratí svůj a lidé dál budou bojovat. Dva přechody zimy? A pak co dál. Nová bitva? Nové oběti. Další mrtví. Je blázen, že chce zastavit nezastavitelné. Jenže dá pár let těm, které miluje. Je to velká cena za dva roky? Je to malá cená za ty roky, které prožiji?

Mávne vějíří a snaží se zatlačit lodě dál na moře. Zvednout vítr, který by je odnesl pryč, ale to jak na něho útočí vyčerpává ho to. Necítí Valenovu jiskřivou energii. Zemřel? Jeho srdce sevře úzkost.

Tolik chtěl se s nim dál učit. Chtěl mu ukázat kouzla a krásu plamenů a nakonec byly to jen dvě noci schovávání. Učit. Líbílo se mu učit. Byl rád tu krátkou chvilku učitelem.

Stojí ve víru vastní větrné energie a snaží se oddálit nevyhnutelné. Snaží se zachránit... už ani neví co. Pomalu přestává vnímat.

„...najdi si někoho...“

„Ano, mistře,“ zašeptá a sebere veškerou energii. Cítí jak mu život proklouzává mezi prsty. Mohl žít dlouho a sám. Bez lásky, bez přátel, bez někoho s kým by si promluvil a on si vybral, že je uvidí žít. Usměje se a vějířem máchne proti vodě. Zvedne se sloup a on zahlédne Vodní lid. Šeptají něco a on neslyší. Obtačí svoji energii lodě a děkuje Vodním lidem za tu laskavost s kterou přerušili magii čarodějů na korábech. Obtáčí je a druhým vějířem drží stěnu, která odděluje oba nepřátelské tábory.

„Neeee!“ křičí a neví proč. Už skoro nevnímá a cítí jak pod ním povoluje větrná spirála. Konec, když zdvihá do výšky lodě a posílá je pryč.

Ty lodě se jednou vrátí, uvědomí si v posledním záblesku vědomí a cítí jak vějíře se samy složí a on padá.

 

„Neeee!“ křičí Valen na věži. Vyškrábal se na hradby  a pozoruje co dělá Nard. Zachránil je, když vidí koráby letět v magickém větru pryč. Dvojí mág. Jeho tajemství a zůstane u něho navždy. Obětoval se a pro co?

Z křišťalovou přesnosti vidí sebe jak v budoucnu stojí na ochozu a bojuje se stejnými loďmi jako před chvilkou. Bojuje a snaží se je zničit. Usmívá se a po tvářích mu tečou slzy, když vidí jak padá na zem. Zavře oči. Nechce vidět jak zemře za jeho hloupost za hloupost lidi a jen pro ty které má rád. Pro nikoho jiného By to Nard neudělal. Byl ...

Výkřik vojáka a dalšího. Voda se zvedá a zachycuje pád Narda. S úžasem sleduje jak všechno vybuchne v modročervených barvách magie. Oheň a voda. Viděl to, když se nořil do vody, aby sám nevybuchl. Otře si tváře. Je konec. Sedne si a tupě hledí před sebe.

„Vedl sis dobře Valene. Najdeme ti vhodnou nevěstu a to co nejdřív.“

„Ano otče.“ Je mu to jedno. Je mu všechno jedno. Nard zemřel. Ví to. Fein s tváří zrůzněnou hněvem ho pozoruje. Zastrčí za pás hůlku, kterou řidíl vítr a vztekle vyrazí pryč.

Na pobřeží vojáci klečí a modlí se k všem bohům. Věci stvořené ze země zmizely, když ztratily se lodě a oni nemusí bojovat.

„Děkuji,“ tiše šeptá mladý strážný. Je vděčný za život.

„Je konec. Zas další bitva je pryč. Mohu vědět vaše jména?“ Otáže se jich paní Sylviana ve svém domě v městě, které zas přežilo.

„Maya a Galicius a ten čaroděj si u nás koupil knihy a objednal tenhle strojek.“ Paní Maya natáhne štíhlými prsty strojek a domem se rozezní líbezná melodie vyprávějící  o jednom setkání slepé ženy, která tvoří a jednoho čaroděje, který nechtěl bojovat a zabíjet lidi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Návštěvy

(Amater, 27. 5. 2009 17:27)

392x děkuji

*záchvat*
(E... - 24. 05. 2008 20:17)

ne, já nemůžu jinak nž souhlasit s předchozím... to bylo tak úžasný, ale přece by neumřel *fňuk*


Tak...
(Fussi-chan - 01. 05. 2008 14:54)

se mi nakonec povedlo ještě rychle dočíst alespoň tenhle díleček. Omlouvám se, že komentář bude kraťulinký a psaný ve spěchu, protože asi za tři minuty jedeme XD..

Ten konec... On neumře, že ne? že ne! To bych ti neodpustila... ale znám tě a tak vím, že něco takového bys zlatíčkovi Fussince nikdy neudělala XD! Dobře no... Jsem hrozná... XD Už se těším na večer, až si to konečně dočtu!!!
P.S.: A jakpak ses rozmyslela s tou knížečkou? XD XD XD)


Fňuk
(Kitsune - 01. 05. 2008 12:40)

prečo mi nikto nepovedal, že budem potreboveť kapesníky?
*SNIF*


Dojemné a ten konec...
(Sora11 - 30. 04. 2008 23:42)

Tento díl se mi extra líbil. Bylo to fakticky dobře napsaný a samá akce, to mám ráda ^^
Jinak k tomu konco..doufám, že to není úplný konec?!
Protože se jinak bude vraždit...*vrrrr* Nemůžeš mi ho nechat umřít :'(
Dojetím jsem tady vybrečela loužičku. Pěkné a moc :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA