Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 díl Mistrův odkaz

27. 5. 2009

Zvonek vypráví

 

5.

Mistrův odkaz

 

 

Srdce zvonku se rozhoupe dalším příběhem, který letí do všech stran. Zvedni hlavu výš a naslouchej tónům které k tobě dorazí. Zvonek vypráví...

 

 

Jsem tu nebo někde jinde? Myšlenka se rodí v modré hlubině a proplouvá vlnkami. Vsakuje se do všeho a prohřívá studený život moře. Kolem myšlenky proplouvají Vodní lidé a život moře pokračuje dál jako odjakživa. Myšlenka otevře oči a hledí na modré záblesky tak úchvatné ve své dokonalosti.

Miluji jiné barvy. Zlaté, ohnivé červené s jantarovými odlesky. Žhavé barvy a ne tak studené jako tyhle. Otočí hlavou a sleduje podivné tvory, které kolem něho jsou. Objeví se tvář, která je mu povědomá a přitom ji vidí poprvé v životě.

Jsem to já. Sáhne si na ni. Žiji, ale proč? Chce se zeptat, ale zvuk je podivný a tlumený. Zavře oči. Rozumí mi někdo tady?

Myšlenka proplouvá vodními kapkami tvořící modravou životodárnou vodu. Oheň je taky životodárný. Nebo ne?

„Ano.“ Myšlenky kolem něho plují a on je začíná vnímat.

Vodní lid.

„Musíš pryč“ a on cítí jak ho něco objímá. Zazmítá se jak je pevně sevřen. „Harr požádal.“ Usměje se. Tak ho zachránila řeka, kterou miluje i nenávidí stejně jako všichni.

„Proč?“ odváží se zeptat. Ticho a jen tiché zvuky se nesou tou modravou barvou. Tak ohromné ticho a přece jeho tělo vibruje jak vodní tvorové mezi sebou komunikuji. Je to tak zvláštní. Zahlédne dokonalou perlu jak se vznáší v jemných vodních prstech. Zavře oči a nechá se unášet laskavým objetím.

„Jak dlouho?“ Neví jak dlouho spal v modravé náručí Vodního lidu. Cítí jen, že musí ji opustit. Musí se dostavit k tomu, kdo mu zachránil život a neví proč. Vždyť by se Harr zbavil svého úhlavního nepříttele. Mohl by zničit ostrov, Vodní lid a pak celé Smaragdové soustroví.

Vypráví se, že kdysi dávno na začátku světa, kdy se tvořil svět byl jen oheň a  voda v dokonale souhře. Ale pak začal oheň i voda ožívat. Získali život a vznikla Země a Vzduch. Vytvořil se soulad všech čtyř prvků, ale jen oheň s vodou bojují dál o prvenství  myšlenky, o prvenství života. Vznikl Vodní lid, který chránil vodu a ten stvořil pro svoji potěchu perly. A pak vznikla řeka Harr, která je neustále v boji proti Vodním lidem. Bojuje s ní.

Později vznikly ostrovy a život na ni. Tak vznikl lid a s ním i Čarodějové.

Tak se to vypráví v prastarých knihách, tak mu to vyprávěl jeho mistr.

„Sbohem,“ zašeptá moře a stáhne své objetí. Nard leží někde ani neví kde. Dívá se na hvězdné souhvězdí i samotné hvězdy. Jsou tak povědomé a přitom vzdálené. Zná je i nezná. Zavře oči a svine se do klubíčka. Nic nechce. Nechce nic vědět.

Studený čumák se ho dotkne a on zavrčí. Chce se mu spát. Chce dál zůstat v zapomění a nevědět nic.

Jak sladká je nevědomost. Jak sladké je nic nepoznat, po ničem netoužit. Jak sladké je zapomenout na modré hvězdy a zářicí vlas. Sladké a znovu šťouchnutí. Zafrkání. Otevře oči a na tváří ucítí chladný dotek a jemný dech koně.

„Čokoládku?“ vydechne. „Jak dlouho?“ optá se, ale odpovědí je mu jen tiché šumění moře, šeptajíc si o úmluvě  Harr a Vodního lidu. Zvedne se. Je nedaleko města. Je tmavé a nic nevidí. Na obzoru na moři zahlédne loď. Odjíždí do dálek, kam on nikdy nevyrazí. Nebo možná jednou ano. Nikdo nezná cesty, které mu byly určeny.

Vstane a opráší si šaty od písku. Za pásem najde vějíř a radostně ho sevře. Sáhne za kabátec a zvře úlevou oči, když nahmatá štětec pro Valena. Ale je ještě ve městě nebo ne? Nasedne na Čokoládka, na kterém je pořád sedlo i vak s jeho věcmi. Vyrazí do města a tajně jako zloděj se pliží uličkami. Neví co ho tam čeká, ale těší se až spatří tvář Valena. Láska je divoká i něžná a nádherná jak zlaté sluneční paprsky. Usmívá se když dorazí do domu paní Sylviany. Zabuší na zdobené dveře. Žije tady ještě nebo uběhly roky a ona už není mezi živými?

„Kdo je tam? Ne...“ zalapá po dechu. „Nayo! Nayo rychle!“ Nard je vtáhnut dovnitř silnou rukou paní Sylviane. Z druhého patra seběhne poděšená Naya co se děje.

„Narde!“ vykřikne a skočí mu kolem krku. „Ty jsi.. .“ pláče a zmateně ho hladí po tváří, vlasech. „Koupel, teti.“

„Právě jsem se vykoupal,“ poznamená suše. „Jak dlouho?“ obě zvážní a podívají na sebe.

„Co se odehrála bitva, měsíc je znovu v úplňku. Měl bys být opatrný. Pán tě vyhlásil za ehmm...“

„Nebezpečnou existenci? Zrádce?“ zasměje se.

„Tak nějak. Máš hlad?“

„A jaký. Měsíc jsem nejedel.“

„Jak Narde?“ otáže se u večeře Naya.

„Nemohl ... nemohl jsem nechat to takhle. Mistr mi kdysi říkal, že je několik cest jak vést válku. Zvolil jsem tu třetí. Chtěl jsem, abyste měli pár let navíc.“

„Jsi blázen. Bylo by nějak, ale ty jsi mohl zemřít.“

„Vlastně ani nevím jestli jsem mrtvý nebo ne. Vím, že jsem umíral. Viděl jsem vás a svou lásku. Všechny a mistra. Něco povídal, ale pak všechno se ztratilo. Nic jsem nevnímal až pak myšlenku. Laskavou hřejivou a divokou. Nic podobného jsem nezažil. A co vy?“

„Město se opravilo a tvoje věci jsou zde. Paní Maya donesla podivuhodný strojek, který pro tebe vyrobila. Sard to taky přežil. Má trochu ožehnuté vlasy jak bránil nějakým pobudům odnést si věci. Válka je drsná. Hodně popálenin a některé domy se znovu staví, ale život jde dál jako by se nic nestalo. Zachránil jsi nás.“

„A na hradě se bude slavit dvojí svatba. Moc nás...“

„Dvojí svatba?“

„Ano. Pana Valena a pana Feina. Bude velká sláva. Je zákaz mluvit o té válce, ale povídá se, že pan Valen, provorozený syn Hadriana z Tarse je čaroděj. Jenže nevím jak chce oslavit svatbu, když je nemocný a skoro se nemůže hnout z lůžka.“

„Jak to víš?“ Nard má co dělat, aby se ovládl a nezačal s Nayou třást.

„Jak? Dodávám perly na hrad. Ledacos se tam šušká.“ Povzdechne si a zasní se.

„Našla toho pravého.“ Sylviana nabere zeleninu a položí ji se slovy, „Jsi moc hubený,“ na Nardův talíř.

„Cože?“

„Zamilovala se podle toho jak na něho nadává.“

„No nezdá se mi...“ Pak se usměje. Valen na něho taky byl dost příkrý a on... škoda mluvit. Jenže je to asi jednostranné. Ale i kdyby teď leží nemocný a on ví co potřebuje. Za té války vydal veškerou energii, kterou měl a nebyl čarodějem s plnou mocí. I on málem ukončil svůj dech života.

„Je to klenotník a dost zámožný. Vynikající rodina a....“

„Nayo můžeš mně tam propašovat?“ Naya překvapením zamrká.

„Zbláznil ses nebo je ti život drahý?“

„Musím kvůli Valenovi. Byl... je mým žákem a pokud nedostane ohnivou sílu zemře. Je to zvláštní. Nejdřív málem zemře, že ji má moc a teď naopak. Rozhodně bránil vás a...“

„Dobře dobře..“ zarazí ho zdviženou rukou. Nějak moc se ho zastává. Skoro by řekla, že je v tom víc než vztah učitel – žák. No ji je to jedno. Ona uvidí Kalena. Vysokého muže s jiskrnýma černýma očima a černými vlasy, které jsou věčné rozcuchané. Pořád se směje a ji poslouchá na jedno ucho. Kdyby nebyl tak vynikající klenotník...a a a je ji s ním dobře.

„Jdu tam k večeru a obleč se slušněji. Snad někoho u brány uplatíme a hodně lidi tě má ještě v živé paměti, tak snad to nebude problém.“ Nard přikývne. Bojí se co tam najde. Bojí se setkání s Valenem. Vstane do snídaně a jde se vykoupat. Tetinka, se usměje při oslovení, má pravdu, že jsem cítit. Jako moře, soli a rybami. Sundá si ze sebe všechno a ve vyleštěném kovu zrcadla se prohlédne. Vypadá jako předtím. Možná trochu hubenější, ale jinak v pořádku. Posadí se do vany. Horká voda. Bože to je luxus. Vezme voňavé mýdlo a začne si mýt vlasy i tělo. Po skončení vstane a pak se opláchne vědry vody. Lije  si na tělo jedno za druhým. Nakonec zaprská a vyždímá vlasy. Přejde do sousední místnosti a utře se do sucha. Najde tam prostý oděv, který nezná, ale padne mu perfektně. Asi to co dala pyní Sylviana ušít, když tady nebyl.

„Tak nevypadáš špatně. Jestli chceš lehni si na chvilku, vzbudím tě až půjdu na hrad.“ Nard přikývne. Je vděčný za odpočinek. To proste mytí ho tolik vyčerpalo. Nesmírně. Přejde do svého pokoje a lehne. Za chvilku tvrdě spí.

„Vstávej Narde. Jde se.“

„Cože?“ zamumlá ze spánku Nard a otevře oči. Nechce se mu a pak si vzpomene na Valena a na slova Nayi, že je nemocný. Musí tam jít. Posadí se a Naya ho starostlivě pozoruje.

„Jsi v pořádku?“

„Ano. Jen tím spánkem. Jako bych nespal měsíc.“ Vstane a rukou si uhladí vlasy a oděv. Naya se zamračí.

„Sedni si. Spletu ty tvoje vlasy. Proč si je neostřihaš? Kalenovi to moc sluší v krátkých.“

„Protože mám rád dlouhé vlasy. Líbí se mi.“ Sedne si a Naya je začne splétat. Nebude ji povídat, že jeho mistr je miloval a o ranních rituálech česání. Prostě se jich nevzdá jen pro nějakou módu. Trpělivě sedí a má pocit, že by ještě spal a spal. Jenže nejde to a jak předá energii Valenovi, odjede domu do své jeskyně. Tam patří.

„Hotovo a jde se.“ Nard převezme od Nayi plášť a zapne si ho. Tvář skryje pod kapuci. Už aby byl doma a nemusel se schovávat. Oba vyrazí z domu ze slovy, že nevědí kdy se vrátí. Paní Sylviana osamí a utře si slzu. Tak konečně zřejmě dospěli, ale stejně jim něco připraví k jídlu. Možná budou mít hlad až se vrátí. Zajde do kuchyně a vytáhne hrnec. Postaví na oheň a za chvilku už se domem rozlije vůně jídla.

„Máš peníze?“

„Mám. Tady.“ Strčí ji tobolku do ruky a pak ji sebere. „Možná nebudeme potřebovat.“ Přibliží se k bráně a Naya sleduje jak mluví s vojákem u brány. Zřejmě asi známý, když zahlédne zavrtění hlavy a pak mávnutí ruky. Horlivý hovor s divokým rozkládáním paži, které ukazuji na pláž a pak se brána otevře.

„Dobrý večer, paní Nayo,“ řeknou  oba vojáci a Narda ignoruji jako by byl neviditelný. Tu ho napadne, že mohl použít černý oheň neviditelnosti, ale kdo ví jaké jsou tady protimagické ochrany. Vkročí na nádvoří a Naya se rozeběhne a zastaví před nějakým mužem.

„Narde to je Kalen. Kalene pozdrav se s Nardem a buď na něj milý.“

„Pche. Jdeme.“ Odvleče ji a Nard ještě slyší.. Kdo to je? Načež od Nayi jednu vyfasuje. Zakroutí hlavou. Takhle si vztah mezi dvěma lidmi zrovna nepředstavuje. I když  vztah on a Fein a pak Valen. Vejde do hradu a jde hledat místnosti v které se probudil to ráno.

Prochází chodbami a snaží se ztrácet ve stínech. Byl tady kolik ani ne týden a stačil toho tolik. Získat dva žáky, odhalit zmizení bývalého učitele, zamilovat se a zase se odmilovat. Nebo se zamiloval už dřív? Nevyzná se v tom. Dojde ke dveřím a propátrá je jestli nejsou zamknute. Nejsou a otevře je. Tichounce vejde dovnitř a zabezpečí je jednoduchým kouzlem. Je rád, že tu nikdo není a přejde k posteli.

„Valene?“ zašeptá a připadá si tak hloupě.

„Sen jen. Zemřel,“ slyší. „Trápíš mně Feine tím, že.“ Nard sevře ruce do pěstí. Jaký zas vymyslel ďábelský plán s Valenem, u Temných bohů. Nestačí mu ten co provedli s ním a s otcem Feina? Zavře oči. Nard natáhne ruku a dotkne se jeho vlasů. Jsou tak nádherné. Někdo se o něho stará a to je odbře.

„Ne Valene. Jsem to já. Tak se probuď.“

„Sen. Sen, který zemřel.. hlupák.. boj. Já, chci.“ Nard s bolestí v srdci pozoruje na jeho tváři nesmělý úsměv. „Krásný sen, slyšet jeho hlas. Feine?“ Nard ho pohladí po čele a rozsvítí ohnivou kouli. Dotkne se zrakem jeho tetování kolem oči. Není úplné. Taky ani nemůže být, ale má pocit, že ho vůbec nevnímá. Shodí plášť a odhrne pokrývku. Začervená se, když vidí pohublé tělo a přece pro něho je to nejkrásnější pohled na světě. Zapomene na všechno a rukama mazlivě přejede jeho hruď. Hladí jeho boky i ploché břicho, sleduje jeho rytmus dýchání a pak se vrátí k bradavakám. Bože chce dělat všechno to co našel v knize. S ním. Jenže on má před svatbou. To ho vzpamatuje a položí ruce na hruď.

Podle Gardrha lze jak odebrat část síly tak i darovat. Soustředí se a pak stáhne ruce. Může na okamžik snít. Rty mu zvlní malý úsměv a vstane. Pomalu ze sebe všechno shazuje až je nahý. Vklouzne k němu pod pokrývku a ovine se kolem něj jako liána kolem stromu. Sladí svůj dech s jeho, svůj tep srdce s jeho a rty přitiskne k jeho rtům.

„Sssen....“ zazní sotva slyšitelný šepot a on vnímá Valenovo teplo a to jak ho k sobě tiskne. Pomalu začíná mu předávat svoji moc lenivě ho líbajíc na rty, tváře oči a čelo. Nevynechává nic a snaží si zapamatovat hebkost jeho pokožky, odlišnost jeho tváře od své. Zapamatovat to tělo pro něj tak svůdné a krásné. Malými pohyby se o něho tře a mazlí se s ním.

„Sssen...“ zazní opět a Nard ucítí jak kolem něho se neznatelně sevřou Valenovy paže.

„Ano, jen sen,“ zašeptá. Bude pro nás lepší to považovat za divukrásný sen. Vklouzne do jeho rtů a začne ho hladit uvnitř úst. Valen odpoví.

Sen z kterého se nechce probudit. Nechce zjistit, že je to všechno falešné. Chce zůstat v zajetí čarovného snu navždy a nikdy se nevzbudit. Nechce věřit, že je tady, že se s ním pomalu miluje a je mu lépe. Na pokraji vědomí si uvědomuje nahá těla i jak je vzrušený tou smyslnou pomalou hrou jejich vlastní vášně.

Nard zasténá. Je to lepší než představy, než cokoliv by si vysnil. Realita je tak nádherná tak vášnivá divoká jako asi láska o které snil, že by měla vypadat. Nechce aby začal úsvit, nechce odtud odejít. Chce jen Valena držet v náručí laskat se s ním, líbat a hladit až oba se rozechvěji něčím co on jen si představuje. Povzdechne si a odtáhne se od něho. Vytvoří malou ohnivou kouli a pozoruje jeho tvář. Je tak nádherná Skloní se ke krku a přitiskne k němu rty. Přisaje se a maličko kousne. Podle knihy se to může a jazykem olízne to červené znaménko. Je mu tak podivně, jako by právě si ho přivlastnil. Nesmysl. Valen nepatří nikomu. Tak proč je mu z toho smutno.

Valen neřeší takové věcí a dožaduje se jediné věcí. Má pocit, že je konečně zdravý, ale nechce se mu ze snů, v kterém žije. Hladí svého mistra po těle jako už jednou a pak sklouzne rukou dolu pod pokrývku. Proč ji vlastně mají na sobě? Stáhne ji a lehne na Narda. Ten se tichounce zasměje, jak je mu teplo pod tím tělem. Objem ho kolem těla a tiše se usmívá do krku. Na tváří ho lechtají zlatisté prameny.

Sklouzne rukou na hýždě a mne je a tiskne až sklouzne k rýze a kam až může. Valen zvedne hlavu a opět ho začne líbat. Mimoděk šeptá. „Krásné, dokonale, můj učiteli.“

„Já a učitel!“ zasměje se opět. Valen je jeho učitel, kdy ucítí jak jeho rty sklouzne z krku dolu a olíznou  bradavku. Božíčku a vypne se pod ním, ale ten ho nepouští a rukama hladí a hraje střídavě s jednou a pak s druhou. Nard jednu ruku zajede do jiskřivých Valenových pramenů a jemně je cuchá. Bože to je nádherné. Jak mohl dosud se tomu vyhnout a nepřijít na to to oč přichází.

Budou se milovat. Je to nevyhnutelné a on se slastně rozechvěje předtuchou jak to asi bude vypadat. Všechno se v něm sevře, když ucítí rty i ruku na břiše a pak. Tohle byl první .. ale to už nepřemýšlí co kde viděl, ale jen vnímá horké ústa na svém údu a jak ho líže a jeho ruka bloudí v klíně.

To jsem chtěl udělat už tehdy v chatě. Laskat toho čarodějného muže, který spal v mé posteli a díval se do jeho jantarovým pohledem. Nebál se a on si všiml jak mu oči potemněly, když se ho dole dotkl. Zajásal tehdy, ale musel pryč a pak ho spatřil v síní svého otce.

Bolelo ho to, když přijal učit Feina a na druhou stranu se radoval, když ho mohl uzřít. Nenáviděl a miloval, ale teď se bude  s ním milovat. Laskat a dělat sobě i jemu dobře. Olízne špičku penisu a vtiskává si jeho jemnost a přece pevnost do mysli. Hladí ho špičkami prstu, obkresluje jeho délku jako nejvzácnější předmět. Jako perlu kterou našel, když byl malý kluk.

Nard se nadzvedne a začervená, když zjistí jak Valen pozorně se dívá na jeho klín.

Vždyť na něm není nic zajímavého. Ne na něm nic, ale Valen to je jiná. Chce vstát, když ta drzá ruka ho přitisknke zpět do podušek a pak sklouzne rezolutně dolu a roztáhne mu nohy. Sklouzne dál a dráždí mu otvor. Zatne zuby jak je to vzrušující. Snaží se nestenát, ale pak se uvolní a vypne se pod jeho zkoumavým prstem.

„Líbí se mi to, prosím víc!“ šeptá, ale on to slyší jako výkřiky. Valen nic neřekne a  druhou rukou sebere polštář. Nard ví co chce a nadzvedne se. Bože je mu krásně, ale když vidí jeho pohled jak se tam dolu dívá musí se červenat a pak už zapomene na to, když do něho proniknou prsty a on se přirozeně pohne proti nim. Valen pozoruje jeho výraz jak se proti němu pohne. Líbí se mu to, ale když vidí jak se po jeho rukou tělo svíjí a jak se dožaduje jeho pozornosti, přidá třetí prst a  pak se vkliní mezi jeho nohy. Nard se nadzvedne. Chce to jako nikdy nic na světě. Chce znát a vědět jaké to je... krásné je to, když do něho Valen pronikne a on cítí jak ho vyplňuje.

„Ssssen“ zešeptá pro změnu. On. Valen se usměje. Je mu úžasně jak ho svírá a je mu tak dobře. Začne se pohybovat pomalu a líně. Rukama mu svírá  hlavu a občas ho políbí na ty plné rty, které ho tolik uchvátily už dříve. „Krásný sen, Valene. Valene,“ mazlí se s jménem a netuší jak to působí na Valena.

Ten hlas šeptajíc jeho jméno je tak opojný jako droga. Mohl by ho slyšet pořád neustále. Chci .. nevím co chci. Je to jedno, jen  pohybovat se v něm mít ho. Začne přirážet víc a víc. Cítí vůní jehjich milování, svůj pot a slyší sténání. Neví které je jeho a čí toho muže, ale je to jedno. Je tak jak má být a když zaslechne výkřik, který je pro něho to nejhezčí na světě, vyvrcholí taky. Zaboří se do Narda. Ano je to on. Jako by ten jejich výkřik, vyvrcholení mu pročistilo hlavu a on poznal, že sen je nic proti realitě.

Cítí jak se do něho vylévá a pak mazlivě se skloní k jeho rtům a políbí.

„Narde,“ zašeptá. Nard otevře oči , které jsou ještě v zajetí vášně a nepřítmně se dívá do jeho modrých oči. Ne modrá je stejně krásná jako zlatá a Valen má obojí. Obejme ho a přitáhne si ho k sobě. Nic nechce vědět. Nic. Valen s úsměvem mu to splní. Vždyť je tu, aby plnil jeho přání. Vyklouzne zněho a Nard se pohodlně natáhne a pak se přitiskne k teplu Valenova těla.

„Líbí se mi, když se mně dotýkáš.“

„Narde, ty jsi naživu.“

„Sen skončil.“

„Tohle je nejkrásnější sen.“

„Já vím, ale pořád je to sen. Byl jsi nemocný.“ Pohladí ho jemně po tváří.

„Teď už ne.“ Smyslně se usměje. „Můj mistr mně zachránil.“ Zavrtá se k němu ještě těsněji a zívne. „Konečně mohu spát. Jsem tak unavený a nevím z čeho. Jsem tak rád, že jsi tu...“ ale to už skoro spí. Nard ho pozoruje a hladí jeho zlatisté prameny. Ještě není úsvit. Ještě ho nemusí opustit. Nechce jít pryč, ale taky nechce sledovat jak vyhraje povinnost k rodu, k otci a on si vezme nějakou dívku z dobré rodiny a bude s ní. Nevydržel by to. Opustí ho raději hned, ale ještě chvilku s ním zůstane snít svůj sen. Ještě okamžik nádherné chvilky v náručí někoho koho miluje.

Byl blázen, že to nepoznal hned. Jak si mohl  myslet, že Fein je stvořen pro něho? Jenže ani Valen není pro něho. Zůstane sám. Zvykne si a bude snít svůj sen. Políbí ho na rty a ucítí malou ozvěnu. Líbá mně i ve spánku. Je kouzelný, ten můj žák. Vymaní se z jeho náruče, když zahlédne první paprsek úsvitu ignorujíc Valenovy jemné protesty. 

Je mu hnusně, když ho opouští jako zloděj. Obléká se a pozoruje ho jak tam spí s pokrývkou u pasu. Chce si lehnout vedle něho,svírat ho v náručí a učit ohnivé magie, i když mu chybí poslední zkouška. Chce být s ním, ale to je nemožné. Dívá se jak klidně spí jako vzácná perla v ve svém lůžku. Skloní se k němu a dotkne se jeho ohvých vlasů. Uslyší slabý povzdech a stáhne ruku. Chce odejít a pak si vzpomene. Rozepne kabátec a vytáhne štětec, který mu se Starým Alem vyrobil. Položí ho na polštář.

„Měl jsem ti ho dát až skončíš zkoušku. Dokončíš ji s někým jiným. Nevadí, ale chtěl bych abys měl tohle ode mně a používal. Víš já... raději půjdu nebo bych se asi rozbrečel. Budeš mi chybět Valene, ale nechci ani tebe ani sebe trápit tim, jak bychom se viděli a nemohli být spolu. Já...“ nic už nezašeptá, přehodí si kapucí a vyrazí ven z pokoje štván svými myšlenkami.

Vyběhne na nádvoří, kde vrazí do uzardělé Nayi. Ta ho sevře pod paží a nic neříká. Usmívá se jako by všechno věděla, napadne ho a začervená. Kdyby to věděla. Odejdou bránou a za nimi se dívá mladý voják, který tehdy přežil na pláži.

„Střídání!“

„Konečeně. Spal bych až bych brečel.“

„Stalo se něco?“ voják se ohlédne na dvě postavy se vzdalujíc od brány.

„Ne nic. Jdu na kutě.“ Vymění si stráž a ona zamyšleně odchází k ubytovnám. Po cestě si zívne.

 

„Tak jak bylo?“ prolomí tiché napětí Nard.

„Asi jako tobě,“ odsekne Naya, ale v očích ji hrají rarášci.

„Ehm pak asi dobře. Vyrazím jak nejdřív budu moci. Musím zkontrolovat řeku a ...“ odmlčí se. Vlastně to je všechno co ho čeká a pak si vzpomene. „...a chci trochu vysázet víc stromu a květin. Mám malou zahrádku u domu a chybí...“

„Chybí...“ jemně ho popíchne.

„Chybí tam květiny,“ zarputile řekne Nard.

„Ahaaa tak květiny. No vždy nějaká květina chybí.“ Dvojsmyslně si zanotuje a zatočí se dokolečka. Nard zabručí něco o květinách a ptáčcích. Naya se rozesměje ještě víc. „Zajímalo by mně jakou květinku bys asi utrhl na hradě. A dařilo by se ji tam?“

„Nedařilo. Je tam moc horko.“

„Huch pak to chce něco odolnějšího než květinku. Možná nějaký mohutný strom?“ Uhne se před štulcem a Nard nasadí kamenou tvář. Stojí u dveří domu paní Sylviany a Naya neodolá ho pošťuchovat doufajíc, že ji řekne to jméno květinky. 

„Tak snídaně na stole,“ otevřou se dveře a v nich stojí paní Naya. „Narde ty dnes odjíždíš?“

„Ano, paní...“

„Teto Sylviano.“

„Ano teto Sylviano.“ To tedy zní. Gardrh by se nejspíš usmál k smrti, kdyby zjistil co na něho přichystali a jak spadl do pasti. „Musím. Všechno tam určitě zdivočelo a řeka Harr...“ pokrčí rameny a vejde dovnitř. Naya za ním.

„Výborně. Najezte se a ja začnu balit. Cchtělo by to druhého poníka. Čokoládka...“ nedořekne a vykoukne ven. Nadechne se a ...

„Dobré ráno paní Sylviane. Že jste mně volala?“

„Ty kluku ušatý. Sežeň nějakého poníka.“

„Cože? Tak jo a co za to?“

„Upeču koláč z Para ořechů a  čkolády.“ Sard se za myslí. To by šlo. Hlavně, když ho sní celý sám. Vyrazí vpřed. Přesně ví o jednom člověku, který má pěkné vytrvalé koníky.

„Víte paní Sylviano, tedy teto Sylviano, vaše jídlo mi bude moc a moc chybět.“ Paní Sylviana se usměje.

„Tak to musíš přijet častěji nebo je to daleko?“

„Ne tak tři východy slunce a mohl bych. Když uklidním Harr, tak je nějakou dobu klidnější, i když zaručit to nemohu, ale přijedu už jen proto, že jsem to slibil obchodníkovi Galiciovi.“

„Vidíš jeho paní pro tebe něco přinesla. Mám to schované. Ještě že ses zminil.“ Vstane od jídelního stolu a jde do svých komnat. Je ráda, že žije a zas trochu smutno, že odjiždí a opět bude sama. A Naya se brzy vdá. Aspoň, že neodejede a pak možná bude mít vnoučata. Vytáhne strojek a nese ho do jídelny. Položí ho před něho a on rozhrne vyšívané plátno. Vezme ho do ruky a chvilku ho zkoumá a pak jim jen pohne a on se rozezvučí. Takže jen vánek stačí, aby se rozezněl. Už ví přesně kam ho dá. U domu je malá veranda kde sedí a dívá se na hvězdy. Bude mu dělat společnost a bude snít nedokončený sen.

„Musím ji poslat...“

„Nic nechtěla. Jen řekla, že se máte stavit pro knihy. Je moc milá.“

„Prošla se svým mužem tým peklem války a nic se ji nestalo. Řekla, že je to od ní poděkování.“ Nard se zardí , jak pochopí a vzpomene na jemný dotek na své tváří. Vědoucí ruce slepé ženy. „Neřekla za co, ale později jsme asi pochopili. Jak to mohla vědět?“ Nard mlčí, ale ví, že některé ženy mají schopnosti čaroděje. Oslabené, ale mají. Položí strojek na šátek. Poslouchají dozvuky něžné melodie.

„Jestli se někdy vdám budu to chtít jako svatbení dar. Je to nádherné.“

„Ano.“ V tichosti dojí snídaní a jdou balit.

„Netušil jsem že toho tolik mám.“ Jen ty knihy a šatstvo tvoří několik balíků. Nard vypadá bezradně. A to ještě mu Sylviana strčí něco na zub a zdá se mu, že některé věci nikdy neviděl. Raději se nebude ptát co všechno nazpět poveze.

„To víš. Takhle je to vždy,“ řekne neutrálně Sylviana. „Jedeš někam a pak se doma divíš odkud jsi různé věci vzal. Tohle bylo vždy s mým drahým mužem. Ten taky někdy přivezl věci o kterých nevěděl kde to vzal.“ Podivně se usměje. „Nakonec jsem je začala dokonce sbírat.“ Nard s Nayou přemýšlí o čem to vlastně mluví.

„O čem to vlastně mluvíš, teti?“ nakonec se optá Naya.

„Ale o ničem.“ Mávne rukou. „Nevšímejte si staré ženské. Tak to odnes dolu. Za chvilku by se tu měl objevit Sard. A vůbec nechceš zůstat tu na svatbu? Bude veselo a ohňostroj a slávy, těším se. Vezmu si ty parádní šaty k Slibu jich dvou. Ještě nikdo neviděl nevěsty. Budou hezké a jaké budou mít šaty a květiny a perly?“ Paní Sdylviana se zasní nad tou představou slávy. Nard ztuhne.

„Ne. Nemám v lásce oslavy. Pokaždé to špatně dopadne.“

„Aha. Tak dobře, ale opravdu nechceš? Bolení hlavy není zas tak hrozné a znám vynikající na to lék?“ Nard se snaží rozluštit co tim myslí a pak mu to dojde. Ona myslí, že se vždy opije a proč ji přitom nenechat?

„To ano. Jenže pak nekontroluji přilíš dobře svoje síly a no město by mohlo lehnout popelem tentokrát doopravdy.“ Lže, ale to nemusí vědět. Sylviana spráskne ruce.

„To jsem netušila, ale slib, že přijedeš.“

„Určitě.“ To už snáší ke vchodu poslední balík v kterém jsou knihy. Snad Naya nebo  paní Sylviana neotevřeli červenou knihu. Doma ji znovu otevře  a zatetelí se blahem. Pak zesmutní. Představy a kniha jsou vedle reality tak nicotné. Ne musí zapomenout. Nebude to lehké, ale časem se vzpomínky zamží a on bude žít spokojeně.

Všichni vyjdou před dům a paní Sylviana zamumlá. „Kde ten kluk je?“

„Mám ho jít hledat teto?“

„Kdepak. Za chviku určitě bude tady a ...“ z hradu se v tu samou chvilku ozvou trubky a halas. Nad městem se rozléhá sytý hlas oznamujíc zítřejší svatbu pána Valena a pana Feina jejich dobroditele a budoucí pány. Naya pokrčí rameny, paní Sylviana se potěšeně usmívá a Nard se vztekle ohliží po Sardovi. Nakonec zaslechne klapot kopyt na dláždění a hlas Sarda. Konečně.

„Už jsem tu. Nechtěl mi ho dát, ale usmlouval jsem. Tak co mu říkáte?“ Pyšně ho provede. Nard k němu přijde a dotkne se jeho hřívy. Je stejný jako jeho  Čokoládka jen s nohama bílýma a na čele s bílou skvrnou. Ale jinak stejně malý a rozčepýřený.

Nard naloží na nového poníka své zavazadla ignorujíc trubky a ohňostroj z hradu. Za dne takové plýtvaní, ale všichni se tváří tak potěšeně. Jen on je mrzutý a ví moc dobře proč.

„Tak já se zas ukážu,“ zamumlá, obejme paní Sylvianu i tu zrádkyni Nayu a nasedne na Čokoládka. Už se tu nikdy neukáže.

„Sbohem!“ zamumlá a táhne za sebou toho nového koníka. Neohliží si, i když všechno mu říká, aby se otočil.

„Tak odjel. Vrátí se, Nayo?“

„Já nevím teti. Všechno zaleží na květince.“

„Na květince?“ udiveně zvedne obočí Sylviana.

„No jo na květince. Jen znát jméno té květinky.“ Naya zamyšleně hledí za Nardem. Kdo to byl za kým šel na hrad? Zvedne k hradu hlavu a tam vybuchne nádherná světlice. I Sylviana se dívá tím stejným směrem stejně jako mnoho lidi.

 

„Konečně jsi zdravý. Zítra si vezmeš Kailin ze sousedního ostrova.“

„Ne otče, nevezmu.“

„Ne?“ Klidně se otáže Hadrian z Tarse. „Víš Valene, překvapil jsi mně a příjemně. Očekávám, že si ji vezmeš jinak víš, je mnoho způsobu jak dokázat přivést neposlušné dítě k rozumu.“

„Stejně jako Feina?“

„Ten? Toho ne. Vždy se mnou souhlasil. Jako by byl mým skutečným synem a ne ty.“ Valen se zachmuří. Vždy si myslel, že ho nesnáší kvůli tomu, že není mág, ale není to tím.“

„A když nebudu souhlasit?“ Hadrian se k němu otočí.

„Co takhle pár poprav pro začátek anebo tvého koně?“ Vyjde z místnosti. Valen se zarazí. Copak by byl schopen zabít koně a lidi?

„Ta Kailin je hezčí než ta moje kráska. Jen škoda, že otec neví, že se na nic s ženami nevzmůžeš.“ Pronese hlas a objeví se Fein. Škodolibě se směje. „Člověk v domech Modrého půlměsíce, které jsi mi tak vehementně zakazoval stejně jako ten Nard, se dozví různé užitečné věci. A otec to fakt udělá, Valene. Nemyslí, že ne. Stejně nechápu proč si ji nehceš vzít. Je rozhodně je lepší partii než ta moje. Nenávidím tě. Kdybych mohl, tak tě zabiji,“ řekne s takovým klidem.

„Jako svého otce?“

„Byl neužitečný hlupák a chtěl s matkou uprchnout. Jenže já viděl víc než oni. Moc sílu a hrad. Jestli chceš uprchni a bude to moje. Jen moje. Vlastně chceš s tím útěkem pomoci?“

„Ne. Zůstanu,“ chladně odpoví Valen. Feinová tvář se zrůzní hněvem a zlostí. Je to k ničemu a odejde za otcem. Valen se vyčerpaně posadí do křesla. Zakloní hlavu.

Když ráno našel prázdné lůžko a vedle sebe divukrásnou štětec, všechno se v něm sevřelo. Bylo mu jako by ztratil kus sebe sama. Byl tak šťastný a dozvuky milování pořád ještě citil. Zavřel oči a vzpomínal na štíhlé prsty jak ho laskaly, na hlas Narda i jeho vášeň a pak vešel otec. Vstal a to asi byla chyba, protože mu řekl, že když vstal tak může dát Slib své nevěstě.

Proč Narde? Proč, ale je tak nesmírně rád, že je naživu. Bál se, že zemřel a on zatím je naživu. Všechno ve něm zpívá a zároveň se cítí jak v pasti. Co má dělat? Má nechat město i hrad na pospas Feinovi? Je Nard ve měste nebo odešel? Ani to neví. Zůstalo jen pár vzpomínek na společné chvíle, kdy spolu vedle sebe leželi. Tak nádherné. Tak...usne ani neví jak a na rtech mu rozkvete úsměv.

Ráno v bohatém odění za pasem dárek od Narda jde do hlavní síně. Rozhliží se kolem sebe a naslouchá rozhovorům. Dojde k dveřím se strážnými a dvěma vlky. Dveře se otevřou a ona vejde dovnitř. Rozhlédne se a uvidí dvě ženy nádherně oblečené a u nich Feina s otcem. Pochvalné pokývnutí otce a úšklebek Feina. Chce opravdu celý život si hlídat záda? Usměje se jde k nim. Vždy chtěl, aby se na něho otee podíval s pýchou a s hrdosti. Nikdy to nezahlédl v jeho očích až teď. Jenže je v tom více vítězství než čehokoliv jiného. Postaví se vedle nich. Neví která z nich je jeho budoucí ženou a ani ho to nezajímá. Fein měl pravdu, že z toho nic nebude. Před očima mu vyvstane nesmělý úsměv Narda. Byl tady tak nejistý a jen když učil byl tím čím je doopravdy. Čarodějem, který krotí boha. Modré oči se zasní a ani si nevšimne jak dojdou na nádvoří, kde je vše připraveno pro hostinu a pro lid.

Dojdou k oltáři, kde bývají položeny obětiny pro Temné bohy a Vodní lid. Před ním stojí kněžka, trochu strnule se usmívajíc. Valen nechápe proč tady jsou. Přece stačí složit Slib a pak mu to dojde. Zřejmě jeho nevěsta nebo Feinova má něco společného s lidem nebo jiným vyznáním. Povzdechne si a pohlédne do tváře své nevěsty. Ne ta to není.

Otočí se ke Kailin a zvedne její ruku ke svým rtům. Ta se trochu od něho odtáhne a na rtech se ji objeví nádherný úsměv. Valen si pomyslí, že by se do ni jen kvůli úsměvu zamiloval. Jenže v jeho srdci je jiný úsměv. Podívá se do klidných očí Kailin.

„Nemiluji tě Kailin,“ tiše řekne, zatímco Fein skládá svůj Slib.

„Já vím. Odejdeš?“

„Nemohu.“

„Proč? Jsi nemocný nebo...“

„Povinnost a...“

„Oženit se za povinnost? Moje představa svatby byla trochu jiná. Doufala jsem se, že se zamiluji. Máš pravdu. Splníme povinnost.“ Valen se na ni dívá a pak na otce, který drží u sebe chlapce s kterým si občas hrál. Byl by toho schopný? Kailin se k němu nakloní.

„Miluješ někoho jiného?“

„Ano.“

„Závidím ti. Já ne.“ narovna se a zamyšleně hledí na kněžku Vodního lidu. Je tu kvůli té druhé ženě. Hrad je krásný i země. Její tchán a bratr jejího budoucího manžela se ji nelíbí. Je škoda, že a pak se zasměje. Od čeho je dcerou svého otce. Otec ji miluje. Vyprostí ruku z ruky Valena. Vytáhne se na špičky a políbí ho na tvář.

„Sbohem. Pane Hadriane z Tarse odcházím. Jine!“ zamává rukou k přihližejícím.

„Paní?“ přiběhne k ni starší muž s pláštěm.

„Odjíždíme.“ Muž ji připevní plášť a ona se otočí k zkoprnělemu davu, pánovi z Tarse a svému ženichovi. „Rozhodně smlouvy nejsou podmíněne moji svatbou. Budou platit. Zbabělce si nikdy nevezmu.“ Valen zrudne hanbou. Být nazván ženou zbabělcem jaká to potupa. Sevře pěsti a cítí jak se v něm vzmáhá oheň.

Kailin pohodí hlavou a pyšně odchází do hradu. Za ní jde Jin s dalšími lidmi, kteří přijeli na svatbu z její země. Valen si ve chvílí, kdy se za ni zavřou dveře hradu uvědomí, že je volný. Je statečnější než já. Napřímí se jako by její odvaha se vzepřít osudu i jemu dodala co mu chybělo.

„Otče.“

„Ano?“

„Odcházím. Sbohem. Město vždy budu bránit.“ Vyrazí ke stáji pro svého koně. Nasedne na bělouše a vyrazí cvalem pryč. Zabrzdí, když zahlédne Kailin jak vychází z hradu se zavazadly.

„Díky?“ Zamává a Kailin pokrčí rameny. Je to hlupák a k tomu miluje někoho jiného. Zbabělec není, ale někoho kdo se neumí rozhodnout co chce, si jako za muže nepředstavuje. Otec to pochopí. Projde branou a zamiří ke své lodi v přístavu.

 

„Tak Gifte kupředu. Víš jedeme kam patříme. Byl jsem takový hlupák.“ Vyrazí tryskem z města a letí na koni seč mu síly stačí. Na chvilku zastaví před chatou a na Giftovi se zatočí dokola. Na rtech mu pohrává úsměv. Tam v městě si můžou dělat co chtějí i bez něho život půjde dál. Jedna jediná žena rozhodla o jeho osudu a on je ji vděčný.

„Leť Gifte jako Saliel. Leť na jeho křídlech k mému vyvolenému.“ Skryje úsměv v jeho hřívě a radost jim opojně prostupuje jako ohnivé víno. Všechno se s ním točí dokola a poslouchá dunění Giftových kopyt. Najde to místo kde se Nard ukrývá.

Nard tak krásné jméno. Je jeho. Patří k sobě a on se bude u něho učit. Bude s ním. Zbavil se tíhy, která ho svazovala a on najednou je tak rád. Všechno v něm zpívá melodii lásky.

V noci zvolní běh svého koně a jede jen krokem. Rozhliží se po tmavých lesích  a modlí se, aby měl dobrou cestu. Nechce se zdržovat. V poledne mine nějakou vesnici čerstvě postavenou. Zastaví v ni a trochu si oddychne. Zeptá se na řeku Harr a oni mu ukážou směrou. Za měděný kard si koupí jídlo a ošetření koně. Poslouchá vyprávění o moci čaroděje. Hned mu dojde, že je to Nard a uvědomí si jeho moc. Uvědomil si tehdy i někdo jiný, že Nard vládne dvojí magii? Rozhodně mu ukázal cestu. Už nikdy nebude utíkat. Musí mu dokázat, že si ho zaslouží.

V poledne se zastaví před domem se zahradou v které roste zelenina a pár stromů. Trochu bezútěšné a chce zaklepat, když zpozoruje ohnivé kouzlo zavření. Zruší a vejde dovnitř. Má pocit, že je doma. Projde místnostmi a vejde do ložnice. Přitiskne si k sobě pokrývku a zdá se mu, že cítí vůni Narda. Klapot kopýtek ho vzpamatuje a zůstane stát.

„Do temných Harrových očí už zas někdo ke mně pronikl. Čokoládko zůstaň tu a hlídej Darebu. Vsadím se o sto zlatých kardů, že to Sard udělal naschvál. Jsem celý rozlámaný. Zas nějaká stupidní návštěva. Jestli mi zas budou nutit nějakou dcerku na vdávání asi se vzteknu a předhodím je Harr?“ slyší lamentovat Nardův hlas. Pustí pokrývku a vyjde ven.

„Narde.“

„Va...“ Nard si protře oči. „To je dost, že jsi tu,“ řeke suverénně. Nechápe jak se sem dostal a proč, ale je mu to jedno. „Musíme dokončit tvoji výuku a pojď sundat ten náklad z Dareby.“ Zastaví se u něho a políbí. No rozhodně Knihu snů nebudu potřebovat, když jsi tady a pak zaskučí, když uslyší burácení.

„Co je to?“

„Ach pojď a seznam se s řekou Harr. Každý ohnivý mág ji miluje a nenávidí. Budeš taky.“ Vyjde ven a vede ho k řece. Nard pohlédne do zpěněných vln řeky a vytáhne vějíř.

Tak ti Gardrhe představuji toho koho jsem tam venku našel. Víš není tak špatný. Má svoje špatné vlastnosti stejně jako já, ale mám ho rád... mávne vějířem proti vlně, která zavyje očekáváním, radosti i bouřlivým životem, který Harr dal zemi.

 

Konec

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Terka, 6. 9. 2010 22:50)

Nějak jsem si na tuhle povídku vzpomněla, jedna z mých oblíbených...Líbil se mi nápad s těmi vějíři, řekou Harr i celým tím světem, úplně jsem ho viděla před očima. Zápletka jako vždy skvělá..Moc pěkná povídka, budu jí muset ještě přečíst....:-)

:-)

(Lachim, 2. 11. 2009 14:26)

Teď jsem tenhle cyklus našel a přečet. Je nádherný. Sneslo by to i pokračování.

spřátelíš???

(Ebika, 23. 6. 2009 22:16)

No to byla vážně krása taková nápady u mě nikdo nenajde, ale asi to nebude nejhorší když mi tam někdo chodí a čte si i mé povídky nechceš se spřátelit?
Kdybys chtěla tam mi plís písní na blog www.ebika.blog.cz
Nebo na mail Ebika@seznam.cz

Návštěvy

(Amater, 27. 5. 2009 17:29)

498x děkuji

parada
(kociho - 18. 08. 2008 16:25)

parada sen je sen ale skutecnost asi fakt lepsi jen aby se dela podle predstav !!! no jo zivot je zlej ale i dobrej a i krutej jak na koho!


Tak jsem se konečně vrátila....
(Fussi-chan - 04. 05. 2008 19:56)

A co to nevidím? XD Spoustu dalších dílečků Agentury a hlavně povolení na knížečku!!! XD Jsem šťastná jako blecha XD Che che!!! Určitě se ozvu, hned, jak budu mít čas... což bohužel v nejbližší době vůbec, ale vůbec nehrozí... Nemám ani čas číst... Ale to nevadí, já si čas udělám XD

no, ja . . .
(Kitsune - 01. 05. 2008 13:37)

neviem čo na to povedať, možno len.... ani to nie, a čo tak .... ani tak sa to nedá. už to mám!!! EXCELENTNÉ

toď k tomuto maratónu.

PS: Ami, kedy chystáš najbližší maratón? XD

....
(teressa - 01. 05. 2008 07:00)

krasne,uzasne,super,extra.....dochadzaju mi superlativy...bolo to naozaj pekrasne a uz teraz sa neviem dockat dalsieho 30.aprila......esteze tu snad dovtedy este nieco hodis....snad.....mohla by si mi prosim napisat odkial beries tieto nadherne obrazky??? prosiiim