Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouto krve - 1.díl

24. 6. 2009

Pouto krve

1.

 

  Paříž vláda Ludvíka XIII a jeho šedého stínu eminence kardinála Richelieu.

 

 „Place de la Greve... je dnes nějak živé? Děje se něco příteli?“ osloví jeden muž druhého. Ten se na něho zvědavě podívá.

  „Ty to nevíš? No jo, právě jsi přijel z venkova! Jak ses... dobře vidím, že jsi zvědavý. Znáš šermířskou školu Tři meče?“

  „Jistě. Nejlepší šermíř Paříže, možná Francie. Jean  Pierre du pa Tries, ale všichni mu říkají Jednooký Jean. Ztratil oko... víš, že už ani nevím. A co s ním je?“

  „No právě. Dneska tady zemře. Poprava. Proto tolik lidi.“

  „Nevěřím! A důvod?“

  „Prý zrada krále, ale popravdě čert ví. Poslouchej.“ Oba se opřou o zeď budovy dávajíc pozor ať nestojí pod oknem. Kolem projde dívka a hodí po nich očkem. Jeden šlechtic a druhý v uniformě královských mušketýrů. Ti sundají klobouk a smeknou.

  „Krása. Už se těším na místní krásky a pivo taky.“

  „Zajdeme tam hned co ty na to?“

  „Chci počkat“ řekne zamyšleně muž v uniformě mušketýru. „Ta poprava se mi nechce líbit. Oba se zadívají na náměstí se šibenici, popravčími a katem s mečem.

  Dnes se už moc nevidí poprava šlechtice mečem a tak náměstí je přecpané. Lidi prostí i vyšší se mačkají vedle sebe. A mezi nimi se proplétají obchodníci nabízející občerstvení, květinářky a další lidé s méně úctyhodným povoláním. Co chvilku je slyšet z davu. „Chyťte ho!“ Většinou jsou to chlapci. Malí šikovní, kteří pak potřesou váček a lstivě se přibliží k další oběti.

  „Zloději mají žeň“ poznamená šlechtic. Druhý s úsměvem přikývne. Dívá se jak právě jeden vypasený obchodník přichází o váček a ani neví jak.

   Hluk. „Už je tady!“ křičí dav a masa lidi se pohne víc k lešení. Stráž má co dělat, aby je udržela dál.

   „Prý zradil krále!“ zaslechnou.“Pitomost... co já vím spal s jeho současnou milenkou.“ Smích. „A já slyšel, že má v tom prsty eminence!“ ozve se tak tiše, že skoro není nic slyšet. Ostatní zanikne v hluku.¨

  Ozvou se koně a za ním vůz. Oba se napřimí. Chtějí ještě naposled spatřit šermíře o kterém vědí, že nebyl poražený. Stráž a za ním tažený vůz koněm, který se sotva plouží. Na voze je několik lidi, ale všechny zajímá jen muž v sněhobílé košili s páskou na oku.

  „Jean Pierre!“se nese davem jako jeden hlas.

  „Je moc hezký!“ pronese dívka, která kolem nich prošla.

  „A my nejsme hezcí?“ zavolá mušketýr, chytne ji za pas a přitáhne. Ta se vysokým hlasem zasměje. Zůstane v jeho náručí.

  „Pane mušketýre, to byste musel být stejně mladý jako on!“ pronese se smíchem a vyvine se z jeho náruče. Otočí se a pošle polibek. Zmizí v davu.

  „Jsou to lištičky. Prý jsem starý, pche.“

  „Jen aby ti zbyla peněženka, Luciene!“ pronese vedle něho šlechtic. Ten se rychle podívá a oddechne.

  „Vyděsil jsi mně, Javiere. Málem jsem se tu skácel. Mám v tom poslední výplatu a hodlám ji utratit do poslední pistole v hospodě s holkama a s vínem. Víno, hezké holky a zpěv...Je ti něco?“ Ten mlčí a dívá se jak vůz zastavuje na náměstí. Vidí jak nějaký muž začíná číst obvinění.

  „Zrada! Zrada! Zrada!“ se po chvilce nese davem. Ostatní nejsou tak zajímavý. Jako obvykle je to směs, zlodějů, vrahů a prostitutek, které se i jinak provinili. Chvilku se dívají jak probíhají jednotlivé exekuce.

   „Je ho škoda“ když vidí, že už je na řadě. „Bojoval jsem s ním jednou, ale ani jsem se nedostal přes jeho obranu. Má nervy z ocele a hbitost pardála. Zuřivost lva. Je skvělý. Pojď! Musím to spláchnout něčím dobrým. Kde je tu dobré víno!“

  „Máš pravdu! Víš co nejlépe to bude U lišáka. Skvělé víno a hezké holky a k tomu za jednu pistoli... ukážou ti ráj Paříže.“ Oba vykročí, když najednou se ozve hluk.

  „Eminence!“ Oba se prudce obrátí a dívají se jak na nádvoří vjíždí černý vůz se znakem kardinála. Vše se přeruší a někdo začne volat.

  „Vivat kardinál! Vivat kardinál!“ Oba se ušklíbnou. Jeho eminence je teď oblíbenější než samotný král a možná má víc moci než samotný král. Přesto se zastaví. Z dálky vidí jak vystoupí muž celý v černém. Jde k úředníku a něco mu podává. Omilostnění? To nebylo ani... nikdo se nepamatuje na něco takového. Ale pro koho?

  Všechny oči se stočí k Jean Pierrovi, který stojí na voze. Ruce má svázány dozadu.

  „Má pravdu ta malá lištička. Vypadá dobře.“ Štíhlá vysoká postava, rovné delší světlé spíš hnědé vlasy a ostré rysy. Přes jedno oko černou pásku. Oblečený do bílé košile s výstřihem pro katův meč, černé kalhoty a vysoké boty. Jak tam stojí tak i teď z něho tryská hrozba a síla. Je to někdo si uvědomuji. Nikdo nechápe proč tady stojí. Hledí před sebe na popraviště. Nehýbe se a občas větřík pohne jeho vlasy svázané stužkou.

  Náměstím se nese ticho a napětí. Je to omilostnění? A když ano pro koho? I na Luciena a Javiera se přenese napětí.

  „Sakra to neumí číst nebo co?“ řekne skoro vztekle. Lucien se zasměje hlasem v kterém zní napětí. I on je napjatý. V ruce mačká klobouk a něco si pro sebe mumlá. Javier se na něho zvědavě podívá. Pak si povzdechne a hne se. Jestli to budou protahovat lidé je roznesou na kopytech.

  „Omilostnění!“ Dav lidi se zvedne jako jedno zvíře. Nese se to náměstím a ulicemi. „Omilostnění pro šermíře, pro šlechtice!“ Davem se zmítají rozporuplné emoce. Nevědí jestli mají výskat nebo naopak se zlobit, že jejich hlavní atrakce jim unikla. Kdy budou mít přiležítost vidět někoho pod mečem? Začnou se ozývat výkřiky nevole.

  Lucien s Javierem se na sebe podívají. To nevypadá dobře... to vypadá hodně zlé. Hnou se dopředu, když zaslechnou opět.

  „Vivat kardinál!“ Dav se zarazí, jako by si něco uvědomil. „Začnou křičet: Vivat!“ Oba si oddechnou a jen pozorují jak některé peněžní zdroje mění majitele.

  „Jdeme spláchnout záchranu Jednookého Pierra, ne?“

  „Jasně, Jave. To by mně zajímalo... a jsme tu.“

  „To bylo blízko!“ Otevřou dveře. Místnost je prázdná. Majitel k nim přikolébá a jeho tvář se rozzáří. Mušketýr a šlechtic. Začne se jim uklánět až na zem. Ti jsou nejlepší pro jeho hospodu. Za chvilku sedí u dubového stolu s džbány před sebou.

  „Na Jednookého!“ přiťuknou si až se víno rozlije. Statná holka s rozepnutou halenou se k nim přibliží. Vmáčkne se mezi ně a vystaví jim na pospas své poprsí. Usměje se zářivým úsměvem. Lucien mrkne na Javiera. Ten se dívá do výstřihu. Už je nezajímá náměstí, popravy a zvrat, který tam proběhl. Všichni se rozcházejí  po svých zájmech. Jen jednoho muže to naštvalo.

  Pařížský kat sebere svůj meč, který s takovou láskou celou noc ostřil a zmizí v uličkách Paříže.

  „Vezete mně kam?“ ozve se chladně Jean Pierre. Už se smiříl s tím, že svůj život skončí na pařížském popravišti a ne v nějaké bitce nebo souboji. Muž celý v černém jen s krajkou na manžetech a kolem límce se na něho mlčky podívá. Kočár drkotá na pařížské dlažbě. Jean chce vykouknout, ale muž ho zarazí. Zavrtí hlavou.

   Jean se opře o polstrování. Kardinál Richelieu. Co mu chce tak mocný muž, že ho vytáhl z popraviště? Zavře svoje oko a začne přemýšlet. Vše vše začalo strašně dávno a skončilo takhle. Jede ve voze všemocného muže a nic neví. Hlavně, že ona je v bezpečí. A s tím mužem si to ještě vyřidí. Málem kvůli němu skončil s mečem v krku. Vůz se zastaví a on otevře oko. Ten muž naproti otevře dveře a vyvede ho. Nemá čas se rozhlédnout a už je veden chodbami paláce. Projdou nějakými dveřmi.

  Rozhlédne se po přepychové místnosti. Někdo vejde a on uvidí jiného muže. Mlčky mu pokyne a on vstoupí do... obyčejné jednoduše zařízené velké pracovny. S údivem si ji prohlíží a až po chvilce si všimne purpuru. Zvedne hlavu a pak poklekne. Samotný kardinál Richelieu. Bojí se zvednou hlavu. Tohle... to je přilíš nebezpečné pomyslí si. Něco se objeví před jeho obličejem a on si všimne prstenu. Políbí odznak kardinála. Kruci nesnáší to jak tady klečí. Nemá rád církev. Nikdy nic dobrého neudělala.

  „Vstaňte! Mám pro Vás návrh.“ Který nejde odmítnout si pomyslí vztekle Jean. Uvědomuje si, že ho začíná ovládat vztek, ale drží se. Možná to nebude tak hrozné.

  „Jean Pierre du pas Tries narozený v Matignon a pasovaný mladým Ludvíkem na rytíře. Sestra Camille. Rodiče mrtvý. V dvaceti jste přišel do Paříže. Nezkušený. Rvačky, pár soubojů. Pak jste zmizel... opět se objevil a založil školu Tři meče. Vynikajicí šermíř. Váš otec byl vynikající lékář a vy co jsem slyšel umíte taky něco z jeho umění. Otec hugenot a matka dobrá katolička. Sestra katolička. Vaše víra je na vážkách... do kostela moc nechodíte...“ Jeanovi zatrne. Proč mu to tady vykládá? „To všechno je tady a ještě pár drobnosti. Mám rád, když vím vše o svých lidech.“ V Jeanovi hrkne. Svých lidech?

  „Takže k nabídce. Myslím, že jste zrovna odešel z popraviště.“

  „Ano eminence.“

  „Výborně. Rád bych Vás zaměstnal.“ Sedne si do křesla a sepne před sebou ruce.

  „Bohužel eminence, víte...“ kruci nechce pro tu šedou myš pracovat... spíš zářivou. Kardinál se usmívá.

  „Váš rozsudek smrti pořád platí. Víte chybí mi schopní lidé. Průvodci, strážci, lidé, kteří udělají všechno..“ zdůrazní všechno.

  „Je mi líto!“ hrdě pronese. Nebude pro něho pracovat. Dopadl by nakonec stejně jako teď. Možná by tím dostal pár let odkladu, ale víc ne. A až by začal být nepohodlný skončil by spíš s nožem v některé z temných uliček Paříže nebo v Seině.

  „Sestra Camille z Luku. Její dcera Luisa pojmenována na počest krále Francie je teď v klášteře Uršulinek na vychování. Je to roztomilé dítě.“ Vytáhne odněkud modré stužky. „Hedvábné. V klášteře je takový přepych hříchem!“ Jean sesiná, když pozná stužky, které ji koupil.

  „Děkuji za nabídku vaše eminence. Rád budu pro Vás pracovat. Mohu se zeptat co budu dělat?“ Poklekne a před očima má modré stužky. Měla z nich takovou radost a oni ji je vezmou. Poznal jemně naznačenou výhrůžku. Mají ji v hrsti a on je uvázaný jako pes na řetěze. Dokud bude dělat co mu poručí je v bezpečí a pak...

  „Výborně. Jsem rád, že jste se rozhodl pro nás pracovat. Jak jste na tom s angličtinou?“

  „Slušně.“

  „Opravdu?“

  „Učebnice šermu a lékářství. Stejně tak italsky a německy.“ Už mu je jasné jaká bude jeho další cesta. Vyzvídat, zabíjet a strážit... nejraději by byl na popravišti a nad sebou měl meč. Jenže teď je to spíš meč v podobě smrti Luisy.

  „Vida. Musím je pokárat. Tak přece jim něco uniklo.“ Jean se zachvěje. Chudáci. „Zatím nemám pro Vás úkol, ale buďte připravený. Škola zůstala zachována a můžete si ji ponechat. A teď můžete jít.“ Jean se ukloní a odejde. Richelieu se za ním zamyšleně dívá. Je jako vlk. Raněný, ale rozhodně se nepoddá. Byl by z něho nebezpečný nepřítel. Jenže inteligentního a navíc muže, který tak dobře ovládá zbraně se těžko hledá. No dokud má tu malou nic neudělá. Musí dát rozkaz matce představené, aby ji dobře hlídala.

  Jean vyjde do studeného podzimu. Přimhouří oči. Musí jít domu. Pak si povzdechne. Jak se jen do té šlamastiky dostal? Ale nejdřív musí dát ponaučení tomu mladíkoví, štěněti drzému. Nezabije ho, ale trošku mu pozmění vzhled a jelikož je teď pod ochranou kardinála, tak ani necekne. Aspoň k něčemu to je. Dojde domu. Je hned vedle školy. Všechny věci jsou namístě. Je vidět, že se hrabali věcmi, ale nic se neztratilo a pak si vzpomene. Přejde do jednoduché ložnice a otevře skříňku. V tmavé místnosti zazáří náramek. Zlatý silný náramek. Sirény držící medailon. Vezme ho do ruky a zaplaví ho vzpomínky na jeho sestru Camille.

  „Jeane nech toho!“ říká mu ve vysokém stupni těhotenství jeho sestra. Krásná okouzlující sestřička. Sedí v křesle u okna. Zrovna přijel z Paříže nepříčetně rozzuřený.

  „Kdo to je!“ křičí na ni. „Kdo tě svedl a opustil!“ pak si všimne náramku. Popadne ji za ruku a chce ji sundat. „Nebo jsi se...“ Camille se napřáhne a vrazí mu facku. Jean schlípné. Vždy měla pádnou ruku.

  „Jak sis mohl myslet.. ty.. ty..“

  „Promiň. Já...“

  „Já ti rozumím. Jsem vdaná, ale nikomu to neřekneš. Přísahej nebo mně nidy neuvidíš.“ Jean přikývne.

  „Tak mi řekni kdo to je. Má být s rodinou!“ vyhrkne. Otec s matkou mu to vtloukali do hlavy.

  „Ne. Smiř se s tím. Nejsi rád, že budu mít dítě? Budeš strýčkem.“ Jean bezmocně se dívá na Camille. Umí být tvrdohlavá jako mula a když řekla, že neřekne kdo je otcem dítěte, tak se to nedozví.

  „Jsem moc rád. Jen bych chtěl, abys byla šťastná, víš.“

  „Ale já jsem. Jsem moc a moc šťastná. Vyprávěj co v Paříží. Jaké je? Kolik jsi měl už soubojů a kolik jsi zlámal srdcí?“ Jean přimhouří oko a začne vyprávět. Zatímco vypráví začne rozvíjet plán. Je šermíř a uznáváný a sestra teď bude mít to malé. Peníze nebudou stačit. Otevře si školu. Budou toho hodně potřebovat. Musí se o ně postarat.

   Zůstane do porodu a celou noc stojí za dveřmi ložnice až uslyší křik dítěte. Vtrhne dovnitř... načež je vyhozený porodní bábou. Nervózně chodí po chodbě a přemýšlí jestli je vše v pořádku. Otevřou se dveře.

  „Vaše sestra je v pořádku a dítě taky. Je mi líto, ale je to děvče.“

  „Děvče!“ Mine ženu a vtrhe do ložnice. Camille leží v posteli a v náručí má malý uzlík. Podívá se do malé svraštělé tvářičky a zamiluje se do ní.

  „Luisa Marion.“ Jean přikývne. Natáhne prst a dotkne se ji.

  „Odejdu do Paříže. Otevřu si školu. Musí mít všechno, Camille slyšíš.“ Ta přikývne. Natáhne ruku s náramkem a on ji sevře. Je šťastná si uvědomí. Počká ještě měsíc a pak odjede do Paříže.

  Opatrně dá náramek zpět do krabičky. Náramek a Luisa Marion je vše co mu po ní zbylo. A vzpomínky. Prudce zaklapne víčko. Jednou najde toho, kdo ji nakonec opustil a pak ho donutí pykat za vše co udělal. Shodí ze sebe košili. Už ji nikdy nechce vidět. Stojí jen v kalhotách v ložnici a přemýšlí co bude dělat dál. Nejdůležitějsší je ochránit Luisu. Chce zavolat sluhu a pak si vzpomene, že ho propustil. Nakonec si bude muset hledat i sluhu.

  „Doprdele!“zakleje.

  „Přejete si pane?“ ozve se ve dveřích. Ve dveřích stojí Viktor jejich sluha z panství, který přišel s nim do Paříže. Tak nakonec neposlechl a zůstal. „Věděl jsem pane, že to dobře dopadne.“

  „Večeři jestli bych mohl. Nic mi nedali.“

  „Hned to bude pane.“ Odejde a nechá dveře otevřené. Tak jedná starost se vyřešila, pomyslí si Jean. Ta druhá ta s kardinálem se asi nevyřeší a zítra, zítra to pořádně oslaví. Zajde do nějaké hospody, opije se pod obraz, sbalí nějakou ochotnou holku,  ale  teď večeři a pohár vína ať to setkání s jeho eminenci důkladně zapije. Vyjde do kuchyně a sedne za stůl.

  Kuře sice studené, ale to nevadí, čerstvý chleba a okurky, které má tak rád. Přitáhne si blíž kuře, odtrhne stehno a zakousne se. Zavře oko. Tedy takový hlad neměl ... ani si nepamatuje. Sáhne po pohár s vínem a napije se. Přesně to teď potřebuje. Viktor mu dolévá víno. Nakonec je vezme a přejde do knihovny s krbem. Koupil ten dům před nedávnem a nastěhoval sem všechny věci. Luise je zatím jen dvanáct let, ale brzy vyroste. Chtěl pro ni nějaký dům a nakonec dopadne to takhle. Ještě dobře, že ji předem zajistil. Rozvalí se v křesle před krbem. Dívá se na dvě zbraně zkřížené nad ním. Jedna je jeho a ta druhá sestry. Používali je doma. Chybí třetí kord...Luisy, ale chtěla ho mít sebou a on to dovolil. Mává s nim jak jen chce.

  Otec zastával názor, že by se měli naučit stejně vládnout zbraní jak perem. Na to, že byla jen žena uměla kord ovládat bravurně a naučila i to Luisu. Při vzpomínce na tu malou žabku jak ji říká se usměje. Napije se a dívá se na ty dvě zbraně. Za chvilku se mu kliží oči a nevšimne si jak mu vypadne pohár z ohablé ruky. Viktor tiše k němu přijde a sebere pohár z koberce. Podívá se na svého pána a nechá ho spát. Je moc dobře, že se vrátil. Malé slečně by bylo moc smutno. I tak je dost těžké, že ztratila svou matku. Zadívá se na ty dva meče. Vzpomíná si jak bojovali spolu. Jejich matka Clarisse nejdřív namítala, ale měla moc ráda svého muže a nechala to být. Zavře za sebou tiše dveře a přejde do kuchyně. Vezme si zbytek kuřete a dojí ho.

  Ráno se probudí v křesle rozlámaný. Zasténá. Kolikrát tady usnul a kolikrát si říkal, že dojde do postele a kde je víno?... rozhlédne se, ale pohár nikde nevidí. Zvedne se a jde se umýt. Dnes má hodně práce. Zazubí se. Přejde k posteli a vezme si připravené oblečení. Košile, černý kabátec s krajkou kolem manžet a límce. Upraví se a vezme si plášť. Zaváže ho a nakonec opasek s kordem. Bez něj se cítí jako nahý. Dnes ho bude potřebovat. Vyjde ven nevšímajíc si, že na něho Viktor volá... otočí se... málem by zapomněl klobouk. Vezme černý klobouk s peřím a sponou. Nasadí si na stranu a dojde do blízké stáje pro koně.

  „Dnes nemám nic Kvinto. Dostaneš někdy jindy.“ Mluví k ni zatímco pacholek ji osedlává. Pěkná hnědá klisnička, ale má své přednosti a to především rychlost a tvrdohlavost takže se s ní nenudí. Nasedne. Ta parkrát pro obveselení stáje vyhodí a cvalem se rozeběhne. Jean se směje jak vidí uskakovat před ní obchodníky a další lidi. Ti rozhořčeně za nim mávají rukama a pak se dávají do sbíraní zboží. Zahne do uličky kde prodávají serepetičky pro dámy.

  Už dávno zjistil, že pokud chce mít u nich úspěch musí se vyznat v těchle věcech a Luisa... zastaví, před jedním obchodem. Zavřeno? Tak to ne. Začne halekat do oken.

  „Otevřete!“ někdo otevře okno a něco na něho vylije. Jean šikovně uhne. Paříž. „Otevřete!“ Z okna vykoukne rozcuchaná hlava.

  „Co je?! Je neděle!“ křikne.

  „Otevři, hlupáku, potřebuji něco koupit nebo vyrazím dveře, Baptiste!“ Ten si protře oči. „Marie to je Jednooký Jean, otevři! Vstávej ty huso pomalá!“ Jean uslyší vzteklé nadávky a nějakou ránu. Člověk by si myslel, že ji týrá, ale spíš je to naopak. Za chvilku jsou dveře dokořán a on jde dovnitř.

  „Tak co to bude tentokrát? Slečince se nelíbily ty stužky a krajky... máme něco nového až z Flander nebo španělské vějíře?“ Jean se zastaví. To by se ji líbilo. Už teď je to malá parádnice. Možná ji až moc rozmazlil.

  „Stužky a ukažte ty vějíře. Ne moc se ji líbily, ale škemrala ještě o jedny. To víte ženy...“ Obchodník se usměje. Moc dobře zná ženy. Kdo jiný by je měl tak doře znát než on, který jim prodává doplňky. Vytáhne vějíře. Černé, bílé, zlacené, malované, hedvábné...

  „Nové zboží. Jste první kdo je vidí.“ Jean si je prohlíží.

  „Dejte mi ten malý bílý s vyšívanými kytičkami. Bude jistě ráda a stužky, hedvábné, modré.“ Baptista horlivě přikývne a pečlivě je balí. Jean zaplatí a schová balíček  za kabátec. Vyjde ven a nasedne na koně.

  „Včera byl na popravčím špalku a dnes je u nás. Samotný kardinál Richelieu mu dal milost“ šeptá Baptista ženě „musíme si ho předcházet a teď pojď spát. Takhle v neděli budit lidi. Nestyda!“ zahučí a vleče se do patra.

  Jean zatím nasedne na Kvintu a jede ke klášteru Uršulinek. Jede pomalu. Ví, že ještě má čas na návštěvu. Dotkne se kabátce. Budou se ji líbit. Je určitě smutná z toho, že tamty stužky se ztratily. Ale proč mu nic neřekla? Zachmuří se. Nejraději by ji dal někam jinam, ale jak zná kardinála, tak to nedovolí. Ví moc dobře, že ho má kvůli Luise v hrsti. Mohl by s ni někam odjet .. do ciziny, ale někdo ji tam v tom klášteře hlídá. Ne zatím to není možné. Možná později. Zatím musí pro něho pracovat. V klidu jede krokem a přemýšlí kam včer zajít, když si všimne... zazubí se. To je ono. Sleze  z koně a jde vedle Kvinty. Dobře zná Kvintu... a šťouchne do ní... ta uskočí a vrazí do bohatě oblečeného mladíka. Je celý v modrém s velkým kloboukem. Ten nestihne uhnout a spadne rovnou do kaluže u které stál.

  „Pane vy jste mně...“ ostatní okamžitě uvolní prostrantví.

  „Urazil. Rád vaší výzvu přijmu“ odpoví zpoza koně Jean. Hodí uzdu někomu z davu a on ji odvede. Mladík zesiná, když pozná koho zrovna vyzval na souboj. Jean se zazubí. Taková náhoda.. krásná náhoda. Konečně se mu pomsti za tu maličkost v podobě katova meče. Vytáhne kord a zkusmo jim švihne.

  „Bojíte se snad  vikomte de Croix?“ Ten polkne. Jak to, že je naživu? Přece včera měl být popraven.  Někdo v davu se uchechtne. Jean napřáhne před sebe kord. Jsou na náměstí, takže bude muset skončit velmi rychle, ale... postaví se do pozice. V duchu se culí. Bude to hračka... ale ty okamžiky ve vězení, výslechy a pak ta cesta na voze a ty zvědavé tváře bezejmenných Pařížanů... ho naštvaly. Vikomt třesoucí rukou vytáhne kord. Nadechne se a zklidni. Přece je vikomtem de Croix a  ti nikdy neutíkali z boje, i když teď a tady má chuť vzít nohy na ramena. Rozhlédne se po davu dychtivém vidět krev. Postaví se do pozice a napřáhne kord. Zkřížení... Chvilku stojí a Jean provede výpad, kordy se lehce dotknou, vikomt odrazí a uhne se. Jean nedá mu chvilku klidu a opět provede výpad, který vikomt stačí jen tak tak vykrýt.

  „Příště je konec,“ pronese jeden muž. Druhý mlčky přikývne. Jean se chladně usměje a provede další výpad pronikne obranou a protne mu tvář. Vikomt vyjekne, ale kord nepustí. Provede další výpad a Jean ho lehce odrazí, úkročí v bok a prohlédne si své dílo. Zaslechne nějaký hluk... stráže. Většinou jim to je jedno a sami by se pustily do bitky, ale tady je to náměstí a za bílého dne... dívá se na něho. Výpad vikomta, odraz a krok do předu, zásah opět do tváře. Vikomt pustí kord a Jean se stáhne. Ano to přesně chtěl a dívá se na dvě rány zalité krví na jeho tváři. Přistoupí k němu s kordem v ruce.

  „To je za tu lež!“ Švihne kordem a schová ho. Rychle vyskočí na Kvintu a odkluše. Na náměstí zůstala jen stráž s kordy venku a vikomt de Croix s tváři zalitou krví. Vstane a schová kord. Parchant za to zaplatí, ale nejdřív musí k lékaři. Nasedne na koně a odjede. Poručík mušketýrů pokrčí rameny a v čele stráže odkráčí pryč. Jean zatím hoví na koní a libuje si jak hezky toho spratka poznamenal. Papínek nebude rád, ale neměl tehdy v jeho škole urážet jeho žáka a dokonce ho zranit jen proto, že je chudý a chtěl ho tím ponižít.

  Tak a jsem tady. Uváže Kvintu u brány a zaklepe na mohutnou bránu klepadlem. V okénku fortny vykoukne starší tvář a usměje se jakmile pozná kdo tak časně buší na bránu. Jean slyší rachocení  klíče a skřípot brány.

  „Pojďte dál, Jeane Peirre. Ta malá uličnice je nějak smutná...“ řekne sestra Agatha.

  „Děkuji sestro Agatho. Něco pro ni mám.“ poklepe si na  prsa kabátce.

  „Musíte počkat tady. Hned ji přivedu. Tak to bude radosti. Ale moc ji rozmazlujete a některé dívky by mohly začít závidět.“ Odšourá se pryč. Jean osamí. Nemá rád tu místnost, ale chápe, že do vnitřních prostor nemůže. Rád by ji vybral jiné místo kde by se vzdělávala, ale nic není. A ty ostatní dívky, povzdechne si. S tím si musí poradit Luisa sama. Dívá se oknem na zahradu  a přemýšlí o tom.

  „Strýčku Jeane!“ vykřikne sladký hlásek. Jean se otočí. Letí k němu malá osůbka. Chytne ji do náruče a zatočí s ni. Poslouchá její smích. Usmívá se. Tak to málem ztratil. To nejcennější co má. Postaví ji na zem a pohladí po vlasech. Má obyčejné stužky. Povzdechne si. Rád by se dověděl co se stalo, ale nechce na ni naléhat.

  „Je ti něco strýčku?“ Posadí se vedle něho a zvědavě ho pozoruje. Jean se jen dívá. Je tak podobná sestře Camille. Jen bradu a oči má zřejmě po otci. Jsou modré, ale tvarem trochu jako kočka. Zvláštní oči. Jsou nádherné.

  „Nic mi není žabko a povídej jak se tady máš?“ Ta chvilku dumá.

  „Nic. Nic se neděje. Jen holky jsou to takové víš nerozumím si s nima. Nemohu bydlet s tebou? Prosím prosím...!“ škemrá. Ještě před kardinálem by řekl ano, ale teď už není ani ona ani on svobodný jak by chtěli.

  „Nejde to, Luiso Marion.“ Luisa stichne. Tak ji strýček říká, když se děje něco vážného. Začne štěbetat o škole, o učení a holkách jaké jsou to slepice, a že nemůže používat svůj malý kord. Jean poslouchá její štěbetání. Má ji moc rád. Pak si vzpomene, že ji něco přivezl. Zarazí ji a sáhne pod kabátec. Té se rozzáří oči a začne se mu sama dobývat pod kabátec.

  „To je pro mně, Jeane, že ano.. je je co to je povídej.. dej a hned!“ dupne nožkou. Tohle po sestře nemá. To má potom cizákovi. Tu panovačnost.

  „Hned, přece nechceš to rozbít!“

  „Rozbít? Panenka? Ale já jsem už stará na panenky...“ zafňuká. Jean konečně dostane balíček zpod kabátce a podá ji ho. Dívá se jak s vystrčenou špičkou jazyka otevírá balíček.

  „Jeeee!“ vykřikne a dívá se na stužky. Pak popadne vějíř a otevře. Začne se ovívat a důležitě kolem procházet. „Tak můj rytíři, klekněte si budu Vás pasovat!“ pronese důležitým hlasem. Jean s úsměvem klesne na kolena. Ta ho vějířem klepne dvakrát na rameno.“A teď jste jen můj a jedině můj rytíř. Je nádherný! Děkuji moc!“ skočí mu na krk a dá pusu. Jean ji pustí a dívá se jak si hraje s vějířem. Nikdy nedopustí, aby ji bylo ublíženo. Najde cestu jak se dostat pryč odsud.

  „Konec návštěv!“

  „Dobrý den, Matko představená“ řekne Jean a Lusia se ukloní. Za zády schová vějíř. „Jen jsem ji donesl maličkost. Víte, že je pro mně všechno.“

  „Jistě, ale za chvilku začne hodina etiky. Měla by tam být.“ Oba se dívají jak je odvedena sestrou Agathou. „Chodíte za ní dost často. Je škoda, že je nemanželská.“ Jean se zamračí.

  „Pro mně není. Má naše jméno a patří do rodiny“ pronese důrazně. Už tuší kdo vzal stužky a kdo je hlídačem kardinála. Ale to mu mělo dojít už předem, kdo jim je. Ta se na něho podívá.

  „Jistě. Omlouvám se. Jen mi to vyklouzlo. Před bohem jsme si všichni rovni.“ Jean se v duchu ušklíbné. To zrovna, ale mlčí. Rozloučí se ní a vyjde ven. Tak a je odpoledne a ty nejdůležitější věci má vyřízené a teď do školy. Nasedne na Kvintu, ta z dlouhého čekání dvakrát vyhodí zadníma a už běží ke škole. Jean za chvilku zvolní. Zanedlouho je před školou Tři meče. Rozzáří se, když vidí svoje žáky. Ti pozvednou meč. Ten seskočí z koně ...

  „Tak do práce. To, že byla zavřená neznamená, že se budete flákat!“

  „Vivat!“ zařvou a vejdou do školy. Rozdělí se do skupin a za chvilku je slyšet třeskot kordu. Jean prochází a opravuje jejich postoj nebo ukáže jak správně držet meč, opravuje útoky a krytí.

  „Simone! Schovej zadek nebo ti jednu přes něj švihnu!“ Pořád s tím má problémy. „Luisi co ten loket?“ Luis okamžitě dá loket tak jak má být. Jean pochvalně přikývne a jde dál. Zastaví se a přemýšlí jestli je učit je vůbec k něčemu.

  „Sylvanusi držíš pohrabáč nebo kord?“ Sylvanus se začervená a ostatní přestanou bojovat. „Kord musíš držet jemně, ale pevně jako ženu... a co vy bojujete nebo šmírujete?“ Všichni se podívají někam jinak a je slyšet třesk zbraní. Přejde k Simonovi a rukama mu upraví pozici.. Jean kývne hlavou a chvilku se na ně dívá. Kvůli němu chtěl dát ponaučení tomu floutkovi a skončil na popravišti. Uslyší jak někde dopadl kord na zem. Přijde tam.

  „Vyrazil mi ho z ruky!“

  „Výborně Ivo. Ukažte to znova.“ Oba dva přesně zopakovali jak to bylo. Skvělé a teď se mnou. Postaví se do stejné pozice a už jeho kord je na zemi. „Tak a teď jak se proti tomu bránit.“ Všichni se kolem nich shluknou.

  „Tak výpad, obrana a tady místo krok vpřed úkrok a zaútočit a on nemůže použít výpad. Zkuste si to!“ Ivo s Pierrem se postaví proti sobě a opakuji stejnou sekvencí.

  „Výborně. Zapamatovali jste si to?“ Ostatní přikývuji.

  „Dobrá práce. Jde ti to.“ Ivo St.Chartier přikývne. Prochází kolem ostatních a kontroluje. Občas někdo odejde nebo přijde další. Už se rozšiříla zpráva, že dostal milost.

  „Tak konec pánové! Pro dnešní den končíme a já jdu včerejší popravu zapít U lišáka.“ Všichni přestanou bojovat.

  „Jaký je kardinál?“

  „Copak vím? Popravdě odvedli mně někam do nějaké místnosti a tam mi řekli, že byl to omyl. Nic víc. Mám toho dost. Včera jsem skoro skončil bez hlavy a dnes žiji. Chci to důkladně zapít, opít se a najít si nějakou krásku na klín. Co vy pánové?“

  „Jdeme s tebou. U lišáka jsme vždy vítání a nějakou pěkná holka se vždy najde aby ti zahřála staré kosti!“

  „Ivo ještě jednou řekneš staré kosti a skončíš někde na zdi!“ řekne se smíchem Jean. Všichni se rozesměji. Vezmou pláště, klobouky a vyjdou ven. Jeden zanotuje písničku o Markétce, která měla ráda muže. Další dva se přidají. Jean zpívá s nimi. Za chvilku dojdou k hospodě U lišáka.

  „Tak jsme tady hostinský! Večeře a víno na stůl pro mně a přátele!“ zasměje se. Je šťastný, že žije. Usadí se u největšího stolu. Hostinský se nenápadně přiblíží k Jeanovi.

 „Pane!“ ten mu hodí bezstarostně váček s penězi. Hostinský ho chytne.

  „Tak děvčata noste pánům, kde se flákate!“ zařve a potěžkává si váček v ruce. Hned ho běží  zamknout do truhlice.

  Za chvilku na stole jsou kuřátka, holoubátka a nějaká ta koroptev, paštika a chléb. Přistanou džbány vína a poháry se doplňuji jedná radost. Zčistajasná na stůl vyskočí Armand a zanotuje oplzlou pisníčku o Markétce dost se podobající té s kterou večer začali. Smích.

  „Hostinský ještě víno! Je tady prázdno!“ zařve ze stolu a hodí do sebe celý pohár až mu teče víno na rozepnutý kabátec.

  Jean si k sobě na klín přitáhne jednu plavovlásku a zkoumá záhyby jejího výstřihu. Něco ji šeptá a hladí po stehně. Ta se přiopilé chichotá.

  „Pánové vypadá to, že jsem si našel tu pravou. Postaví se na nohy a obejme ji kolem pasu. Zamiří ke schodům...“

  „Ale pánové tady není...“ Jean hodí mu louisdor. Hostinskému se zalesknou chtivosti očka, obratně ji chytí a vyzkouší zuby. Co kdyby.. pokyne rukou a Jean zmizí nahoře. Hostinský zatím přinese další poháry a víno se sýrem. U stolu začne být hlučná zábava, když do hospody vejdou kardinálovi strážci. Usednou ke stolu v rohu a pečlivě každého sledujou.

  „Na zdraví Jednookého Jeana a hospody U lišáka a jasně pánové na naše dámy!“ Ty vypísknou smíchy notně pošramocené hrubším zacházením v pažích přítomných.

  Ivo potácivě vstane a zablekotá...“musím.. víte musím „ mávne rukou ven. Ostatní se opilecký zachechtají. Zeshora ho pozoruje Jean, který skončil s plavovláskou a nechal ji tam spát. Teď se jde opít. Sejde dolu s kabátcem v ruce a rozvázanou košili.

  „Vivat!“

  „Pane vy jste nás urazil!“ Ticho. Všichni kdo nejsou opilý se stahuji do koutů hospody. Jean se zamračí a ostatní zatřepou hlavami jak se snaží vystřízlivět. Ivo se dívá jak na stole je převrácený pohár a teče do klína jednomu z přítomných.

  „Tak pánové koupím Vám nový!“

  „Vy jste urazil mně!“ zavrčí a odhodí plášť. Ostatní vstanou.

  „Tak to ne. Pět na jednoho! Chlapi ke mně!“ křikne Jean. Ti dost potácivě vstanou, ale adrenalin je povzbudí.

  „Vyboucháme je odsud!“ zařve Armand. „Hospoda je naše!“

  „Ale pánové no tak pánové zničíte mi nábytek...“ pobíhá mezi nimi Hostinský, když je odsunut. Klesne za pult a dívá se jak se hospoda opět mění v trosky. Tenhle měsíc potřetí.

   „Snad se nebojíte, pánové?“ zamumlá Jean a zaútočí. V jedné ruce má kord a druhou si spěšně obalí pláštěm. Ano to je pořádná oslava. Ostatní hosti pokud možno bez placení vytrácí z hospody. Ty odvážnější utvoří v rohu kroužek a začnou sázet.

  „To nemá cenu. Jednooký Pierre dostane všechny...“ zamumlá jeden.

  „To je pravda. Už vím. Vsadíme kdo vydrží z těch černých nejdéle.“

  „Ten plavovlasý s bradkou!“

  „Blbost ten černovlasý s tým červeným pásem...“

  „Pozdě už padnul.“

  „Kdo ho dostal?“

  „Popravdě ani nevím, ale někdo ho švihnul stoličkou.“

  „Pak, že je nějaká regulérnost.“ Po chvilce se otevřou dveře a vpadne posila v podobě dvou dalších. Jean se dvěma protivníky dostane ven a hluk kordu se rozléhne noční Pařiží. V hospodě zatím už dva kardinálští jsou na zemi a jeden ze společnosti školy taky.

  „Vivat Tři meče. Přece je nenecháme vyhrát, přátele!“ Ivo zamává mečem a mávne stoličkou proti jednomu. Ten jen hekne, jak ho rozptýlil meč. Ivo položí nohu na nepřítele a hrdě se dívá co zbytek jeho přátel... najednou se chytne za břicho a vyrazí ven. Vrazí do Jeana, až se zapotácí a zmizí v uličce... dávivé zvuky úplně zaniknou v řinkotu kordu.

  Výpad, obrana, úkrok stahnutí, půlobrat a výpad, seky a kordy se mihají velmi rychle a Jean už toho má dost... nechápe proč si s nima jen tak hraje. Z uličky vyjde Ivo opírajic se o zeď.

  „Tak to je mistr!“ sesune se podél zdi a jen se dívá jak dvěma rychlými seky je odzbrojí a dvěma ránami uspí. Jean si pofouká ruku. Zabít je nemohl. Dopotácí se k Ivovi. Najednou to na něj padne. Sesune se vedle něho.

  „Mám toho dost...“

  „Ještě džbán... opít se důkladně...“

  „Pravda!“ zvedne se a podepře Iva. „Jaká byla?“

  „Ta malá?“

  „Jo!“

  „No dobrá. Měla velké prsa a na pupíku znaménko!“ Oba se rozchechtají. Vrazí do hospody, kde Všichni jsou na zemi. Jen pár lidi se drží na nohou a ti pijou jako duhy.

  „Na Jednooookého Jeana, nejlepšího..“ škytne „..šermíře Paříže!“ zařve Armand s pohárem v ruce a sesune se na zem. Začne chrápat.

  „Odpadl. Pít hospodo!“ zařve Jean. Zvedne nejbližší pohár a kalným okem se podívá na dno. Prázdný. Hodí ho do kouta. „Víno! Pro mně a přítele!“ zařve podruhé. Oba se dopotácí k nejbližšímu stolu.

  „Já to říkal, že ten plavovlasý vydrží nejdéle.“ Zašeptá jeden z rohu a shrábne peníze. Hospodský se dívá na hospodu a počítá škody. Ještě, že se nepustili do sudů jako minule. Natočí džbán a dokolébá se k nim.

  „Tady!“ Mrskne to před ně.

  „Na školu!“

  „Na školu a do dna!“ Oba si vezmou džbány a rovnou piji. V rohu je pozorují sázkaři. Oči jim svítí chtivosti a počítají.

  „Sakra zapomněla jsem si vsadit“ zavrčí jeden, když vidí jak Ivo odpadne. Jean dopije a jeho hlava klesne. Ne on vydrží.

  „Ještě jeden!“ Hospodský před něho dá druhý džbán. Jean nakloní a pije jako duha. Nevšímá si jak mu víno teče po bradě a dolu na košili. Odloží prázdný džbán a říhne si.

  „Je..š..ještě...víno!“ dostane ze sebe. Sázkaři zakroutí hlavama. Vsadili pouze na dva džbány. Rozeberou si peníze.

  Jean vezme džbán, nakloní si k rtům ten mu vypadne, víno teče po stole. Hlava mu klesne do vína a on začne spokojeně odfukovat. Hospodský se podívá po hospodě. Zas jednou to přežil. Nechá všeho a jde zamknout hospodu... vyhlédne ven. Za chvilku bude svítat. Zamkne dveře a rozhlédne se. Lavice převráceny, stoličky napůl rozbité, některé hlavy taky, tamhle ti dva se k sobě tulí... odfrkne si a jde si dát pohár svého nejlepšího. Noc jako každá jiná.

  „Víno dobré víno .. odhalila svoje tělo, hlavu na prsa položila, dala každému, o sladká...“ brumlá Jean přehozený přes koně. Viktor se po něm starostlivě ohlédne. Dorazil do hospody k polednimu s ostatními sluhy. Přehodil ho přes Kvintu a teď ho veze do postele. Jen nenalezl opasek, ale jinak všechno má ... a ta košile no hrůza. Dojde k domu. Už ráno vyvěsil oznámení na dveřích školy, že dnes se nebudou konat hodiny šermu. Dostane ho z koně a napůl vleče napůl  ho podepírá. V ložnici ho svlékne a uloží do peřiny.

  „Už by taky měl mít rozum!“ ale po tom co to popraviště přežil se mu nediví. Jinak na pána je docela dobrý. Nebije ho a je štědrý... jen když poslouchá ostatní sluhy... no má se dobře. Taky co by jiného měl dělat. Jeho rodina patří k té jeho už několik staletí. Sebere věci a jde je dát do prádla... zítra by mohl navštivít tu pradlenu. Když pere tak její poprsí se tak krásně... a ty nohy... zasní se.

  Jean zatím klidně odpočívá v posteli nic netušíc...

  „Pane jsou tady!“ zatřese jim Viktor. Ten mávne rukou jak chce ho odehnat. Otevře svoje oko podlité krví a zamžourá do pokoje osvětleného svíčkou. Otočí hlavu a zírá na dva muže v černém. Kardinál... dojde mu. Sakra neměl tolik pít... vzpomene si na  plavovlásku a pak bitka a nakonec ty džbány vína s Ivem. Vstane.

  „Hned to bude.“ Zavrčí.

  „Jeho eminence Vás chce vidět hned..“

  „Snad se mohu...“

  „Ne!“ Vezmou ho pod paží, cestou mu hlavu strčí do vědra s vodou. Viktor za ním běží s pláštěm, aby se nenachladil a s kloboukem. Strčí ho do kočáru. Jeanovi po chvilce klesne hlava jak ho to drkotání ukolébá. Ti dva pokrčí rameny...Zastaví před palácem a vyvlečou ho. Podpírají ho až k dveřím, když jeden se nadechne a jednu mu vrazí.

  „Kruci co to děláš?“

  „Kardinál!“ suše pronese. Jean zamrká. No jo. Na něco takového si ještě vzpomíná. To by ho zajímalo kolik je hodin. Rozhlédne se, ale hodinky nikde nejsou. To už se otevřou dveře a oni ho tam vhodí. Jean se rozhlédne a jak vidí purpur poklekne. Kardinál se na něho znechuceně podívá.

  „Doufám, že víno není vaše slabost.“

  „Ne Vaše eminence, ale nějak mně pozvali a zapomněl jsem na dobu.“

  „Doufám, že je to naposled. Tady je Váš úkol. Dovezete tenhle papír do Marseille a odevzdáte tomu kdo je tam napsaný. A běžte!“ Mávne rukou. Jean se vypotácí ven. Kardinál se za ním dívá.

  „Sakra ta hlava fakt bolí!“ chytne se za ni. Vyjde ven do noci. No aspoň ví, že je noc. Zachumlá se do pláště. Přece jen vystavovat nahé tělo se mu nechce. Podívá se na dopis. To aby vyrazil hned. Pak mu dojde, že má ještě něco a k tomu váček. Potěžká ho. Takže pověsti nelhaly, že je štědrý. No rozhodně toho využije.

  „Ďábla je nejlépe vyhnat ďáblem“ hostinský se při těch slovech pokřižuje. Zase nějaký zatracený protestant. Jean vezme pohár a zhluboka se napije. Jo to je lepší zamumlá, jak se mu pročistí hlava. Hodí pistoli na stůl a vyjde ven.

  První úkol, který dostal a ne poslední. Některé byly jednoduché a pak ty horší kdy musel někoho zabít nebo chytnout. To nesnášel a pak jet někam vyzvědět a předstírat, že je někým jiným... jenže jeho oko. Snadno si ho pamatuji a tak začal jen chránit ostatní, doručovat. Je to už dva roky co pro něho pracuje a za tu dobu se snaží najít trhliny lidi a zavázat si je. Luisa je už velké děvče a za chvilku by chtěl, aby odešla z kláštera a žila normální život... jen se bojí, že kardinal má jiné záměry. Tenhle úkol a konec.. musí se z toho dostat.

  Jde chodbou už sám. Tiše zaklepe dvakrát a ještě jednou. Dveře se otevře a on vejde do kanceláře kardinála Richelieu. Vůbec se nezměnil, pomyslí si jako dost často. Rozhlédne se a je překvapen, když zády k němu uvidí ženu. Světlovlasou ženu. Otočí se k němu. Zachvěje se. Modré krásné oči, ale studené jako zamrzlá Seina.  Žena je krásná, ale všechny instinkty ho varuji.

  „Pojedete do Anglie jako doprovod madam Winter. Bude ji chránit vlastním životem.“

  „Je to nutné Vaše eminence?“ Otáže se ta žena.

  „Úkol je nebezpečný a budete potřebovat ochranu a Jean Pierre je nejlepší šermíř Francie.“ Ta přikývne a přibliží se k němu.

  „Zítra v poledne odjíždíme.“ Jean pochopí a vyjde ven. Anglie. Byl skoro všude jen ne v Anglii. Rád se tam podívá.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

* * * * * * *

(Ebika, 27. 6. 2009 14:30)

Jééé to je nádhera honem další díleček už se nemůžu dočkat!!!!:-)

Návštěvy

(Amater, 24. 6. 2009 20:48)

848x děkuji

supér
(E... - 02. 08. 2007 21:13)

fakt zajímací...jedu dál...


www.nakamuras-guidepost.estranky.cz
(Devilsing alias Haji-san - 19. 07. 2007 20:12)

paráda...jj...Angelika forever XDD


WOW
(Starvation - 08. 07. 2007 15:09)

Zajímavé...už se chystam na další díl...taky sem zvedava co z toho bude...

dgfg
(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz) - 06. 07. 2007 13:18)

Jdu na další díl. Jsem zvědavá jak se to vyvine

zajimave
(Leia - 04. 07. 2007 23:52)

zacina se nam to rozjizdet...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA