Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouto krve - 2.díl

28. 6. 2009

       

                                                Pouto krve

   „Madam Winter...“

  „Oslovujte mně Mylady de Winter, ano a pojďme. Už i tak jsme se zdrželi. Dovnitř kočáru!“ Rozkáže mu. Jean si uvědomí, že nemá rád panovačné ženské. Usedne do kočáru a za chvilku už jsou na cestě. Za kočárem je přivázaná Kvinta. Na kozlíku jsou sluhové a za nimi dva jízdní. Mylady se ovívá vějířem a zkoumá toho muže naproti sobě. Usměje se. Možná, že přece jen si zpestří trochu cestu. Nerada jezdí tak daleko, ale tentokrát musí. Úkol je důležitý, ale nudný.

  „Jmenujete se Jean Pierre, že ano“ a vějířem mu mazlivě přejede po rukávu kabátce. Jean otevře oko a zachvěje se. Zmije se probudila.

  „Ano. Jsem jen obyčejný šermíř.“

  „Obyčejný šermíř!“ hlas jak zvonky a jemný smích. Okouzleně ho poslouchá. Líbi se mu. Na druhou stranu si přesně uvědomuje, kdo sedí proti němu. Kardinálová špiónka a důvěrnice.

  „Ano. Je pro mně cti, že mohu pracovat pro jeho eminenci...“ to by snad se k němu mohlo donést. Mylady se směje.

  „Opravdu? Povídejte mi něco o sobě? Prý máte neteř. Kolik ji je? Je Vám podobná?“ Nakloní se k němu.

  „Ano Luisu a podobná mně? Ne. Není. Ještě dobře. Je spíš po otci.“ Cítí její omamující vůní. Nikdy neměl rád tyhle umělé vůně. Ta se na něho dívá.

  „Nemáte rád ženy?“ nakloní se k němu s jemným úsměvem. Provokativně se mu dívá do oči.

  „Rád ženy?“ Přemýšlí co říct. Možná...“Ale jistě, že mám rád, jenže mám přilíš horkou krev a nikdy se moc dlouho u žádné nezdržím... raději mám šerm, víno a zpěv a společnost přátel.“

  „Společnost přátel. Zajímavé.“

  „No rád se napiji v dobré společnosti a ženy jsou k tomu přilíš jemné a ty obhroublosti...“ Snaží se vycouvat. Pochopil, že si Mylady snaží zpestřit cestu. A on má být jeji králík. Ne nemá to rád.

  „Ach tak. Spíš jsem Vás typovala na galantního milence.“ Jean se odváží zasmát.

  „Já? Poslední po mně hodila nočníkem, že jsem ji nepřinesl  květiny. No řekněte... já a galantní milenec. Ne to po mně nikdo nemůže chtít. Hodinku a víc ne...“ Takhle se o tom bavit. Zajímavé. Zajímalo by jestli nemá někde květ lilie. Jenže to nebude zjišťovat a ani nechce. Ta se opře. Upřeně se na něho dívá.

 „Nebude Vám vadit, že se prospím...“

  „Zastavte!“ Mylady se vykloní z okénka. „Vystupte. Myslím, že budete víc platný na koni a tak mně víc ochráníte než uvnitř kočáru.“ Jean vystoupí s kamennou tváři. Venku odváže Kvintu. Ta se po něm ožene zubama. Jen ji plácne a začne se umívat. Konečně s ni nemusí jet v jednom voze. Jedou dál do Calais odkud budou pokračovat do Doveru. V noci se zastaví v jedné hospodě. Mylady vystoupí a už k nim běží hospodský. Jean seskočí a začne se starat o koně a další věci. Vstoupí dovnitř.

  „Dva pokoje. Jednu pro paní a druhý pro mně.“ Hostinský přikývne. Jean pomůže mylady do schodů. Otevře dveře.

  „Náš nejlepší pokoj!“ mumlá ustrašeně hostinský. „Potřebujete něco?“

  „Večeři a víno pro paní a já se najím dole. Musím vědět kdo je dole“ šeptá ji  a nakloní se k ni. Ta přikývne. Většina průvodců měla starost o jediné. Jak s ní zůstat. Kardinál zřejmě tentokrát vybral dobře.

  „Máme výbornou šunku, čerstvě udělanou....“

  „Dobře a rychle... máte tady nějakou služebnou?“

  „Ne madam, ale moje žena Vám může pomo...“ ta mávne rukou. „Zmizte.“

  „Dlouhá cesta“ omlouvá neurvalé chování mylady de Winter. „Tak a mně dejte něco dobrého na zub a k tomu pohár toho nejlepšího vína.“ Hostinský přikývne. Za chvilku sedí v rohu hospody a pozoruje kdo tam všechno je. Nikdo nic moc. Jen nějací obchodníci, dva pobudové a pár žoldáků zřejmě. Nikdo...

  „Víno hostinský a je tu nějaký kovář?“ Jean se vtiskne do stínu. Muž, ozbrojený a nebezpečný. Kdo to je? Pozoruje jak se pátravě rozhlédne po hospodě. Jean se zachumlá do pláště a předstírá unaveného pocestného. Vidí jak se napije vína a vypadne ven s informaci. Něco se mu na něm nezdá. Možná je to jen lupič, nebo jen opravdu jeho kůň ztratil podkovu, ale taky to může být někdo kdo je má po cestě zastavit. Natáhne ruku a dopije víno. Od té noci, kdy skončil málem na popravišti si víno odpírá. Vyjde nahoru do svého pokoje. Přistoupí k oknu a dívá se na dvůr. Je ozzářený pochodněmi. Nikdo nikde, ale stejně cití přítomnost toho třetího. Otevře dveře a dívá se jestli Mylady už spí. Proužek světla na podlaze. Ještě ne. Zaťuká.

  „Dále!“

  „Mylady.“ Je v košili s hlubokým výstřihem. Jean vidí jeji vnady a nejraději...“Zítra zřejmě ... možná budou problémy. Půjdu to prověřit jestli někdo něco neviděl ještě. Musím Vás chránit.“ Rychle řekne. Jen aby po něm nechtěla, aby zůstal. Neví jak by tak nebezpečnou nabídku odmítl a přežil.

  „Dobře. Běžte. Kdo to byl?“

  „Muž, ale zdál se mi podezřelý.“ Vycouvá ze dveří. Už nikdy večer k ni nepůjde. Stát se jejim milencem to by znamenal být velmi rychle mrtvý. Moc náročná žena a nebezpečná. Sejde dolu. Raději přespí u koní.

  „Nebyl jste v pokoji!“ Zasyčí na něj ráno Mylady u snídaně.

  „Omlouvám se, ale Kvinta měla problémy. Byl jsem u ni.“ Ta zmačká obrousek. Je snad opravdu ... ale na moři ji neunikne. Jeanovi přeběhne mráz po zádech, když vidí její malý úsměv. Zlomyslný úsměv. Nasednou do kočáru, ale Mylady de Winter už ho nepozve. V poledne se zastaví opět na oběd. Nikde nikoho nevidí a stejně má pocit, že v zádech má oči.

  Večer zastaví dost pozdě u hospody osvětlenou loučemi. Hostinský jak uslyší kočár vyběhne ven. Ukloní se.

  „Dva pokoje a večeři...“

  „Ne jdu spát.“ Chce jít nahoru, když dovnitř vstoupí ten muž z předešlé zastávky. Podívá se na Mylady. Ta ho chladně sjede a vystoupí po schodech nahoru. Jean se posadí do kouta a přemýšlí. Možná by ho měl ... vezme pohár a rozmáchne se jim, až vyhrstne víno na plášť. Ten vztekle přimhouří oči. Jean čeká. Teď má přijít výzva a sahá po kor...

   Muž se otočí a odejde. Jean nemůže tomu uvěřit. On odešel bez výzvy? Je šokovaný tím. Tak tohle se mu ještě nestalo. Podívá se na pohár. Škoda vína. Sedí u stolu s prázdným pohárem. Ne kroutí hlavou... vyjde ven a dívá se po tom muži. Probudí pacholky, ale nikdo nic neviděl. Odchytne děvečku a ptá se ji na toho muže. Zavrtí hlavou, ale přitiskne se k němu. Ten se podívá na její pevné mladé tělo a pak na Mylady. No možná bude lepší ona než ta nahoře. Obejme ji kolem pasu. Ta se zavrtí v jeho náručí. Vymaní se z jejich paží a hravě plácne po zadku. Musí hlídat tu nahoře. Ten muž je prostě podezřelý.

 „Sakra!“ zakleje tiše, když  vidí Mylady postávat u kočáru.
  „Nesnáším nedochvilnost a sundejte si tu slámu z pláště!“ Jean se podívá na sebe. Co je špatného na slámě? Někdy je lepší než to nejjemnější peří. Nasedne na Kvintu, pošle polibek děvečce. V duchu se culí nad tím jak tam postávala u toho kočáru a čekala.
  V poledne těsně před Calais zničeho nic uvidí muže, kterého zahlédl předtím.Takže nakonec měl pravdu. Něco se stane. Minou ho a nic. Je zvláštní kruci, zabručí si pro sebe, ale nechá to být.

 

  Třetí den na večer se dostanou do Calais. Jean vyhledá kapitána Větrné paní. Podá mu listinu kardinála. Prohlédne si pečeť a zabručí.

  „Za dvě hodiny vyrazíme.“ Jean přikývne. Tak a teď musí to říct Mylady. Vyjde ven a najednou zahlédne tři pstavy. Jsou v černém s kloboukem staženými do tváře. Pokynou mu a on ví, že konečně je to tady.

  Náměstí. Pusté. V dálce zaštěkne pes. Jean cítí vůni moře a lehký větřík, který mu hladí tvář. Povzdechne si. Tři proti jednomu. Podívá se na ně. Žádní amatéři. Zřejmě se domluvili, že nejdřív půjde on a pak Mylady. Copak jemu by vůbec nevadilo, kdyby začali u Mylady.

  „Jeden po druhém nebo všichni najednou?“

  „Raději všichni Jednooký Jeane. Jste moc slavný a my nechceme riskovat.“ Dokonalá francouzština a přece je tam slyšet cizí přízvuk. Němec? Kdo ví.

  „Mohu znát Vaše jména? Bude to rozhodně zajímavé.“ Světlo měsíce se odráží od chladné oceli zbrani.

  „Hans Dieter. Juan a Pablo  Montego.“ Jean tiše hvízdne. Známá jména.

  „To je pro mně cti, ale nebudeme se tu vybavovat ne. Mám schůzku s krásnou dámou a nechci ji nechat čekat. Je šíleně majetnická a žárlivá.“ Jeden z nich se zasměje. Jean se usměje.

   Postaví se do obranné pozice. Za chvilku je jen slyšet sípot postav, třesk oceli a občasné zaklení. Všichni si uvědomuji, že jsou prvotřídní šermíři. Výpad, obrana a další, úkrok, nohy se střídají a Jean si přehodí kord do levé ruky. Hans vykřikne jak mu kord přejede po ruce. Vypadne mu z ruky a drží se. Přesto neodchází a postaví se stranou. Chce vidět Jednookého Jeana v akci. Nikdy by ho nenapadlo... kord do levé ruky. Už opět má je v pravé ruce a brání se proti bratrům Montegovým. Náměstí je pořád liduprázdné a nikdo se nepřijde podívat.

  Musím jít za chvilku i přes to, že celý život má v ruce kord, začne být unavený. Musí přijít na jejich slabinu. Jenže ti dva se dokonale doplňuji. V duchu zakleje a uskočí stranou. Chvilku kolem sebe krouží a v hlavách probírají slabiny toho druhého. Možná.... vyrazí a provede rychlou sérii výpadu proti Pablovi. Juan se snaží mu krýt a doplňovat, ale nestihne a je slyšet výkřik. Jean rychle vytáhne kord z těla Pabla a postaví se proti druhému.

  „Krásný souboj. Končíme. Vyhrál jste a jste opravdu nejlepším šermířem Francie. Myslím, že déle dámu nemusíte nechat čekat... i když já na vašem místě bych ji zabil.“ Podepře bratra a všichni tři zmizí v temné ulličce Calais. Jean schová kord a dojde si pro Kvintu. Ta tentokrát poslušně kluše ke kočáru. Už  zdálky uslyší hluk zbraní. Pobídne Kvintu ke cvalu. Ještě za trysku seskočí. Vytáhne zbraň. Tamti ho jenom měli zdržet. Vytasí kord a zaútočí. Jedním sekem odzbrojí jednoho a pustí se do zbývajících dvou. Nejsou tak dobří jako tamti a tak je bezproblému zažene.

  „Kde jste tak dlouho byl?!“ Vyjede na něho.

  „Jen mně někdo zdržel Mylady de Winter. Větrná paní nás bude čekat za hodinku.“

  „Tak jdeme“ řekne už mírnějším tónem. Kočár se rozjede za Jeanem. Ten před nim kluše. Byl to dobrý souboj a on zase se něco naučil. Ta série.. v hlavě začne rozebírat tercie, kvinty, otočky, půlobrat a podobně... ano.. to je ono. Zastaví se před lodí, která je připravovaná k odplutí. Za chvilku bude odliv a loď bude moci pod rouškou noci vyplout. Oba se nalodí. Jean si připlatí a vezme sebou Kvintu. Nejdřív ji musí důkladně domluvit a svázat, ale nakonec si nechá říct. Nechá ji tam uvázanou a jde za Mylady.

  „Potřebujete něco...“ sakra, když  ji vidí polosvlečenou.

  „Ano. Potřebuji pomoci odepnout náhrdelník.“ Přehodí si rozpuštěné vlasy přes levé rameno. Jean k ni přistoupí. Nevidí jak z toho ven. Zvedne ruce ke krku a odepne náhrdelník. Nechá ho sklouznout do výstřihu. Vidí její plné prsa s růžovými bradavkami. Polkne a v duchu zařve Pomoc. Nechce a přitom... ucítí zhoupnutí. Ano to je ono.

  Předkloní se a začne se dávit. Chytne se za břicho. Doufám, že to ještě teď po tolika letech bude fungovat si pomyslí.

  „Vypadněte! Proč jste neřekl, že máte mořskou nemoc!“ řve na něho Mylady. Ten se drží za břicho a vyjde z kajuty. Mylady si oddechne. Hňup. Podívá se do zrcadla a štíhlým prstem přejede po dokonalé tváři. No za chvilku bude v Londýně.

  Jean dojde na palubu, přehne se přes palubu a nadechne se čerstvého vzduchu, moře. To je nádhera. Celou cestu zůstane na palubě. Občas se nahne přes zábradlí a pozoruje zpěněnou mořskou vodu. Úsvit a on pozoruje doverské útesy.

  Za dvě hodiny už přistávají v přístavu. Je to stejné jako všude jinde. Lodě, námořníci, obchodníci a mezi nimi se proplétají poslíčci, zloději a lehká děvčata. Mylady se na něho pátravě podívá.

  „Jsem v pořádku. Většinou mi po několika hodinách je dobře, ale ty první okamžiky...nemohl jsem kvůli tomu na moře!“ Ta nic neřekne. Jean vyvede Kvintu, která je absolutně zničená. Plouží se za kočárem jako šnek.

  „Vida Kvinto, měli bychom si častěji vyrazit na moře.“ Pozoruje krajinu. Je to stejné jako všude. Lesy, pole a na nich lidi. Občas potkaji průvod k Doveru nebo někam jinam. Poutníci, obchodníci a mezi nimi na koních šlechtici nebo poslové. Zřejmě mezi Londýnem a přístavem je čilý ruch. V poledne se zastaví v hospodě. Poslouchá řeč a s překvapením zjišťuje, že většině tomu co se mluví rozumí. Zajímalo by ho jestli Mylady ví, že umí trochu anglicky. Objedná si víno a kuře a zřejmě podle výrazu hospodského, který se vůbec neliší od těch francouzských si objednal správně. Za chvilku před nim přistane kuře a víno. Tedy víno by mohlo být lepší, ale co je to jiná zem. Možná v Londýně bude lepší.  Sotva stači nakousnout už ho volá Mylady. Vezmě kus stehna do ruky a už sedí na Kvintě. Modlí se, aby nezačala vyvádět. Ukusuje stehno a jede za kočárem.

  K večeru dojedou do Londýna. Je stejné jako Paříž. Řeka, špína a stejný hluk jen jiná řeč. Dojedou do domu, který tam má mylady.

  „Postarejte se o něho!“ Jen řekne sluhům. Ti se na něho zvědavě podívají. Milenec? Čte jim v očích, ale to pak by se o něho starala víc.

  „Jen průvodce“ řekne slušnou angličtinou a s úsměvem. Už dávno zjistil, že pokud něco chce, tak je lepší se služebnictvem vycházet. Všem se uleví a už slyší křik.

  „Mary, Kathy ke mně a rychle!“ Obě během vyrazí do schodů. Už tam měli být.

  „Nemáte tady něco k jídlu? Mám hlad jako vlk.“

  „Pojďte!“ kývne na něho statná ženská. Zřejmě kuchařka. Za chvilku už před ním přistane polévka a chleb.

  „Nečekali jsme Vás. Taky by mohla poslat zprávu. Zítra dojdu na trh. Máte rád ryby? Umím je moc dobře.“

  „Ryby mám moc rád. Vyrostl jsem u moře.“ Ta se vděčně usměje.

  „Já taky a jedno Vám poradím. Raději nechte ženské na pokoji. Mylady je...“

  „Já vím.“ Zívne si.“ Jsem unavený. „Myslíte, že bych...“

  „Alvine ukáž hostu pokoj.“

  „Jean Pierre“ řekne.

  „Ježíší vy jste francouz?“ Zkusí to vyslovit. Jean zatím odejde s Alvinem. Padne do postele a spí.

  Ráno ho probudí světlo. Protáhne se a chce se umýt. Má na sobě takovou vrstvu špíny, že je mu z toho špatně. Vykoukne ven. Je jen v košili a v kalhotech. Jde dolu do kuchyně.

  „Dobrý den...“ nestačí doříct.

  „Vy jste vzhůru? Nic nemám. Mylady vstává pozdě a její hosté. Moc se omlouvám...“

  „Ne to je v pořádku jen chci se zeptat, kde bych se mohl vykoupat.“

  „Vykoupat???“ V hlase kuchařky zazní úžas. Jean si povzdechne to je vina otce. Doma se museli koupat skoro den co den a nesnesl odmlouvání. Je pravda, že si na to zvykl až moc možná.. na druhé straně snad v životě nebyl nemocný.

  „No máme tady káď, ale zrovna... někoho seženu a ohřejeme vodu.“ Kuchařka přemýšlí a zapomene na pec. Vykřikne a začne vytahovat chleba. Jean se zastaví možná by si moh dopřát...

  „A co lázně! Jsou v Londýně?“

  „Jistě, že jsou. Jen slušní lidé o nich nemluví, ale že jste cizinec.“ Vystrčí hlavu ze dveří.

  „Bobe, ty uličníku kde jsi?! Bobe!“ zakřičí.“

  „Copak chcete paní Miriam!“ Pihovatý klučina se ukáže doslova odnikud.

  „Dovedeš tady pána do lázni. A nikde se nebudeš zdržovat je to jasné!“

  „Jen se obleču a pojedeme!“ jde nahoru a obleče se. Za chvilku sedí už na Kvintě, před sebou rozradostněného Boba, který ho diriguje k lázním.

  „Kluci mně budou závidět. Svezete mně ještě někdy, prosím!“ zaškemrá.

  „Pokud bude čas tak ano. To jsou ony?“

  „Jo. Jsou.“ Sleze dolu. Jean dá uzdu pacholkovi a jde dovnitř. Tam ho přivítá majitel. Jean mu dá pár šilinku. No aspoň se vykoupe... podívá se na lazebnice, skrovně oděné. To zvládne. Svleče si všechno a vezme si na sebe prostěradlo. Jedna z nich ho zavede do páry.

  „Tak to jsou luxusní lázně“ zamumlá. Jsou tam ještě další muži stejně jako on v prostěradlech.

  „Postavené na bývalých římských lázní. Bazén je ještě od nich tak se nedivte.“ Hluboký hlas. Jean ho poslouchá se zájmem. „Cizinec?“

  „Ano.“

  „Na obchodníka nevypadáte.“ Jean se snaží zahlédnout jeho tvář, ale ta pára.

  „Dělám doprovod.“

  „Tak to je nejlepší.“ Smích. Stojí nad Jeanem. Chtěl by toho muže vidět jak vypadá, ale to se dá lehce zařidít. Odejde. Tam se ho ujmou lazebnice. Svleče se a jde si zaplavat. Nakonec se opře o bazén a přemýšlí o tom cizinci.

  Jean zakroutí hlavou. Zajímavý hlas. Vyjde z páry a chce se jít vykoupat.

  „Masáž, pane nechcete. Je to ve službách lázní. Zdarma“ nabízí mu majitel. Ten přikývne proč ne. Netuší že opodál stojí muž, který ho oslovil v páře. Sundá prostěradlo a lehne si na lavici. Poddá se ručkám obou lazebnic.

  „Nechcete jednu nebo obě?“ nabídne majitel tiše. Jean otevře oko.

  „Ne díky. Tolik času zas nemám, ale snad jindy. Prý máte tady velký bazén.“

  „Ano jsou s tím jen starosti.“ Jean se zvedne a nahý přejde do bazénu. Zpoza sloupu ho pořád pozoruje ten muž. Krásná postava a je prostě moc krásný. Sice není žádný mladík, které si většinou vybírá, ale postava jak má být a to oko mu vůbec nevadí. Spíš mu dodává takový nebezpečný výraz... něco co chcete zkrotit. Je opravdu zajímavý, ale už musí jít. Škoda, že nemůže zůstat delší dobu. Pokyne majiteli a ten ho doprovodí k oděvu. Nandá si na sebe prostší oblečení v modré barvě, plášť a klobouk na kterém se skví spona s diamanty. Vyjde z bazénu a ohlédne se zpět. Škoda, že je to cizinec. Nasedne na skvostného černého hřebce a vyjede.

  Jean zatím plave a lebedí si. Pozoruje nenápadně ostatní návštěvníky.  Skvělé lázně. Jestli mu dá Mylady čas, tak tady bude chodit den co den. Ještě se tam chvilku zdrží  a pak vyjde ven. Lazebnice ho osuší a on jde ke svým věcem. Všechny jsou v pořádku. Obleče se a vlasy nechá volně na ramenou. Klobouk drží v ruce. Aspoň mu po cestě uschnou. Dojede do domu Mylady a slyší křik. Zvedne oči k obloze  a modlí se, aby zrovna jeho nesháněla.

  Naštětstí ne, když vidí jak bije Kathy. Má chuť zasáhnout, ale dobře ví, že nemůže. Ta zvedne hlavu  a zapomene na Kathy. Ta se odpliží z jejiho dosahu.

  „Kde jste byl?“

  „V lázních. Cesta byla hrozná.“ Mylady de Winter se odmlčí. „Dobře dnes večer jdeme do paláce. Nemusí Vás zajímat kde. Budete mi dělat doprovod, chránit a tiše poslouchat. Vše co  někdo řekne mi zopakujete!“ Tiše k němu říká. Jean se rozhlédne, ale nikdo v doslechu není.

  „Ano Myaldy.“

  „Dobře a to oblečení...“znechuceně se na ně podívá.

  „Nemám jiné. Jsem průvodce. Bude to tak lepší a lidé si dají menší pozor na jazyk.“ Ta stiskne rty. Nemá ráda, když někdo má pravdu kromě ji.

  „Dobře a teď vypadněte!“ Jean si oddechne. Jde do pokoje a otevře brašny. Má tam čistou košili. Nahmatá náramek, který si sebou vzal. Hedal všude ten erb a tohle je poslední místo. Pokud tady nenajde.. nic se nestane. Vytáhne ho a otevře medailon. Nikdy by nezjistil jak se otevírá a teprve Luisa mu musela ukázat jak se to otevírá. Otevře a dívá se na erb v poli je jediná růže lomená jednorožcem. Zvláštní erb.

  Lehne si. Večer to bude náročné. Večer je připravený celý v černé s páskou přes oko.  Mylady ho obejde kolem dokola a pak přikývne. Je celá v bílé a modré. Večerní šaty s poodhalenými rameny a na krku dlouhá šňůra perel. V ruce vějíř s per a vyšívaný váček. Kolem obličeje lokny a květiny. V očích číhavý výraz.

  „Dobré. Jdeme.“  Oba se posadí do kočáru a vyjedou. „Budou tam důležitý lidé. Moc se necpěte dopředu. Je to jasné?“

  Ten má ji chuť odsekout, ale nakonec jen řekne: „Jistě Mylady.“ Milostivě to vezme na vědomí a už dál se s nim nebaví. Dojedou k paláci, který je osvětlený pochodněmi, které drží sloužící. Oba vysednou z kočáru a Mylady se do něho zavěsí. Jdou ke dveřím kde mylady se ho pustí a vejde sama do paláce.

  „Mylady De Winter!“ ohlásí je. Jean se zatím ztratí v davu a jen se dívá jak všechny Mylady okouzluje svým šarmem a nevinnosti. To zrovna. Ale kdo se to k ni asi blíží. Muž v bílém, vyšívaný kabát, kalhoty pod kolena, v ruce má hůlku a krajkový kapesníček. Páni móda na dvoře je přece jen jiná napadne ho a podívá se jak ve své černi dost divně vyjímá. Jistě je tam pár mužu v černém, jenže staří a určitě to nejsou šlechtici nebo možná jsou. Líbá ji ruku a pak ji nabízí rámě. Posune se dál a všímá si dalších, ale jeho zrak přitahuje jen ten muž s Mylady. Poslouchá co si povídají, ale jsou to samé klepy nic důležitého.

  „Sakra co je na něm tak zvláštního?“ Trochu se k nim přiblíží a zachvěje se jak uslyší ten hluboký hlas z lázní. Ale proč tak významný muž jakým podle šatu bezpochyby je, by chodil do veřejných lázní? Podívá se na něho pozorněji. Vysoké mohutnější postavy, ale ne tlouštík, spíš štíhly, to oblečení čert ví, delší tmavé vlasy vlnité, bez klobouku, orlí nos, dalo by se říct římský profil a modré oči. Ty oči trochu jako kočiči... tak zvláštní u muže. Mimoděk přistoupí k nim a nevšimne si jak po něm Mylady střelí pohledem. V tu chvílí zvedne vévoda z Yorku hlavu a všimne si toho cizince z lázni. V duchu zakleje. Co tady dělá?

  Mylady se odpoutá od vévody z Yorku a přistoupí k němu.

  „Zmiz!“ Jean přikývne a chce odejít, když uslyší  toho muže.

  „Krásná mylady de Winter kdo to jo? Znáte ho? Doufám, že mi ho představíte!“ Jean vidí jak z oči Mylady zasrší vztek a nechuť. Nejraději by ho v tu chvílí zabila. Otočí se k němu s úsměvem.

  „To je můj průvodce sire. To víte samotná žena ...“ uchichtne se.

  „A má nějaké jméno ten průvodce?“ Konečně může ho vidět zblízka. Něco je mu na něm velmi známého a nemůže si vzpomenout. Ty oči, vlasy... kde jen ho viděl? Mylady za vějířem ztuhne úsměv. S tím nepočítala. Sice je tu za někým jiným kdo ještě nedorazil, ale vévoda z Yorku je vévoda z Yorku a zvlášť nejstarší.

  „Jean Pierrre du pas Tries a vévoda z Yorku.“ Jean se ukloní. Pane jo královská rodina. Narovná a pak si vzpomene. Luis Marion má stejné oči. Takže tohle je zřejmě její otec. Bleys vévoda z Yorku si všimne náhle bledosti toho cizin... ne Jean Pierre. Co mu asi je?

  Ne tohle nemůže být její otec, určitě se zmýlil. Určitě. Musí vidět jejich erb. Nejraději by se chtěl vzdálit, ale nemůže dokud ho nepropustí. Bleys ho chvilku pozoruje. Je úplně bledý.

  „Nechcete se vzdálit?“ otočí se na Jeana.

  „Děkuji sire. Potřebuji na vzduch!“ Spěšně zamumlá a rychle vyjde na zahradu. Stojí a nic nevnímá. Po chvilce se vzpamatuje a poslouchá ze zahrady hluboký smích s podtónem touhy. Možná i on by byl někde tady v zahradě. Stojí tam dlouho a jen poslouchá ty lidi co tam jsou.

   Zničeho nic ucítí za sebou postavu. Nemusí se otáčet, aby věděl kdo to je. Přivře oko.

  „Někoho mně připomínáte a až zjistím.. zatím si užívejte pohostinství Londýna.“ Odejde jak přišel. Jean zaúpí. Ten muž má na něho až moc silný vliv. Podléhá mu až moc snadno a to je nebezpečné a k tomu jestli má pravdu... tak je to otec Luisy.

  Měl by najít Mylady, ale ta už k němu přistupuje s jiným mužem, který je celý v modrém.

  „Můžete jet domu a zítra se dostavte odpoledne ke mně je to jasné?“ Jean přikývne. Je to dokonale jasné. Odchází a jen cítí na sobě pohled vévody.

  Takže odchází. Toho muže chce mít a co chce to dostane. Jen kdyby si vzpomněl kde ho jen viděl. V lázních to ano, ale to není ono... odejde z plesu, který pořádal vévoda Buckingham a on neodolal, aby nepřišel si do něho trochu píchnout, ale místo toho se seznámil s tím mužem... chce ho. Vyjde ven a nasedne do kočáru. Kočí práskne do koní černých jako noc a odjede do paláce. Bleys zatím sedí v kočáře a přemýšlí kde ho viděl. Promítá si jednu tvář za druhou a pak si vzpomene... ten portrét, který namaloval jeho mladší bratr. Ta žena je mu nápadně podobná. Co jen mu říkal... že se s ní seznámil ve Francii. Že ji miluje... taková hloupost a on tehdy zakázal mu mluvit o ni. Pohádali se a on už o ni nikdy nemluvil. Měl pro něho přichystanou jinou partii. Jen čekal až  to děvče dospěje, ale bohužel zemřel na moři. Byla tehdy silná bouře a loď to nezvládla. Chtěl ten obraz vyhodit, ale nemohl. Bratr ho tak pečlivě maloval. Vyběhne po schodech nahoru a otevře bratrův pokoj. Zvedne svíčku, kterou vytrhl sloužícímu z ruky. Dívá se na tu ženu a její rysy. Ano je to on. Ty stejné rysy. Jako by byli dvojčata. Stejný úsměv a vlasy i oči... má pocit, že stojí tady před ním. Musí se ho zeptat a musí vše vědět.

  Vyběhne ven a dá si osedlat hřebce. Potřebuje zatykač na Jean Pierre. Jednoduše ho zatkne pro podezření ze špionáže a bude to. Pak si snim může dělat co chce... rozvijí svůj nápad a možná se i tak sním potěšit aniž na cokoliv kdokoliv přijde.

  „Dokonalý plán Bleysi!“ se pochválí. Za chvilku klepe u prokurátora a žádá o zatykač a muže. Po probuzení prokurátora všechno má. Přece jen je to cizinec a poslední dobou... nemůže ho jen tak unést jak by to udělal jeho prapředek ze strany matky.

  Nakazuje jim co mají udělat a hlavně donést všechny jeho věci do jeho paláce. Vysvětluje prokurátorovi, že bude lepší, když bude v jeho péči než ve vězení, které je přeplněné... a žádné soukromí, ale to už nedodá. Ten se podíví, ale když uslyší král je plný porozumění a špionáž to je na  něho moc.

  Nasedne na koně a odjede. Buckingham mylady de Winter na chvilku zabaví a tak si nevšimne, že ji někdo chybí, si pomyslí. Dojede do paláce. Seskočí z Vichra a hodí uzdu pacholkovi. Vejde dovnitř kde na něho už čeká armáda sloužicích.

  „Jdu spát a nebuďte mně ano.“ Odoží všechno a tak jak je jde spát. Jeho komorník už dávno se přestal divit, že hodí spát bez ničeho a tak hedvábnou košili odloží, kterou má stále připravenou, co kdyby jednou.

  Jean dorazí domu, svlékne se a vytáhne náramek.

  „Camille, tak jsem možná našel otce Luisy. Tušila jsi kdo to byl?“ Drží náramek v ruce a vybavuje si rysy vévody a rysy Luisy. Ty oči...hluk a do místnosti vtrhnou muži. Mávají nějakým papírem.

  „Zatykač na Jeana Pierre du pas Tries..“ tady si zláme skoro jazyk, ale statečně to dokoktá.

  „Nic jsem neudělal!“ brání se a vzpomene si na ty dny v pařížské věznici. Opět ve vězení.

  „Nás nic nezajímá. Chlapi seberte ho a ty seber všechny věci!“ Muž začne vše ládovat do sedlových brašen. Jean sebou cukne, když vidí jak v něm mizí náramek. Co se to děje? Ale to už je veden pryč a za nimi muž s jeho oblečením se všemi věcmi a pak mu bleskne hlavou Vévoda. Určitě! Parchant! zasyčí pro jistotu ve francouzštině. Vedou ho do jednoduchého kočáru. Svážou mu ruce a strčí dovnitř.

  „Do paláce!“ Mám pravdu a zuřivě zalomcuje ppouty. Mizera, všivák omezený. Jak si to dovoluje udělat příbuznému? Dojedou k paláci a tam ho vyvlečou ven. Venku už stojí sluha a vede je dolu do kobky, kterou dal postavit prapraděda současného vévody. Je hozený na slámu. Jean vyskočí a vztekle zacloumá silnými mřížemi. No počkej tak tohle ti obiji důkladně o hlavu.

  Jean přechází vztekle po malé místnosti  a Bleys vévoda z Yorku  spí pod pokrývkou s erbem nápadně se podobajíc erbu v medailonu. Ráno se probudí a protáhne. Přejde do vedlejší místnosti a umyje se. Vyjde a vezme na sebe oblečení. Kalhoty, hedvábnou košili a kabátec.

  Nají se a pak by mohl vyrazit na projížďku. Poslední dobou se v Londýně moc nudí a ani popichování Buckinghama ho už nebaví tolik jako dřív. Stárneš Bleysi si pomysli. Jde do jídelny posnídat.

  Vezme talíř, když do jídelny vtrhnou jeho dva synové Hamilton a Ashley. Jsou od sebe rok staří. Jednomu je sedmnáct a druhému šestnáct.

  „Sire prý máte někoho ve vězení? Kdo to je?“ Teprve teď si vzpomene na svůj včerejší úlovek. No nic nejdřív se nají.

  „Sednout! a když mluvíte se mnou mohli byste mi říkat tati.“

  Ti si sednou a vyhrknou.“Jistě tati.“ Sluha před ně postaví talíře a oni si naberou. „Tak kdo to je?“ ozve se Hamilton ten starší. Bleys se zamračí. Pošle je na venkov. Teď je tady nepotřebuje mít nebo co s nimi? Nakonec nad tím mávne rukou.

  „Nikdo důležitý a mazajete na hodiny.“ Když vidí, že skončili snídat. Ti se zvednou a vyrazí ze dveří. V klidu dojí a pak přejde do pracovny. Zavolá si svého sekretáře.

  „Ten muž ve vězení. Kde jsou jeho věci?“

  „Hned je přinesu sire!“ Odchází s úklonou. Po chvilce se vrátí s dvěma sedlovými brašnami.

  „Tady sire.“

  „Zmiz!“ Muž vycouvá a zavře dveře. Vězeň to tady nebylo hodně dlouho. Kdo to asi je? Že se o něho stará samotný vévoda z Yorku? Zakroutí hlavou.

  Bleys vysype tašky a začne je prozkoumávat. Košile... voní... tak sakra. Chce ho mít, další věci, hřeben, klobouk a pak uvidí se něco zalesknout. Vytáhne to. Náramek. Oči se mu zúží. To je přece náramek jejich matky, kde ho jen sebral? Pamatuje si ho moc dobře. Byl to její oblíbený kousek a celou soupravu sirén dala pak Brettovi. Aspoň tak mu to řekla. Ale přesto... otevře ho a uvidí tam erb podobný tomu, který mají teď.

  „Sakra!“ zakleje. Sevře ho a vyjde z místnosti. Jde dolu. Musí zjistit kdo je ten cizinec. Jean Pierre du pas Tries. Jde zachmuřeně a každý se mu vyhýbá.

  „Otevři a vypadni! Jestli tě tady nachytám dám tě rozčtvrtit!“ Muž rychle odemkne a vytratí se. S vévodou nejsou žádné srandičky.

  „Jméno! No tak dělej vstávej!“ Má zlost. Chce všechno vědět. Jean zamžourá do tváře vévody.

  „Sire? Myslím, že Vám včera Mylady řekla kdo jsem.“ Stoupne si s rukama stále svázánýma. Má hlad, ale před tím zmetkem to nedá najevo.¨

  „Jistě jistě.“ Neví jak dál. „Co je tohle?“ vytáhne náramek. Jean sebou trhne.

  „Náramek co jiného.“

  „To vím hlupáku. Okud jej máš!“

  „Dědí se v naší rodině po staletí!“ Rozhodně ho nechce mít v rodině.

  „Lžeš!“ Otevře medailon v náramku a strčí mu erb pod oči. „To je náš erb! Tak dělej nebo pošlu pro kata!“ Má toho pomalu dost. Snaží se ovládnout svůj vztek.

  „Nic neřeknu.“ Zapře se. Bleys vypustí páru. Po zlém nic nezmůže a kata sem nechce tahat... zvlášť.

  „Dobře já ti řeknu. Tohle je náramek moji matky, který dala.. tedy celou soupravu mému mladšímu bratrovi Brettovi. Jednou říkal něco o jedné ženě, kteoru miluje. Její portrét visí v jeho ložnici. Měl jsem svého bratra moc rád. Tak řekni odkud je. Nápadně se ji podobáš.“ Jean se nadechne. Mladší bratr. Neví proč je rád.

  „Ten náramek dostala moje sestra Camille při sňatku s jedním mužem. Nevím kdo to byl. Nikdy mi neřekla jeho jméno.“

  „Sňatek? On si ji vzal?“

  „Tak mi řekla a já ji věřím. A teď mně rozvaž!“

  „Tak to nechápu proč. Mohu tě tady nechat shnít.“

  „To těžko. On je mrtvý?“

  „Ano. Ošklivá bouře a jeho loď se potopila. Je to takových pět let.“ Jean zesmutní. Jeho sestra mu říkala, že je asi mrtvý. Od té doby byla smutná a jen Luisa... má mu o ni říct, ale je vévoda, možná by mu pomohl ji odtamtud dostat.

  „To je mi líto. Moje sestra ho moc milovala.“ Bleys se posadí na židličku na které seděl žálářník. Jean nad nim stojí. Taky by ho mohl rozvázat.

  „Podobáš se Luis Marion.“

  „Luis Marion? To je...“ vytřeští oči. „Marion, jméno naší matky, chceš říct, že...“ nemůže to ze sebe dostat.

  „Camille měla dítě, holčičku. Má stejné oči jako ty. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat, když jsem tě viděl.“

  „Dítě, tak můj bratr.. kde je. Hned pro ni pošleme!“

  „Co mně tak rozvázat?“

  „Ach jistě.“ Rozhlédne se po něčem ostrém, ale nic nevidí. „Jdeme, někde něco seženeme.“ Chytne ho za ruce a vleče za sebou. Tak ten má páru na vévodu si pomyslí Jean. Bleys ho dovleče do haly a sundá meč. Sluhové vyjeknou, některé omdlí,  když vidí vévodu sundávat těžký meč po dědovi křižákovi.

  „Nastav ruce!“

  „Ne. Chci je ještě nějakou dobu používat!“ když vidí jak se jim rozmáchuje. Ten ho pustí, až to zaduní. Jean se k němu přibliží a pouta přeže. Všichni si oddechnou. Jean si promne ruce.

  „Bolí?“

  „Jistěže bolí. Ne tak jako posledně, ale bolí. Co tak omluva?“

  „Omluva? Jako já se mám omlouvat a jako za co?“

  „Jak za co? Co tak za to vězení?“

  „Buď rád, že jsem tě nechodil do Toweru!“ Jean se zašklebí. I dokonce on slyšel o žáláři v Tower.

  „Tak to má jako být omluva? Moc pěkná! Tak aspoň nějaké jídlo, když už jsme příbuzní.“ Bleys pokyne sluhům a odvede do jídelny.

  „Tati zase máš tady svého a...“

  „Buď ticho Hamiltone a nedělej ze sebe osla. A ještě jednou uslyším něco takového tak odjedeš na hodně dlouho do Skotska je to jasné!“ Hamilton přikývne. „Tohle je Jean Pierre du pas Tries a je to náš nejnovější příbuzní neboli je to strýc dcery Bretta. Jmenuje se...“ Hamilton otevře ústa údivem. Tak to musí říct bráchovi. Práskne dveřmi a letí do učebny. „Nevychovanci!“ jen řekne k Jeanovi. Sedí a dívá se jak si pochutnává na vajíčkách, játrech, domácím chlebu a dalších věcech. Zamyšleně ho pozoruje. Líbí se mu a když je tedy příbuzný... přestěhuje ho sem.

  „Rozhodl jsem se usadit. Věk na to mám. Co si myslíš?“ Jean se zakucká. Usadit? Copak?

  „Usadit? Nerozumím.“

  „Jednoduše staneš se mým milencem..“ Jean vyprskne jídlo na stůl. Bleys se zvedne a bouchne ho do zad.

  „Mile...“ to slovo ze sebe nedostane.

  „Jistě milencem. Je mi skoro třicetčtyři a poslední dobou uvažuji, že to přelétáni z ložnice do ložnice mi moc neslouží a když ses objevil tady ty. Moc se mi líbiš. Už jsem o tom uvažoval tam v lázních, ale to víš cizinec...“ Jean je rád, že nemá nic ústech. Asi by to nevydržel. Drží v ruce nůž a má chuť ho po něm hodit.

  „Tak a teď další věc. Luisa Marion. Musíme pro ni zajet.“

  „Co tak souhlas?“

  „Souhlas? Patří do rodiny a rozhodně musí zaujmout pravoplátné místo v rodině, včetně povin.... je ti něco miláčku?“ Jean si pomyslí... zabiji ho.

  „Můj souhlas.“

  „Souhlas aha ne nepotřebuji. Jistě že souhlasíš“ řekne s takovou jistotou, že Jean má chuť mu nacpat ty husí játra do krku a zaškrtit. Snaživě jako jemný vánek řekne.

  „Bleysi miláčku“ ten se rozzáří „nesouhlasím a nebudu tvým milencem!“ vykřikne zuřivým šeptem. Kdyby to nebylo tak absurdní tak by se asi začal smát. Ten jeho výraz nevíry... asi je první kdo s nim nesouhlasil. Nabere v klidu další porci jater...

  „Ale budeš!“ oplatí mu. „Vybral jsem si tě, takže budeš a zvykni si už dnes večer.“ Jean se opět začne dusit. Bleys opět k němu přistoupí a bouchne ho. Pak ho pohladí důvěrně po zádech. To nemůže přece myslet vážně. Je pravda, že Bleys se mu líbí a už spal s mužem, ale takhle mu to oznámit. A ještě k tomu to nic moc nebylo. Mládická nerozvážnost a k tomu měl trochu upito. Možná méně než ten druhý, ale k čertu.... „Už vím!“ Jean čeká co z něho vypadne.“Nikdy jsi nespal s mužem a bojíš se.“ Ne opravdu ho zaškrtí. Je to skvělá představa jeho ruce kolem Bleysova krku.

  „Nemusíš se bát, bude se ti to líbit.“

  „Líbit? Proč si vlastně myslíš, že se mi to bude libit? Když vezmeme v úvahu, že jsi angličan a já francouz.“ Bleys si odfrkne.

  „Co máš proti angličanům?“

  „Jste chladní a jste našimi  přirozenými  nepřáteli. Otec by se obrátil v hrobě.“ Pokřižuje se.

  „Neříkej, že jsi katolík!“

  „Jistě, že jsem. Jak vyšitý. Chodím každý den do kostela a zpovídám se.“ Bleys uvažuje.

  „To nevadí v posteli víra není překážkou.“ Spokojený, že to vyřešil se nakloní nad stůl. „Vzdej to Jeane. Jeane..  krásné jméno.“

  „Zato Bleys zní jako když kočkám trháš ocas.“ Bleys se zaškaredí.

  „Mám ještě další jména, pokud se ti nelíbí, ale můžeš mi říkat zlatíčko, miláčku je taky hezké...“

  „Ani náhodou! To dřív se stanu mnichem!“ Bleys přimhouří oči a uvažuje do jaké míry může to provést. Pitomost.. on  a mnich. Zasměje se.

  „Máš moc rád život a ženy... víš jakmile se staneš mým milencem, no se mnou na to zapomeneš, žádné ženy, žádní muži, je to jasné, Jeane.“

  „Ještě jsem nesouhlasil. A já říkám ne!“ Oba se měří pohledy a Bleys vstane.

  „Na veřejnosti mi budeš říkat sire, v soukromí  Bleysi nebo miláčku a teď se vraťme k Luise Marion. Proč to není tak snadné?“ Jean si pomyslí, že trochu ho převychovat bude těžké. To je tím, že je vévoda a nikdo se mu neodváží odporovat.

  „Nejde to, protože Luis Marion je ve spárech kardinála a může ji zabít, takže miláčku Bleysi máme velký problém!“ Vychutnává si to oslovení. Bleys se zachmuří. S tím nepočítal.

  „To jsi tak důležitý nebo co?“

  „Ani ne. Jen si koupil moji poslušnost. Buď budu pro něho pracovat nebo zabije Luisu. Musíš uznat, že tady jsem neměl na výběr. Jinak mám v Paříži školu a co jsem dělal pro kardinála, tak to nepočítej, že se dozvíš... ani v posteli!“ Bleys se rozzáří. Pořád přemýšlel jak ho dostat do ložnice a teď nemusí... Jean ví, proč se na něho teď tak dívá.

  „Ještě něco mám v Paříží školu šermu... myslíš, že si ji tady mohu otevřít?“ Bleys se rozzáří.

  „Jistě cokoliv budeš chtít. Můžeš mít co jen chceš.. nepůjdeme?“

  „Nepůjdeme a tou posteli někdy v budoucnost a nemyslel jsme tím tebe... Musím myslet na děti a podobně.“ Bleys zvadne. Kruci je až moc dobrý. Jean se opře do křesla.

  „Tak kdy pojedeme do Paříže?“

  „Zítra. Musím ještě toho hodně zařidít. Ještě něco máš nějaký doklad, že se vzali.“ Jean ztuhne.

  „Nemám.“ Bleys se zastaví. Jemu to nevadí, ale budoucnost Luisy to ovlivní.

  „Co se stalo?“

  „Nevím. Jen mi to řekla. Měsíc na to byl kostel vypálen a kniha se ztratila. Když jsem ji našel stránka byla pryč. Doma není... co když tvůj bratr?“

  „Jmenoval se Brett a v pokoji není.“ Oba sedí zachmuřeně.

  „Camille mi řekla, že je sní... ale co tím myslela to nevím. Zemřela v horečkách a nemohl jsem ji pomoci. Tehdy skoro zemřela i Luisa, ale podařilo se mi ji zachránit.“ Bleys vstane a položí mu ruce na ramena.

  „Chceš vidět její obraz?“ Jean zvedne hlavu.

  „Jistě rád. Já její žádný nemám.“ Bleys ho vede do místnosti Bretta. Roztáhne závěsy a světlo ozáří Camillu.

  „Ano to je ona. Luisa bude nesmírně ráda.“ Přejde k ni a dotkne se obrazu. Bleys k němu přijde, zezadu se k němu přitiskne a obejme ho.

  „Je krásná stejně jako ty. No tak dnes večer...“ Jean zakroutí hlavou. Je to příjemné jak se k němu tiskne, ale .. až požádá o jeho souhlas a má takové tušení, že na to nikdy nepřijde. Bleys se odtáhne. Dnes večer s ním chce spát a je to jedno jak. Chce ho mít povolného a ochotného a jak to zařidít? Pak si vzpomene. Poodstoupí od něho a podívá se na oba.

  „Jste skoro jako dvojčata!“

  „Ano dost často nám to říkali, ale jsem starší o dva roky. Bleysi...“

  „Co je? Jestli jde o dnešní noc nemusíš se bát, opravdu...“ Ten si nedá pokoj. Má nějaké tušení. Divné, ale přejde to.

  „Jestli se nenajde ten zápis v matrice tak...“

  „Je členem rodiny. Každý jim je, jen mají jiné povinnosti. Má v sobě krev Yorků a to zavazuje.“ Jean přikývne. Mnoho šlechtických rodin se k levobočkům nehlásí. „Pojď ukážu ti, kde budeš spát.“ Oba vyjdou ven a Bleys ho vede do ložnice, která sousedí hned s jeho. Otevře dveře...

  „Proč jsem v ženské ložnici?“ Podezřívavě se otáže? Je krásná, ale ty sereptičky... nemusí mít. Bleys se zadumá. Má pravdu, tady by se necitil dobře. Než se vrátí z Paříže musí být vše pryč.

  „Musíme nejdřív pro tebe připravit pokoj. To víš služebnictvo...“ Jean se zastaví. On a bere ohledy na služebnictvo? Něco mu v tom nesedí a pak uvidí sousední dveře. Bleys studuje strop. Zřejmě bude muset spát tady nebo bude spát na chodbě. Povzdechne si.

  „Klíč jistě máš!“ A ukáže na postranní dveře. Bleys ho táhne a zamkne, klíč mu dá do ruky.

  „A teď mně omluv, ale mám jednu neodkladnou schůzku. Zabydlí se a poroučej jako bych to byl já!“ přistoupí k němu. „Málem bych zapomněl!“ přitáhne si ho k sobě  a políbí. Rozkošné pomyslí si, dokonale mu vyhovuje a krásně k němu zapadá. Jean ztuhne a prudce ho odstrčí.  Otevře dveře. Jean ještě zaslechne jeho smích. Služebnictvo se otočí co se děje.

  „Vichra!“ než stačí doříct už je před ním. Naskočí a žene se k jednomu nejmenovanému apatykáři. Malá fiola a váček s penězi za chvilku změní majitele. Schová ho a vyhoupne na Vichra. Dnes v noci bude jeho.

   Den uběhl a ani si nevšimli jak. Plánuji Paříž a útěk Luisy. Večer spolu povečeří a Bleys ho odvede do knihovny.

  „Palác je dost velký, ale není to nic proti našemu rodinnému sídlu. Tak co dnešní noc. Už sis to rozmyslel?“

  „Ani náhodou. A vůbec Najdi si někoho povolnějšího, buď té lásky. Proč jsi byl v těch lázních?“

  „Jak proč? Podívat se, ne. Majitel mi dokonale vychází vstříc a já se dívám. Tolik krásných mužů... už tehdy jsi mně upoutal. Kdybych byl praprapředek matky, tak bych tě unesl, uvěznil a zbytek si můžeš představit. Vidíš a já zatím jsem ti klidně oznámil to. Jsem rozhodně lepší.“ Usadí se spokojeně do křesla. Jean tomu nechce věřit. Vždyť skončil ve vězení, pak málem mu usekl ruce a nakonec mu suverénně podá oznámení o tom, že s ním má spát.

  „Víš, Bleysi já bych řekl, že od toho prapradědy se moc nelišíš.“ Ten se zamračí. Co do něho šťouchá? Možná opravdu se bojí a on se na to připravil  a souhlas... jaký souhlas? Nechce ztrácet čas nějakým otravným dvořením. Už taky není nejmladší. A ani neví jak se to dělá. Většinou jen řekne a má co chce.Vstane a přejde k stolku s připravenou karafou.

  „Víno?“

  „Rád děkuji. Hned jak dostanu Luisu z jeho spáru se opiji pod obraz.“ Bleys si nalije portské a Jeanovi dá víno. Apatykář ho ujistil, že je ta tekutina bez chuti. Podá mu pohár a dívá se jak pije.

  „Dobré víno, ale myslím, že půjdu spát. V noci jsem skoro nespal a dobrou noc Bleysi.“

  „Hned se přidám.“ Ujisti ho.

  „Bleysi ani náhodou. Možná už vím, prostě možná to říkám špatně, ale Non, No, Nicht pokud nerozumíš anglicky. Dobrou noc.“ Odejde. Bleys zakleje. Kruci, že by to nefungovalo?

  Jean jde chodbou, když najednou má pocit, že plamen se nějak divně chvěje. Průvan, ale proč je i tak divně zbarvený... ne přece by se toho...otočí se a odejde. Mine sluhu u dveří a otevře. Noční vzduch ho trochu probere.

  Musí pryč. Musí domu, pryč od něho,  jde dál po ulici. Občas se zastaví. Nakonec se sesune na chodník.

  „Bleysi ty všiváckej zmetku co jsi to udělal?“

  Bleys dopije svoje portské a jde do své ložnice. Propustí sluhu a přejde ke stolku. Otevře šuplík a vezme klíč od sousedních dveří. Přejde a otevře dveře. Přejde do ložnice kde spí Jean.  Přejde k posteli a zvedne svíčku. Netknutá postel. Kde jen může být? Přece ne to ne...

  Spěšně přejde do svého pokoje a obleče jen to nejnutnější. Nezná Londýn a jeho noční obyvatelé. V tomhle stavu se mu může stát cokoliv. Neměl mu to dávat, jenže nepředpokládal, že to myslí vážně... a zatím. Vyběhne ven. Zazvoní na zvonec. Rozespalé služebnictvo vybíhá ze svých pokojů.

  „Toho vězně hledejte po celém domě. Kdo ho najde dostane deset sovereignu.“ Všem ta suma vyrazí dech. Začnou hledat a Bleys zatím vyrazí ven. Vzbudí nočního hlídače.

  „Šel někdo z domu pryč?“

  „No ano, ale je to už nějaká doba.“

  „Kudy?!“

  „Zatočil doleva.“ Bleys vyrazí. Jen ať s  mu nic nestane. Za vše může on. Uběhne několik kroku a zpozoruje dvě postavy jak se naklání nad nějakým tělem. Vykřikne a doběhne je. Jednoho odhodí a druhý upláchne. Skloní se k němu. Žije. Blázínek co si to myslel. Utéci před ním. Vezme ho do náruče a odnese k sobě do ložnice. Uslyší zasténání. Jean otevře oči. Je mu tak špatně.

  „Tady patříš!“ zašeptá mu do ucha.

  „Bleysi?“ Ten se mu podívá do zastřených oči. Ano to je ono. Svlékne ho a uloží na postel. Dívá se na jeho nahé tělo. Neví jestli mluvil pravdu nebo ne a ví, ale dnes... Natáhne ruku a pohladí mu pokožku. Líbí se mu tak. Skloní hlavu a začne ho líbat. Jean omámený si pomysli jak je to příjemné a odpoví mu. Když ucítí jeho jazyk  ve svých ústech trhne sebou.

  „Ne prosím ne!“ matně si uvědomuje, že teď si snim může dělat co chce. Bleys se zastaví. Stále ho odmítá. Je tak...

  „Dobře, ale pamatuj nevzdám se.“ Přikryje je oba a Jeana přitáhne do náruče.

 

  „Ty parchante všiváckej, co jsi mi to dal?!“ Bleys se vzbudí a vidí, jak se Jean snaží dostat z jeho náruče.

  „Nic.“

  „Nelži kruci. Hlava mně bolí jak střep a nikdy bych...“ Vykroutí se mu a otevře dveře. Vezme klíč a hodí ho do místnosti. Bleys vyskočí z postele a narazí do zavřených dveří. Zaslechne otočení klíče a jinak nic. Je opravdu rozzlobený. Sakra možná neměl být tak hrrr a zanést ho do jeho postele a ne do své, ale přece nic neudělal tak špatného a měl ho rád v náručí. Zachmuří se. Tak snadno se nevzdá.

  Jean otočí klíčem. Nejraději by někoho zabil. Jeho sebe, kohokoliv. Nejhorší je, že si na vše pamatuje. Na jeho polibky, na jeho ruce i to jak se mu líbilo, když  ho líbal. Neví jestli je vzteklý na sebe nebo na Bleyse. Jestli to, že ho omámil  a zneužil, nebo na to, že se mu to líbilo. Lehne si a začne uvažovat co dál.

  Bleys si lehne a začne uvažovat jestli to nebyla chyba. Ne nebyla. Musí se chovat jako by se nic nestalo a ráno ho políbit. Možná by mu měl dát koně? Ne to ne. Není to milenec na jednu noc. Kruci, proč se jen tak brání! Natřese si polštář a vdechne jeho vůní. Nejraději by ho měl tady a ráno se snim pomiloval. Proč jen je tak tvrdohlavý. Ale až ho získá bude to stát za to. Určitě.  Za chvilku spí.

  Takže co s tím? Dívá se jak se pomalu rozjasňuje. Odhodí pokrývky, když někoho ucití ve dveřích. Otočí se a v nich Bleys. Zářivě se na něho dívá. Přistoupí k němu a řekne.

  „Dobré ráno, Jeane. Nebo chceš abych ti říkal jinak?“ Jean bezmocně se dívá jak k němu naklání hlavu a políbí ho. „Jsi nádherný, ale už se obleč za nedlouho vyrazíme. Mohu ti pomoci?“ Jean neví co říct. Dívá se jak otevírá svoje dveře a vede ho do místnosti, kde jsou věci k mytí. Sakra to ne... Má toho dost, když nepomohou slova, rozpřáhne se jednu mu ubalí. Bleys šokovaně zamrká. On dostal facku. A přitom nic neudělal. Zamračí se. Má toho dost.

  „To zvládnu sám opravdu!“ Vytrhne se mu. „A nesáhej na mně. Už nikdy.“

  „Mám toho dost. Chováš se jako rozmazlené děcko!“

  „Jaké děcko? To ty se chováš jako arogantní tupý osel, který musí mít vše co chce, ale nepočítej s tím, že mně získáš a teď vypadni, kruci. Čert mi byl takového příbuzného dlužen!“

  „To je škoda, že to musím ignorovat. A neoháněj se příbuzenstvím. Nezapomínej kdo jsem a moje trpělivost mi právě dochází... tak myj se! Nemáme na to tolik času. Do večera musíme být v Doveru.“ Je rozzlobený. „Jestli chceš násili máš ho mít, ale rozhodně mi nebudeš nařizovat co mohu a nemohu a jestli tě chci mít tak budu a jedno jak.“ Přistoupí k němu a drsně ho políbí. Jean si utře vztekle rty. Bleys zavře dveře a jen slyší jak se něco rozbilo. Jean se umyje a opatrně vykoukne ze dveří. Nikdo. Přejde do své ložnice. Obleče se a vyjde před dvůr.

  „Tady je Smršť. Kvintu jsem nechal převést do svých stáji. Na cestu jsou lepší tihle!“ Pobídne koně do cvalu. Jean rychle nasedne na Smršť, ta se zatočí do kolečka a začne cválat za svým bratrem.

     

                               

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dalšííí!

(Ebika, 1. 7. 2009 12:21)

Supéééér honem další dílek!!!!!

Návštěvy

(Amater, 28. 6. 2009 18:16)

634x děkuji

.....
(Chiky - 07. 07. 2007 17:10)

Nemám slov...musim se jen smát...skvělýý : ))


cgcg
(mája - 06. 07. 2007 14:31)

Super, honem jdu na další díl


Superr
(Janule - 05. 07. 2007 18:49)

Tak tohle bylo vazne moc pekny tenhle pribeh se mi moc libi ovsem jako vsechny ostatni uz se ritim na posledni dil :)


co rict...
(Leia - 05. 07. 2007 11:02)

velice povedena kapitola

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA