Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouto krve - 3.díl

19. 7. 2009

Pouto krve

   V polovině cesty se zastaví a vystřídají koně za podobné. Copak má jen černé koně? pomysli si Jean. Jsou rychlí a nádherní to je pravda, když je čerstvě vyměnění koně unášejí k Doveru. Bleys se otočí a zazubí se.

 

  „Vánek a Bouře nás nesou vpřed. Budeme tam do večera.“ Otočí se a pobídne koně. Jean popožene Vánek taky. Přece ho nenechá vyhrát. S výskotem a unavenými koňmi dorazí do Doveru.

  „Sakra zakleje Bleys.“

  „Co je?“

  „Není ještě příliv. Počkej, dovedu tě k lodi.“Unaveni koně se sotva plouží.

  „A jé jé už zase se rvou.“ Oba zastaví koně a jen se dívají, jak mezi námořníky se míchají, kordy, nože a pěsti. Na palubách stojí kapitáni a mohutně povzbuzují svoje družstvo.

  „Ten druhý kapitán má to marný. Venus má nejlepší rváče na moři. Nejdivočejší… je ti něco?“

  „Venus? To se nedivím, že se tak rvou. Kdo vymyslel tak pitomé jméno?“ Jeanovi cukají koutky úst. Tak. Tak… má co dělat, aby nevybuchl smíchy.

  „Kapitán a proč asi… a víš, co znamená Venus?“ Nakloní se k němu.

  „Bohyně lásky.“

  „Přesně a poveze nás a v noci nás poveze a ty a já… je tam tak málo místa a budeme tam sami.“ Jean zrudne. Ten si snad nedá pokoj.

  „Raději skočím přes palubu.“

  „Já tě zachráním, svléknu a pak...můžeš se domyslet sám.“ Jean se na sedle zavrtí. Kruci pořád ho těmi řečmi vytáčí. Už jen proto, aby od nich měl pokoj má chuť to udělat. Jenže tak snadno se nevzdá.

  „Mám mořskou nemoc.“ Vytáhne svůj trumf. Bleys nedůvěřivě přimhouří oči.

  „Hloupost. Narodil ses u moře, takže to je výmysl. Jste všichni tak tvrdohlavý?“

  „Jo jsme. Jen Luisa je trochu panovačná a je jasné po kom.“

  „Bretta bych uškrtil za to. Co ho to napadlo… na druhé straně, bych nepoznal nikdy tak okouzlujícího švagra.“ Jean se zašklebí při slově okouzlující. Je hrozný. Mlčí a dívají se jak jsou postupně námořníci odnášeni.

  „Asi půjdu pomoci.“

  „Jak pomoci?“

  „Opravdu místo hlouposti by ses měl zeptat, koho si to vlastně Brett vzal. Náš otec byl lékař. Velmi známý. Něco jsem se naučil. Jdeme. Mám pocit, že spíš jim ten apatykář uřízne končetiny než pomůže.“ Bleys skoro zapomene se ohradit a tak jen zavře ústa a mlčí. Lékař. Tedy!

  „Zdravím kapitáne. Nechcete pomoci?“

  „Už je po boji. Ne děkujeme. Zvládáme to sami.“

  „To dělá to oko“ a ukáže na pásku Bleysovi.“Myslel jsem, kapitáne s ošetřením.“

  „Vy jste doktor?“ Nedůvěra v hlase ho skoro urazí. „Nevypadáte na apatykáře!“

  „Nejsem apatykář, ale lékař a teď mi je ukažte a přineste alkohol, plátno a horkou vodu! Jakýkoliv alkohol!“ Kapitán váhá. Mrkne se na vévodu. Ten je tady šéfem.

  „Neslyšel jste ho?“ Houkne. Je sám zvědavý.  Jean si sundá kabátec a košili. Nejdřív přistoupí k apatykářovi a zvedne ho za límec. Donese ho k můstku a vyhodí. Dívá se jak se válí po molu. Bleys skoro zapomene dýchat při jeho nádherně vypracovaném těle od šermu.

  „Nechceš pomoci?“ řekne s očima přilepenýma někde na prsou. Neví kam se dřív podívat. Má několik jizev, ale to mu nevadí.

  „Tak tady to sire, máte.“ Jean převezme věci. „Bleysi co kdybys šel vybalit?“ Ten ztuhne. On vybalit? Stojí tak chvilku a přemýšlí, jestli správně slyšel. On má pracovat. Otočí se a zapomene, co chce říct. Zrovna se shýbá nad jedním námořníkem, který pod jeho procedurou ječí. Ty nohy a zadek… má pocit, že jestli se něco nestane, tak ho popadne a zavleče do kajuty, před zraky ostatních.

  Jean zatím si absolutně nevšímá, jak působí na fyziologii Bleyse a dál ošetřuje námořníky. Ti před nim se snaží odsunout co nejdál, ale on si je pokaždé odchytí.

  „Hele dryáčníku, nemá ten alkohol být do krku? Na nohu je ho škoda!“ Jean k němu zvedne světlé modré oči připomínající krystalky ledu a chladně řekne.

  „Ne. Podle výzkumu arabských lékařů ta rána se vypálí a nezanítí, takže ne do krku nepatří.“

  „Ehm podle koho a co to má udělat?“ nesmělé se zeptá opět mladý námořník.

  „Tohle!“ a nalije tam zbytek alkoholu z flašky.

  Námořník ze sebe dostane „ Grhhh!“ a omdlí.

  „Tak další!“ Ostatní se dívají na tělo pod Jeanovýma rukama.

  „Sire, nezlikviduje nám posádku?“ Bleys stále nepřítomně hledí na jeho tělo.

  „Ne kdepak. Je opravdu schopný.“ Kapitán Brendon zavrtí hlavou. Sice mu to říká, ale nevěří mu ani za mák. Oba se dívají, jak Jean ošetřuje posledního námořníka. Zvedne se a utře si do hadrů ruce od krve.

  „O nikoho nepřijdete, kapitáne a pravidelně jim vyměňujte plátno. Je Vám něco sire?“

  „Ani ne!“ řekne přiškrceně. „Pojď, pomůžeš mi s vybalením věcí.“

  „Stejně to nemá cenu. Vypadáš nějak divně.“ Řekne na schodech do kajuty.   Ten nepřítomně ho vleče do kajuty. Otevře dveře a přirazí ke zdi. Teprve teď mu to dojde. Je to cvok. Za chvilku pod jeho tělem nemůže dýchat. Začne se zmítat.

  „Hele nevím jak ty, ale já se mrtvolou nerad miluji!“ Vyštěkne a odstrčí ho až ke stolu. Bleys se zastaví o stůl. Jean sáhne po kordu.

  „Počkej…“

  „Ale já jo. Jestli nevypadneš tak nepočítej s tou hezkou tvářičkou, co máš, že bys ještě nekoho okouzlil!“ Bleys vztekle přimhouří oči a vypadne.

  „Mohu mít koho chci a na palubě se najde někdo ochotný!“

  „Klidně!“ zařve ještě Jean na zavřené dveře. Sedne si na postel. Přece by to neudělal? Nebo jo? Bleys vypadne celý zuřivý. Potřebuje někoho, sakra nebude si to dělat sám. Vylítne na palubu a rozhlédne se. Právě vyplouvají. Zastaví se na mladém plavčíkovi okolo šestnácti let. Čert to vem. Přitáhne ho k sobě a popostrčí dolu. Jean otevře dveře a vidí jak Bleys si vede nějakého mladíka. Zavře dveře. Sakra on to udělal. Tiše zavře dveře a lehne si na postel. Civí do stropu. Nakonec vyjde na palubu. Nechce nic naprosto nic slyšet.

  Bleys zaslechne dveře, ale nevšímá si toho. Kruci, potřebuje… otevře dveře a vstrčí tam toho mladíka. Ten stojí. Ví, co bude následovat a nijak mu to nevadí. Bleys si stáhne košili. Potřebuje… sakra potřebuje Jeana.

  „Vypadni!“ zavrčí na mladíka. Ten překvapeně zvedne hlavu. „Tak vypadni, slyšíš!“ na nic nečeká a zmizí. Bleys se postaví k oknu. „Sakra! Sakra!“ Podívá se na své vzrušené tělo. Potřeboval by studenou vodu a to tady není možné a samotnému se mu nechce udělat. Mohl by, ale… přejde ke stolu. Jeho pohled padne na postel. Možná by to mohl zaspat. Kapitán byl tak milý, že vyhověl jeho žádosti a přenechal mu svoji kajutu. Je to rychlá loď než velká a komfortní. Lehne si na kapitánovu postel. Probudí se, jak se loď houpe. Vstane. Že by bouře? Vyjde ven na palubu, ale jen větší vlny. Pokyne kapitánovi a sejde dolu. Otevře dveře od kajuty Jeana. Stojí u stěny a dívá se na mapu, kterou sehnal pánbůví kde nebo je prvního zástupce po kterém má kajutu? Přistoupí k němu.

  „Bleysi?“

  „Jo jsem to já.“ Jean stojí jen v košili a v kalhotách a pořád zírá na mapu. Bleys zvedne ruce a položí mu na ramena. Dívá se na jeho vlasy svázané stužkou a na křivku krku. Neodolá a stáhne mu košili z ramene a přitiskne na odhalené místo rty. Jean si vzdychne.

  „Nevíš něco o Mylady.“ Bleys se zarazí.

  „Proč to chceš vědět?“ Jean se mu vymaní z rukou.

  „Je nebezpečná. Hodně… tak co víš.“

  „Vyplula před náma!“

  „U Ježíšovy nohy! To jsi mně nemohl říct dřív! Jsi stupidní osel.“ Má chuť mu tu fasádu rozmlátit.

  „Nic se nestalo je to přece jen žena.“

  „Tak já ti řeknu na to ´jen žena´. Může Luisu zabít jen tak. Ani to nepocítí, že něco takového udělala. Je plně ve službách kardinála. Jsi fakt kardinální osel.“

  „Předhoníme ji.“

  „Taky nám nic nezbývá a teď dobře poslouchej a nepřerušuj mně.“ Otočí se k mapě a pak zpět k Bleysovi. „Nejdůležitější je Luisa. Kdyby se mnou něco stalo okamžitě ji odvezeš. Mylady zřejmě řekne kardinálovi, že jsem byl zajat. Dá příkaz k jejímu zabití nebo ji někam odklidí. Nevím, co udělá. Kdybych byl zajat… v klášteře je jeptiška jménem Felicite. Jak se k ní dostaneš na to musíš přijít sám. Pomůže ti. Nemá příliš v lásce kardinála. Potom běž za hrabětem Ivem St. Chartier. Ukryje tebe nebo oba rozumíš. Jestli mně zajmou a dostanu se do Pařížské věznice, možná se mi povede utéci. Pokud ne... Luisa je nejdůležitější, rozumíš.“

  „Snad si nemyslíš, že tě tam nechám!“

  „Jo přesně to uděláš.“ Bleys se nadechne, ale zarazí se.

  „Dobře, ale jakmile bude u mě, nepočítej s tím, že nic nepodniknu.“

  „Jestli budu naživu, klidně.“ Bleys k němu přistoupí a Jean se rozesměje.

  „Proč se směješ?“

  „Protože Mylady si taky usmyslela, že mně dostane na lodi, když jsem se jejím milencem nestal po cestě.“ Bleys se odtáhne. Nechápe proč je to pro něho legrace.

  „Nejsem Mylady.“

  „To je pravda Bleysi. Chybí ti spoustu věci. Jako například „ zvedne ruce do úrovní prsou.

  „Zato mám něco, co nemá ona“ odsekne a podívá se dolu. Jean zrudne.

  „Nemůžeš toho nechat?“

  „Ani náhodou. Už jsem ti řekl, že se chci usadit.“

  „Tak žena. Máš dva syny. Klidně můžeš mít více.“ Oba se posadí do křesel. Bleys si povzdechne.

  „Kdepak podruhé už hlavu do oprátky zvané manželství nedám ani náhodou. Otec mně oženil už v sedmnácti. Nějak zjistil, že se mi ženy vůbec nelíbí. Rok na to přišel Hamilton a pak Ashley. Porod nepřežila. Byla starší než já a jak bych to řekl fúrie. Jenže z dobré rodiny. Jsem rád, že nic nezdědili po matce. Ale jelikož mám dva syny, nikdo mně nenutil už se znova oženit a ne, že bych neměl nabídek dost. Měl jsem jich spoustu a no teď, když jsem tě našel co je na tom divného, že chci někoho k sobě. Nechápu, proč nechceš.“ Jean si povzdechne. Neví co na to říct. Ťukot.

  „Dále!“oba se ozvou.

  „Sire, za chvilku přistáváme.“ Oba na sebe pohlédnou. Jean se rychle obleče. Kabátec, plášť, boty a kord. Švihne jim do vzduchu. Otočí se k Bleysovi, který ho pozoruje.

  „Vypadáš nebezpečně. To oko…“

  „Co je s ním? Nemám je. Přišel jsem o ně. Kord. Nechci se o tom bavit. Nechceš si najít nějakého mladíka, hezkého bez vady.“

  „Ne. Nesnaž se. Mám jich dost.“ Jean pokrčí rameny a vyjde na palubu.

  „Co koně?“

  „Budou nás čekat.“

  „Podívej se Větrná paní už je tady. Zajímalo by mně, kdy přistala.“ Mlčky ji pozorujou. Je to zlé. Vyjdou na břeh a přistoupí k nim muž s dvěma hnědáky. Nasednou. Jedou, jak nejrychleji můžou. Snaží se dostihnout mylady. Má velký náskok, zjistí v jedné hospodě a tak nespí a jedou dál. Výměna koní a dál. Co nejrychleji dopředu. Zkracuji vzdálenost od ni, ale stejně je to pořád málo. Uvědomuji si, že budou muset někde odpočinout jinak to nezvládnou a přece jedou dál. Co jim trvalo tři dny, zvládnou za dva. Mylady mění koně co chvilku a kardinálova průvodní listina ji otevírá všechny brány. Dvakrát je napadne skupina banditů až moc dobře vyzbrojených a vždy si poradili. Jen je to hrozně zdrželo.

  Mylady nedostihli. Oba mlčí, když projedou na uštvaných koních pařížskou bránou. Oba jsou unavení a Jean je překvapený, že to jeho lordstvo zvládlo. Zaprášení dva jezdci nikoho neupoutali a tak jedou dál.

  „Musíme vyměnit koně a hned ke klášteru. Tady jsme pohyblivější než kočár. Snad se nám to povede“ řekne Jean. Nejraději by spal. Zakymácí se na koni, ale udrží se na něm. Slib Camille je posvátný a on ještě k tomu kardinála nesnáší. Ne musí k Luise. Slíbil sestře, že se o ni postará.

  Kočár Mylady se zastaví před palácem. Pospíchá chodbami za kardinálem... zakleje, když se dozví od jeho tajemníka, že je na audienci u krále.

  „Má se každou chvíli vrátit“ řekne ji tajemník a otevře dveře do jeho soukromé pracovny. Mylady chvilu uvažuje a pak přikývne. Určitě je za ní a to, že je s ním vévoda… kardinál bude nadšený. Vstoupí do pracovny. Sedne si do křesla a čeká.

  Jean dojede do stáji a koupí nové koně. Nejsou tak dobří jako ti co tady nechávají, ale jsou odpočinutí, čerství a nejlepší co zrovna mohl sehnat. Nasednou a jedou ke kláštera. Koně nechají o kus dál a spěchají k bráně. Jean zaklepe na fortnu. Oba slyší jak se otevírá malé okénko.

  „Mistře Jeane. Ráda Vás vidím. Jdete za Luisou, a kdo je to s vámi?“ optá se podezřívavě sestra Agatha.

  „Omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale odjíždím na delší cestu a chci vidět Luisu a tohle je přítel. Nebude Vám doufám vadit...“ ale to už slyší klíč a skřípot fortny. Oba přestoupí práh. Jdou za sestrou Agathou.

  Dovede je do místnosti, která je určena pro návštěvy příbuzných schovanek kláštera. Za chvilku slyší rychlý krok a dovnitř vpadne Luisa. Rozeběhne se a skočí Jeanovi kolem krku. Dá mu pusu na tvář a pak se začervená. Způsobně pozdraví.

  „Dobrý den strýčku Jeane!“ Udělá malé pukrle. Bleys je v šoku, když vidí tu podobu. Teprve teď si Luisa uvědomí, že tady není sama. Zvědavě se podívá na Bleyse.

  „Ty jsi můj otec?“ Ten se málem zakucká a Jean taky.

  „Ne, to je tvůj strýček Bleys.“

  „Aha a proč tady není můj otec?“ Jean neví co říct. Bleys se k ní přiblíží. Je kouzelná.

  „Protože už není mezi námi. Jednou byla strašná bouře, když jel za tebou a jeho loď se rozbila o skaliska.“ Luisa se otočí k Jeanovi. Ten pomalu přikývne. Luisa k němu přijde a obejme ho.

  „Maminka mi to říkala, ale nechtěla jsem tomu věřit. Doufala jsem, že ho ještě jednou uvidím.“ Jean ji drží. Oba si uvědomuji ubíhající čas.

  „Luiso, můžeš sem dovést sestru Felicite.“

  „Odjedeme?“

  „Ano. Pamatuješ si, co jsem ti tehdy říkal?“ Luisa si otře mokré tváře.

  „Ano. Uděláš to?“ ta přikývne a rozeběhne se pryč. Bleys se otočí k němu.

  „Popravdě jsem si myslel, že si vymýšlíš... auuu!“ zavrčí když ucítí pěst v obličeji. Zamne si čelist, jestli je ještě pohromadě. Má pádnou ruku. „ To nemuselo být. Máš pádnou ruku.“

  „Měl bys zažít moji sestru. Ta když mně vrazila... měl jsem pocit, že se nezvednu.“

  „Mistře Jeane. Pojďte. Oba se podívají na jeptišku v černém oděvu a roušce. Vedle ní stojí v plášti Luisa.“ Jdou ven, když uslyší bušení.

  „Ve jménu kardinála otevřete!“ Všichni ztuhnou.

  „Rychle za mnou. Je tady ještě bylinkářská zahrádka. Možná se nám povede ji proklouznout.“ Jdou za ni. Jean s Bleysem pro jistotu vytáhnou kordy. Felicite spěchá a rozhlíži se kolem sebe, ale všichni jsou na nešporách a jen stará Agátha je u fortny. Chvilku bude trvat než zjisti, že Luisa a Felicite jsou pryč. Dojdou k bylinkářské zahrádce a Felicite vstoupí do domečku, kde se suší byliny.

  „Kde jen ho mohla dát? No tak...Mám!“ vykřikne po chvilce hledání a vyndá z džbánku těžký klíč. Vezme ho a zavede je k brance. Zasune klíč a se skřípěním jim otočí. Opře se do branky a nic.

  „Je to na Vás!“ Bleys s Jeanem se opřou do branky a usilovně tlačí. Ještě kousek ...hotovo.

  „Nezapomeňte je zavřít a já je zamknu. Nikdo nepozná, že byly otevřeny!“zašeptá.

  „Nechcete jít s náma?“ zeptá se Jean.

  „Ne i když je to divné patřím sem do řádu. Hodně štěstí Luiso.“ Políbí ji na čelo a zmizí za zdi klášterní zahrady. Bleys s Jeanem se opřou do branky a zavřou ji. Uslyší klíč.

  „Teď koně. Bez koní nás rychle dostanou. Nebo se rozdělíme?“

  „Ne koně. Ivo bydlí daleko. Paříž teď bude nebezpečná a všude už je určitě kardinálová garda.“ Oba se přibliží k hlavní fortně. Musí se prosmýknout kolem nich.

  „Nejdřív vy dva. Tři budou nápadní. Luiso obejmi ho.“ Lusia přikývne a obejme ho kolem pasu. Bleys se zasměje a jde ke koním. Jean se dívá jak se po nich podívají bez zájmu. Dívka v plášti a šlechtic. Dostaveníčko kdo ví... myslí si, že jim víří v hlavě. Už jsou pryč a teď on. Bleys zatím odvazuje koně. Vysadí Luisu na hnědou klidnou kobylu. Ta sevře uzdu. Bleys nasedne taky a vyskočí na druhého koně. Vezme uzdu třetího koně do ruky a čeká. Nakonec mírně svého koně popožene.

  „Stůjte!“ křiknou stráže, kteří zahlédnou Jeana. Ten pokračuje. Jeho tvář je mezi šermiří známa. „Tak stůjte!“ Oba se k němu rozeběhnou. Jean zaslechne další hlídku. Je konec nedostane se včas. Zahlédne Luisu a Bleyse.

  „Utíkjete!“ Bleys se otočí a zaslechne taky stráž  a  ještě k tomu ti v klášteře.. pobídne koně. Ne musí odsud dostat Luisu. Pustí uzdu Jeanova koně a chytne Luisina. Tuší, že Luisa by Jeana nikdy neopustila.

  „Ne co to děláš! Musíme za strýčkem Jeanem!“ křičí Luisa. Bleys ji neposlouchá a oba koně vleče. Nedívá se za sebe, ale před sebe. Musí ji dostat odsud pryč. Byl už v Paříži a tak se docela tady vyzná. Jistě ne jako vévoda, ale incognito. Je hluchý k Luisinu křiku. Po chvilce zvolní a jede po boku Luisy.

  „Luiso...“

  „Pro tebe jsem Luisa Marion a nenávidím tě! Jak jsi ho...“

  „Požádal mně o to. Jsi pro něho to nejdůležitější na světě a jakmile splním co jsem slíbil, tak se  pro něho vrátím.“

  „Opravdu?“

  „Jistě. Přece jen je to příbuzný!“ řekne trochu kysele. Příbuzný to zrovna. Podívá se na Luisu. Je pořád překvapený její rodinnou podobou. Má jejich rysy a hodně i od Camille a Jeana. Škoda, že o ni nevěděl dřív. Pokud se najde zápis v matrice tak musí ji najít dobrou partii.

  „Dobře jezdíš na to, že jsi byla v klášteře.“

  „Strýček Jean... strýčku Bleysi co se s nim stane? Že přijede za náma!“

  „Určitě ano. Určitě přijede.“ Jedou mlčky a Bleys se pozorně rozhlíží kolem sebe. Za nedlouho  budou skoro na místě a tam se musí doptat.

   Jean vytáhne kord. „Tak kdo bude první?“

  „No tak, Jeane přece víš, že nemáš šanci! Klidně tě můžeme zastřelit.“

  „Máte mně zabít?“

  „No to ne, ale zranit tě můžeme. Chlapi sežeňte nějakou síť.“ Jean pohlédne na Jaimie Charny. Je dobrý kapitán a na rozdíl od ostatních rozumný.

  „Vzdávám se. Kam mne odvedete?“

  „Do vězení.  Tam kam všechny. Nevím co jsi provedl a ani to nechci vědět. Mám jen příkaz tě dopravit do vězení. Nic víc. A to splním.“ Odebere Jeanovi kord a ten se najednou cítí jak nahý.

  „Můžeš ho někde nechat ve vězení?“ Požádá ho tiše. Tomu se zableskne v očích. Nic neřekne. „Tak chlapi jedeme.“ Zavelí. Posadí Jeana na koně a všichni ho obklopí.

  „Ani o tom nepřemýšlej Jednooký Jeane. Bez tebe Paříž nebude to ono.“ Prohlásí Jaimie. Dost často u Jeana šermoval a dost toho pochytil a nejednou se spolu a s ostatními opili v hospodě U lišáka nebo v jiném hostinci. Všichni mlčky jedou do neslavně proslulé a přecpané pařížské věznice.

  „Je Ivo St.Chartier doma?“

  „Není a vypadněte!“

  „Jak si to dovoluješ cháme!“ zařve Bleys.

  „Kdo je to?“ Ozve se zhloubi domu.

  „Jdeme od Jeana Pierre du pas Tries.“ Ve dveřích se objeví rozcuchaná hlava.

  „Luisa? Pojďte dál. Jednou jsem tě viděl z dálky jistě a kde je Jednooký Jean? Ten uličník a... „ zarazí se pod Bleysiným upřeným pohledem. „Ach jistě. Omlouvám se. Zůstaňte tady jak dlouho chcete. Tak kde je?“

  „Dostala ho kardinálová garda.“ Ivo se podívá na oba. Potichu zakleje. To je moc špatné. Za chvilku budou tady.

 „Kde se můžeme schovat?“ Za chvilku tady budou. Určitě prohledájí všechny jeho známé i žáky. Ivo přikývne. Vyhlédne ven. Pokyne jim a všichni tři jdou přes zahradu, postranní brankou do sousedního domu. Ivo otevře dveře do sousedního domu.

  „Nikdo to neví a kdyby vzadu je východ, kterým můžete utéci a já se budu snažit něco vyzvědět.“ Bleys se nedůvěřivě podívá na toho blonďáka s delšími vlasy a veselýma očima. Má je světlé modré až šedé. Dívá se jak odchází a nechává je v domě. Bleys se rozhlédne. Co teď?

  „Počkáme dva dny a pak odjedeme.“ Lusia chce něco říct, ale nakonec mlčí. Přistoupí k oknu a chce roztáhnout závěs. Bleys ji chytne za ruku.

  „Ne. Nikdo nesmí vědět, že jsme tady.“

  „Tak jsme tady Jeane. Musím víš nerad to dělám.“

  „Jistě povinnost je povinnost. Jen mně tam šoupni.“ Jaimie se zamračí. Tuhle část práce nesnáší, ale musí to udělat.

  „Promiň!“ Zabuší na vrata. Otevře se špehýrka.

  „Co je?!“

  „Vedeme vězně.“ Vrata se otevřou a Jean s Jaimie vejdou dovnitř.

  „Tak přece jen jsme se setkali. Na mučidla a dostaňte z něho vše co ví! Je to jasné!“ Mylady soptí. Přistoupí k němu. „Tak sbohem. Nemám ráda prohru.“ Přejede mu vějířem tvář a zasměje se. Otočí se až ji zaviří plášť a sukeň na dvoře. Vyjde ven. Tam už čeká kočár.

  Všichni tři na sebe podívají.

  „Kdo to je?“ ozve se Jaimie.

  „Mylady de Winter a pokud možná se ji vyhni. To raději přijmu Vaší pohostinnost než její společnost.“ Žalářník jim trhne až Jean skoro upadne. Jaimie vytáhne kord, ale pak ho dá zpět. Dívá se jak Jean je vlečen dovnitř budovy.

  „Tak jsme tady. Étienne, kde vězíš! Máš tady hosta!“ Odněkud se přišourá starý chlap s pár vlasy na hlavě a vybledlýma očima. Jean na něho pohlédne. Odpudivá troska v hadrech. U pasu má klíče.

  „Ale, ale tak máme tady dalšího ptáčka. Tak pojď holoubku. Už tě čekáme. No neostýchej se a chovej se tu jako doma. Máme pro tebe připravenou pohodlnou postýlku a jídla co krk ráčí. I voda se najde. Víno je drahé. No tak pojď.“ Místnosti se nese krákoravý hlas. Jean za nim vykročí.“ Ětienne se před nim šourá. „Tak tady to je ptáčku zpěvačku uvidíš jak tě mistr donutí zpívat. Nemusíš mít ani takové výšky jak by se zdálo a Mistře Dominiku, vedu Vám toho ptáčka co ho lapli a na kterém má kardinál takový zájem!“

  „Připoutej ho a ať se dívá. Mám rád, když mně někdo u toho sleduje a mám hodně práce.“ Jean vidí u nějakého stolu shrbenou postavu. Nedaleko oheň a na stole si uvědomí nějakou postavu. Pařížský mistr útrpného práva. Ach jo už zase v stejných skoro stejných rukou. Předtím ani nebyl mučen. Jednoduše mu řekli co a jak a to bylo vše. Cítí jak Étienne ho poutá a odchází.

  „Tak ještě trošku a bude to víš...“ jekot, až Jeanovi vstanou vlasy hrůzou. Vždyť je to žena, ale proč? Ne nechce to vědět. Ještě .. ještě. Za chvilku mu hlava třeští a při představě jak on.... konečně ji odvazuje, ale to znamená jen to jediné. Někdo vchází dovnitř a on vidí jak vlečou po slámě polonahou postavu.

  „Tak a teď ty. Nejdřív musím se zeptat formálně. Řekneš vše dobrovolně? Víš tuhle otázku bych nejraději vynechal a rovnu přešel k té podstatné části. Nemám rád, když s emusím zdržovat, ale ty neřekneš ani ň, že Jednooký Jeane. Takže ani nevím co máš říkat, ale mně zajímá vše. Neřekl bys co všechno jsem se dověděl. Ááá jste zpět. Chvilku si odpočinu a můžete začít.“ Ve dveřích stojí dva statní pořízcí. Jean si uvědomí, že jejich inteligence je skoro nulová a jen jim v očích svítí  chuť zabíjet. Krysy. Kanálové krysy mají větší inteligenci. Jenže nemají takovou páru a už cítí jak ho začínají mlátit.

  „Dost chlapci a teď ho odpoutejte. Kdo ví co by tatínkovi mohl udělat.“ Odpoutají ho a dají ho na skřipec.

  „Geniální vynález aaa neříkej vykloubené rameno. Chlapci byli moc horliví. Neboj dneska je potrestám. Taak to je ono.. Jean zavzdychá jak jeho tělo se napne. Má pocit, že víc nesnese...

  „Myslíš, že víc nesneseš... ne kdepak. Víš každý člověk snese určitou bolest a pak nemůžou, ale já vím jak ji protáhnout a vy padejte!“ řekne někam dozadu. „Zítra musím dát vědět výsledek tak máme na sebe celou noc.“ Jean vidí jak jeho oči svítí rozkoši, ale zároveň chladnou zvědavosti. Cítí jak je natahovaný, tak aby hned neomdlel. Má pocit, že mu bolest roztrhne svaly a ta ruka... najednou ucítí jak na něho spadne. Otevře oči a zadívá se na postavu s pohrabáčem  za jeho mučitelem.

  „Promiň Jeane, ale dřív to nešlo a stejně se budeš muset odtud dostat sám.“

  „Díky Étienne. Nevím jak to odčinit.“

  „Už jsi učinil, když jsi zachránil moji holčičku a teď běž.“ Uvolní skřipec a Jean se posadí.

  „Pít.“ Étienne odepne od pasu láhev  a podá ji. Jean se napije. Je to lepší, ale ta ruka, nemůže s ní hýbat. Bude mu to moc překážet. Vstane a zapotácí se. Opře se o Étienna. Ten ho přidrží.

  „Můžeš...“

  „Musím Étienne a pozdravuj malou Clarissu, ano.“Ten přikývne a otevře dveře. „Nikdo nikde a teď utíkej!“ Jean přikývne a udělá pár kroku. Nic na sobě nemá, kromě kalhot a bot, které mistr žálářník nepovažoval za důležité mu sundat... možná chtěl to udělat později kdo ví. Opře se o chladivou zeď. Ještě tak daleko. Jde ta jak si pamatuje cestu. Ještě kousek a pak bude malé nádvoří. Otevře dveře a ovane ho chladný vzduch. Je noc skoro ráno by řekl. Možná se dostane zpět k Ivovi a ten mu už pomůže. Musí jen přejít to nádvoří. Snaží jít ve stínu budovy a teď ten kousek, jestli ho vycítí psi nebo strážci bude po něm. Sundá si boty a nadechne se. Pronese krátkou modlitbu k anděli strážnému a rozeběhne se co nejtišejí. Je tady a přitiskne se k  zdi a teď brána a stráž.. rameno pulzuje divokou bolestí a svaly jsou napnuté a je mu hnusně i hlava ho třeští... zůstat tady delší dobu tak řekne snad i to co neví. Pomalu se pliží podél zdi a uvědomuje si jak čas letí. Teď.. chytne jednou rukou za krk a trhne. Slyší nepříjemné křupnutí a cítí jak se mu v ruce sesune tělo. Zachytí ho a dá ho na židli. Jde dál,  když uvidí na stole něco se blyštět. Jeho kord. Sice pravou ruku má k nepotřebě, ale levou to zvládne. Obuje se a odepne klíče od pasu. Tiše se snaží otevřít dveře. Už to je, když uslyší zvon. „Sakra!“ zakleje a vypadne, klíče nechá ve dveřích.

  Spěchá podél vězeňské zdi. Musí se někam ukrýt, ale kam?

  „Sakra jak ses odtamtud dostal!“ zaslechne šepot.

  „Ivo. Ani nevíš jak rád tě vidím. Co tady děláš?“

  „Zrovna jsem měl rande s někým koho jsem chtěl podplatiti svými těžce nabytými penězmi, aby mi něco o tobě prozradil, ale jak koukám nebudu muset ty zlaté louisdory vyhazovat! Musíme zmizet. Mám tady koně. Jen jednoho.“ Vede ho ke koni a pomůže mu do sedla. Pak se podívá na jeho bezvládnou ruku a vyskočí za něho. Pobídne koně k cvalu a na pařížském dláždění se noci rozléhne zvuk podkov. Po chvilce zvolní a začne notovat jejich pijáckou hymnu ´Markéta to děvče zlaté má tajemství, které dá...´ Kolem projedou dva gardisté a jen se zachechtají.

  „Jsme tu. Otevře dveře a vezme ho dovnitř.“

  „Kde to jsme?“

  „U mé okouzlující matinky, která momentálně je na našem panství. Dům je prázdný až na hlídače.“

  „Luis a Bleys?“

  „Ti jsou u mně v domečku lásky. Kdo to proboha je? a z kterého hřbitova  ho vyhrabal. Hodně mně dlužíš.. jestli na to přijde kardinál, tak nevím... no snad se spokojí s mým  vyhnanstvím na panství.“

  „Díky moc, víc toho nemám.“

  „No jo musím zmizet. Zabydlí se tady jak chceš.“ Vypadne z domu. Jean se zastaví. Nejdřív se msuí ošetřit a pak odpočinout. Provizorně si to ováže a skřípe zuby. Nic skoro tady není. Potřeboval by se dostat k sobě domu. Jenže Paříž bude na nohou. Nakonec si jde lehnout.

  „Vstávej Jeane!“

  „Co je?“

  „Je noc a jestlii tě nedostanem z Paříže teď, tak na tebe přijdou. Luisa s Bleysem.. víš ten chlápek je strašně divný a arogantní...“ Jean se uchechtne.

  „On ti neřekl kdo je?“

  „Ani náhodou. Jen pořád hlídá Luisu jako oko v hlavě, ale jsou si podobní. Je to její otec?“

  „Kdepak strýček. A máš plán jak se odtud dostat?“

  „Náhodou mám. Pojedeš jako moje milenka. Šaty tady mamá nějaké nechala...“

  „To jako myslíš, aybch se převlékl za ženskou?“

  „Jo. Nebo máš jiný nápad jak se odtud dostat?“

  „Raději bych s  probil!“

  „S tímhle ramenem?“ Ukáže mu modré šaty s krajkovým límcem, balonovitými rukávy a spoustou spodniček. Opodál leží korzet.

  „Hmm to musíme něčím vycpat.“ Vezme šátky a začne mu je cpat do výstřihu.

  „Dávej pozor na rameno!“

  „Skvělé a teď jdeme!“ narazí Jeanovi ještě klobouk a dá do ruky vějíř. Jean se do něho zavěsí a má chuť ho něčím praštit. Jenže opravdu neví jak jinak se dostat ven. Jdou ke kočáru.

  „Netušil jsem, že je to tak těžké.“ Posadí se do kočáru. „Zlaté naše šaty tohle je mučírna a škrtí mně kolem prsou.“ Stěžuje se mu. „Jak mohou dýchat?!“

  „Fakt jo? To nevím. Nikdy jsem to nezkoušel. Myslím, že Vám nechám kočár a pojedete jako manželský pár s dcerou k moři nebo tak nějak a já se vrátím na koní a budu vypravovat jak mně milenka opila a ujela s prachama i kočárem.“

  „Přijde na to?“

  „Nevím to nevím. Snad ne.“

  „Doklady!“ zastaví je u brány hlídka.

  „Jaké doklady ty hluppáku! Copak nepoznáváš erb. Počkej až to oznámím prokurátorovi, že jsi mně zadržel.“ Nakloní se k němu.“Mám tady dámu a víte nechci, aby to věděla moje současná amie. Je šíleně žárlivá...“ nechá si je domyslet.

  „Pusť pana hraběte!“ Ten co chtěl doklady se chce ohradit, když uslyší.

  „Miláčku proč tak dlouho stojíme?“ Ivo se podívá na Jeana. V tu chvílí pochybuje kdo tam sedí.

  „Jeďte!“ Kočí práskne do koní. Ivo si sedne a zatáhne záclonky.

  „Tak to bylo perfektní. Netušil jsem... kruci omdlel.“ Co se dělá s omdlelou ženou.. tedy chlapem? Napřáhne se a jednu mu vrazí. Jean otevře oči.

  „Takhle s dámou se nejedná, hlupáku. Nedivím se, že ti každá uteče.“ Ivo se zašklebí.

  „Jen neumí ocenit moji krásnou duši. Za chvilku tam budeme Jeane. Jen nevím co s tím okem?“ Ten se zamyslí. Konečně důvod si stáhnout ten prokletý oděv.

  „Už vím. Dáme závoj a bude to.“ Jean se zaškaredí.  „A stejně pojedete celou dobu. Tak jsme tu.“ Zastaví u hospody s názvem Tichý odpočinek. Ivo vystoupí a vejde dovnitř. Za chvilku vyjde s Bleysem a Luisou. Odvede je ke kočáru.

  „Tak se mějte a snad někdy mně zas navštivíte.“ Jen vykoukne.

  „A ty se stav v Londýně.“

  „Jasně, že se stavím. Jen co to bude méně nebezpečné. Budu pozdravovat kardinála!“ zachechtá se. Bleys nastoupí s Luisou do kočáru a kočár se rozjede.

  Prohlíží si upřeně Jeana.

  „Strýčku Jeane jsem tak ráda, že ses dostal z toho vězení. Ani nevíš jak jsem ... je ti něco?“

  „Jen mám vykloubené rameno. Jinak dobrý. Zvládnu to a na lodi se to nějak ošetří. Hlavně jeďme!“ Oba přikývnou.

  „Utekl eminence.“ Ten se zasměje a pak zachmuří.

  „Tušil jsem. Je velmi schopný.“

  „Dostanu ho. Dostanu a ...“

  „Necháš ho být. Nic neřekne. Ví, že jestli něco řekne, tak bude mrtvý. Horší je, že musíme najít nového strážce, ale myslím, že Vím kdo to bude. Zavolejte hraběte Rocheforta. Bude se Vám určitě líbit.“ Ta pokrčí rameny. Do místnosti vejde statný muž s delšími černými vlasy a páskou přes oko. Ukloní se a podívá se na Mylady. Kardinál má pravdu. Ten muž se ji líbi.

   Jedou už dva dny skoro bez odpočinku. Třetího dne ucítí vůně moře, soli a lehký vítr. Luisa se vykloní a nadšeně vyjekne.

  „Jsme tady!“ Nepozoruje jaké je mezi Bleysem a Jeanem napětí.

  „To je výborně Luiso Marion.“ Sedne si nazpět.

  „Musím se přiznat, že se bojím a musím se naučit důkladně anglicky. To je hrůza patřit k tak ....“

  „Luiso. Jsou to jen lidé.“

  „No ano, ale strýček Bleys je vévoda. Je nejvyšší šlechtic hned po králi. Asi to nezvládnu.“

  „Ale ano zvládneš“ ujistí ji Bleys. Vyjdou ven.

  „Viktore nechceš jít s náma?“ Kočí odpoví.

  „Kdepak. Musím nějak zlikvidovat kočár a kdo by se postaral o dům v Matignon. Ne patřím sem do Francie, ale buďte tam vy i slečinka šťastní. Hyjé herky.“ Kočár se otočí a mizí.

  „Škoda. Bude mně chybět.“

  „Jdeme na Venus...mladá dámo. Nesměj se lodi, která nás odveze.“ Luisa se chichotá.

  „Jen to je tak...“

  „Doklady!“ Všichni ztuhnou. Pohlédnou na kotvící loď. Je tam klid, ale jakmile... Bleys vytasí kord a Jean taky. Postaví se k sobě zády. Luisa se zamračí. Začne boj. Tmou se nese zvuk oceli, která probudí kapitána lodě. Zanádáva a vyleze na palubu. Rychle se zorientuje jakmile mu hlídka ukáže na břeh.Bude zajímavá podívaná. Chvilku odhaduje šance toho muže a dvou žen. Ta ženská je dobrá. Bije se jako chlap i ta menší je taky dobrá. Luisa získala kord a odráží rány. Kapitán si pomyslí, že konečně nějaká zábava, když na tvář Bleyse dopadne světlo od pochodně.

  „Chlapi vstávat a do boje. Ježíší snad mně za to nenechá stáhnout z kůže.“ Pomodlí se k patronce námořníků. Ti se probudí a jdou pomoci. Když hlídka uvidí námořníky stáhnou se. Všichni se nalodí a kapitán začíná vydávat rozkazy k odplutí. Za chvilku už se loď houpe na moři směr Anglie.

  Bleys podepře Jeana. Ten se potácí v ženském oblečení. Kapitán jen na to zírá, ale mlčí. Bleys ho zavede rovnou do kajuty kde byl dřív.

  „Luiso běž si odpočinout. Jsi statečná. To jak se oháněla kordem... vidí, že je na omdlení.“

  „Strýček Jean?“

   „Ošetřím ho.“ Zavede ji do kajuty a Luisa  si lehne. Uzlík s věcmi, které si vzala z kláštera položí vedle lůžka. Bleys se chvilku dívá jak spí. Přikryje ji pokrývkou a jde zpět k Jeanovi.

  „Musíš mi pomoci Bleysi. Sám se z toho nedostanu.“ Bleys k němu přistoupí.

  „Bál jsem se . Ale víš co vypadáš v tom moc pěkně. Jednou si je oblečeš jen pro mně a já to z tebe sundám.“

  „Jestli to ze mně nesundáš tak už v životě nikdy nic nikomu nesundáš. Víš jaké je to mučící zařízení?“ Bleys přistoupí ze zadu a začne rozvázovat šňůrky z oděvu. Za chvilku je na podlaze hromádka šatů. Ještě spodničky a korzet. Jean zůstane jen v průsvitné košilce.

  „Auuu! A za co to bylo?“

  „Za linkavost a sundej mi tohle a dej mi nějaké kalhoty a fofrem!“ ten se zašklebí a ztuhne, když si všimne oteklého ramene. „Počkej nejdřív rameno. A jestli omdlím a ty něco zkusíš nezůstane ti jediný zub.“ Bleys se zašklebí. Bylo to takové mdlé. Je unavený. Jenže všichni jsou unavení. Cestovat kočárem v jednom kuse není zrovna ideální a k tomu v něm byli tři.

  Bleys dělá přesně co mu říká Jean. Cítí jak rameno mu zapadlo do kloubu a cítí také jeho bezvládné tělo. No opravdu by mohl si dělat co chce. Vezme košili a roztrhá ji na pruhy plátna. Zafixuje rameno, tak jak mu to řekl. Snad to bude stačit. Vezme ho do náruče a položí na postel. Pak se rozhlédne. Rozhodně se mu nechce spát na podlaze. Pak se zašklebí. Stejně to nepozná. Bude mu tvrdit, že bylo moře neklidné a on nechtěl, aby z té postele spadl. Sundá si košili a uvelebí se vedle Jeana. Vezme ho do náruče a přitáhne ho k sobě. Už podruhé ho má  v náručí a ještě s ním... zívne si a usne.

  „Nebudeme přistávat, Bleysi?“

  „Jo asi jo. Víš moře bylo neklidné...“ začne se svou výmluvou, když ucítí na svých rtech polibek.

  „Lžeš jak když tiskne a vstávej a přines mi nějaké oblečení.“ Bleys vstane celý popletený. Možná se mu to zdálo, ale ne určitě ne. Jean ho políbil. Jde k truhlici a přehrabuje se ve věcech. Vítězoslavně je vytáhne. Už sedí s přikrývkou kolem boku. Škoda. Je světlo a chtěl by vidět... přinese mu to.

  „Díky!“ zkoumá svoje rameno. Zkusí pohnout, ale zaúpí. „Asi nějakou dobu budu ze hry.“ Bleys se usměje.

  „To přece nevadí. Přijmete moje pohostinství v paláci. Jen je problém legitimita Luisy. Pro nás Yorky ne. Náramek to dokazuje, ale okolní svět to nebude zajímat. Možná Luisa to bude vědět?“

  „Nebude...sakra bez jedné ruky se to těžko zvláda. Chci říct nebude to vědět.“  Vztekle se dívá jak se Bleys jim kochá. „Tak mně pomoz.“

  „Jistě. Jak jen řekneš.“ Jde k němu a začne mu pomáhat. „Něco za něco!“ když ho spíš hladí a líbá než obléká.

  „Chtěl bych být oblečený do Velikonočních svátků Bleysi.“ Ten mu kalhoty natáhne a zaváže.

  „Víš co. Jde mi to tak skvělé, že jsem se rozhodl ti dělat komorníka!“

  „A co mi dát k ruce nějaké lepé děvče. Vepředu vyvinuté... au to bolí Bleysi. Nekousej mně na rameno. Nebo ještě mi pochroumáš ještě to druhé.“

  „Takhle je to lepší?“ jemně se přisaje rty k ramenu a pomalu putuje ke krku.

  „Strýčku Jeane a strýčku Bleysi co to děláte?“ Bleys se odtrhne od ramene Jeana a oba zrudnou pod zvědavým pohledem Luisy.

  „Jen strýčkovi Jeanovi pomáhám s košili. Víš má vykloubené rameno a nemůže se obléci.“

  „Aha to je dobře. Už jsem myslela, že děláš ty špatné věci, před kterými mně varovali v klášteře.“

  „Jakými věcmi?“ optají se s očima navrh oba najednou. Luisa svraští brvy.

  „No polibek a děvčata říkala, že všude a že je to špatné a pak, že dívka končí špatně a ukazovali... tedy ty starší co je to polibek a vůbec se mi to nelíbilo. Jsem ráda, že to nebyl polibek. Kdy tam budeme?“ Ti se na sebe podívají.

  „Za chviličku. Nechceš jít na palubu?“ řekne ji Jean. Ta přikývne zavře dveře a vyběhne po schodech nahoru. Jean s Bleysem propuknou v smích.

  „Nikdy bych netušil co všechno v klášteře se učí.“

  „To je pravda.“ Jean zvážní. „Když jsem tam byl a viděl jak mučí tu ženu a já čekal a čekal... víš  chtěl jsem žít. Moc žít. Chyběl jsi mně.“ Bleys k němu přistoupí.

  „Ty mně taky. Takže staneš se mým milencem?“ Jean váhá. „Dobře. Tak toho necháme, ale dovol mi se o tebe postarat. A občas ...“ Jean vykročí ke dveřím.

  „Ano nebo ne?“

  „Já nevím Bleysi. Pořád mně to připadá divné hodně divné.“

  „Nic není na tom divného, ale dám ti čas než se uzdraví tvé rameno a pak budu akceptovat jen odpověď ano. Na NE to přece víš neslyším.“ Oba vystoupí na palubu a dívají se na doverské útesy. Jean přitiskne si k sobě Luisu. Ztratili domov, ale snad tady najdou nový.

 

 O měsíc později.

 

  Dnes možná už konečně, tak rád bych, pomysli si Bleys vévoda z Yorku. Upřeně se dívá do zracdla a přemýšlí o tom jakou má to smůlu, že si musel zrovny vybrat Jeana. Taky mohl někoho jiného. Otevře dveře k Jeanovi do pokoje. Už dávno to není ženská ložnice, ale mužská. Jde mu dát dobrou noc.

  „Jeane?“ Ticho. Že by tady nebyl? Ale Luisa je výjimečně na večírku a oni dva odešli, když viděli jak dobře se baví.

  „Bleysi? Co tady děláš?“

  „Co bych dělal? Jsem tady skoro každý den pokud zrovna nejsi v tom svém zatraceném domě. Neměl jsem...je ti něco?“ V první chvíli ho napadlo, že má halucinace, ale ne. Nemá nic na sobě narozdíl od něho. Jeho komorník konečně se dočkal a Bleys, když jde k Jeanovi bere si košili.

  Jean k němu přistoupí a políbí ho.

  „Jsem zvědavý jaké to bude.“ Začne ho strkat ke své posteli. Počkat mysli on totéž co já pak... odstrčí ho, vletí do svého pokoje, vyndá dózu ze stolku a rychle přeběhne k Jeanovi. Nohou zavře dveře až všechno zadrnčí. Položí dózu na stolek a rychle začne stahovat tu nestvůrnost co má na sobě. Jean kouká a ničemu nerozumí. Nakonec Bleys chytne za šňůrky a celou ji rozerve.

  „Konečně“ zamumlá a Jean neví k čemu to patří. K té košili nebo k tomu, že konečně svolil.

  „K čemu to máš?“ Ukáže na stolek. Nikdy by neřekl, že se Bleys umí červenat. Něco zamumlá.

  „Promiň, ale nerozuměl jsem ti.“ Bleys k němu přistoupí a vezme ho do náruče. Zašeptá do ucha.

  „Aby tě to tolik nebolelo“ vyhrkne. Kruci nikdy nemusel vysvětlovat a ani nemusel použít, jenže chce, aby to bylo nejen pro něho příjemné. Odnese ho do postele.

  „Víš Bleysi, dojít do postele umím sám.“

  „Kdepak rád tě budu nosit. Ani nevíš jak je to příjemné.“ Jean zakroutí hlavou. Je fakt divný. Snad se to na Luise nijak neprojeví... jenže to už ho dá na postel a dívá se na něho. Konečně. Konečně si to nebude muset dělat sám, konečně bude mít někoho po boku a konečně najde uvolnění. Jean si ho prohlíží a sjede dolu. Polkne. Tak to nepůjde. Je moc velký.

  „Víš Bleysi myslím, že to nepůjde.“

  „Jak? Co nepůjde?“ nechápe. Sleduje směr pohledu Jeana.

  „Díky.“

  „Jako za co?“ Bleys chvilku na něho kouká.

  „No přece... „ ne tak to nepůjde nebo nakonec mu bude celou noc vysvětlovat o velikosti... lehne si k němu. „Neboj to půjde. Uvidíš.“ Začne ho líbat. Jean se už dávno rozhodl, že jeho polibky jsou skvělé a nevadí mu to. Opětuje mu a chvíli se jen líbají. Když Bleys prohloubí polibek, tak se trochu zarazí, ale je na to zvyklý. Vlastně je to skoro stejné jako když se líbá se... no rozdíly tu jsou. Bleys sklouzne z jeho rtu na krk a pak níž. Má hladký hrudník a jemu se to líbí. Vezme jednu bradavku do úst a začne ji jemně sát. Nakonec ji sevře mezi zubama a jemně zatahá. Přesune se k druhé a udělá to stejné dokud není tvrdá. Jean má pocit, že vylítne z kůže. Ohromně se mu to líbí a teď jeho ústa níž... líbá ho na břicho a nadzvedne se. Snad ho chce...Bleys prstem dotkne špičky jeho penisu a pak pomalu sklouzne ke kořenu a dál. Jemně ho sevře. Už dřív mu to udělal ústy a on se rozhodl, že je to nádherné. Mimoděk si vzpomene na školu a jednou jak ho Bleys zatáhl do převlékárny a bylo to hříšné. Hříšně krásné stejně jako teď. Bleys nejdřív špičkou jazyka polaská jeho žalud, chvilku ho líže a pak ho vezme do úst celého.  Saje ho a vtahuje ho do sebe. V tu chvílí se Jean rozhodne. Bude to pro něho nezvykle, ale stejně.. lepší dřív než to pořád odkládat. Odstrčí Bleyse. Ten je chvilku v šoku, ale když vidí jak se Jean přemisťuje skoro vytřeští oči a pak... učí se rychle, když ucítí jeho  jazyk na svém údu. Chce říct, že nemusí a pak si vynadá.. přece mu to nebude říkat a nepřijde o to... je to nádherné a když uvidí před sebou jeho zvednutý úd jak tam chtivě čeká, vezme ho taky do úst.

   Chvilku ho saje a připojí ruce. Hladí ho dost drsně, ale dává pozor aby to nebylo až moc drsné. Druhou rukou vklouzne mezi jeho nohy až na zadek. Jean na chvilku přestane a neví jak reagovat, když ucítí jeho ruku na zadku, v rýze jak ho laská a pak prst jak vklouzáva dovnitř. Skoro vyletí, ale asi to má tak být a udělá to stejné Bleysovi. Teď pro změnu přestane Bleys. Chce mu říct, že se to nedělá, že to je... řekne mu to potom. Zas to není tak nepříjemné jak ho dráždí. Oba poslouchají jak ten druhý rychle odechuje a jak jsou vzrušení. Bleys přidá ještě jeden prst a pak druhý. Dlouhými pohyby do něho zasunuje prsty a pak je vytahuje. Jean přestane vnímat co s nim vlastně dělá. Poddává se jeho rukám stejně jako rtům. Přestane ho sát a jen ho drží v rukou a laská.

  Bleys se zvedne a dívá se na něho. Jean se přetočí na břicho, ale Bleys ho zpět přetočí na záda.

  „Chci vidět tvoji tvář, tvůj výraz v očích“ šeptá horečnatě. „Chci vidět jak se budeš cítit až budu hluboko uvnitř tebe, chci vše“ a roztáhne mu nohy. Zvedne je  a pak si vzpomene.. málem zapomněl. Rychle sáhne na stolek a vezme dózu. Otevře ji a nanese na prst mast. Otevřenou dózu pohodí na prostěradlo. Skloní hlavu a začne ho líbat zatímco prstem vnikne dovnitř. Vklíni se mu mezi nohy a Jean je zvedne. Ucítí jak do něho proniká jeho úd. Skousne rty. Je tak velký a mimoděk zatne prsty do jeho ramen. Bleys do něho pomalu proniká . Je to tak krásné, přivře oči a proniká dál. Dívá se do jeho obličeje a matně vnímá jak se pod nim chvěje. Dokončí to. „Musím chvilku je to poprvé“... šeptá si pro sebe. Jean nic nevnímá jen jak ho vyplňuje. Trochu to pálí a je to nepříjemné, ale začíná si zvykat. Uvolní prsty a sklouzne mu na zadek. Cítí jeho váhu, ale není mu to nepříjemné.

  „Nech to. Nic nedělej!“ V hlase skoro mu zní zuřivost. Jestli se přestane  ovládat. Jen se zarazí, ale nakonec ho pohladí a sevře. Vidí jak jeho oči se otevřou a pak se začne pohybovat.

  To bolí, ale vidí, že se naprosto neovládá. Bleys se dívá a matně si uvědomuje, že měl chvilku počkat, ale nejde. Přiráží a drží ho. Vystoupí z něho a přetočí na záda. Políbí ho na kříž a vstoupí do něho. Jean se skoro nadzvedne jak ho ta prudkost zabolí. Bleys přiráží ještě rychleji. Skoro už to má a v poslední chvili vytáhne svůj úd a přetočí Jeana na bok. Pronikne do něho a sevře jeho úd. Ten sípe a zatíná ruce na co zrovna dosáhne. Je to tak neumí to popsat, ale chce, cítí jak ho to ovládá a chce skončit a na druhou stranu nechce. Cítí jeho úd jak do něho proniká a jeho ruce jak ho drží. Bleys ho opět přetočí a dá si jeho nohy na ramena. Pronikne a dívá se do jeho tváře stažené rozkoši. Líbí se mu to uvědomuje se. Jean ho obejme a nemůže nic dělat jen vnímat jeho tělo uvnitř sebe. Cítí jak už to nemůže protahovat a vyvrcholí. Cítí svoje semeno na svém těle. I on už bude. Bleys na nic nemyslí jen jak se ukojit a uspokojit. Na nic nemyslí jak ho ovládá jeho chtíč. Přiráží stále prudčeji a svírá ho pevněji. Jean přijímá jeho tělo a nadechne se jak cítí jak jeho vzrušení nepolevuje.

  Bleys vykřikne a cítí jak jeho tělo je dokonale uspokojené. Jen on by chtěl zas, ale tak brzy nemůže. Lehne si na něho a políbí Jeana. Ještě chvilku než z něho vyklouzne, chce ho držet. Cítí Jeanovy ruce na svých zádech jak ho hladí. Možná by měl něco říct, ale nechce se mu. Jen chce vnímat tu chvilku  ještě dlouho. Nakonec z něho vyklouzne a chce si lehnout vedle něho.

  „Auu!“vykřikne jak si lehne na dózu, která to vše přežila. Vezme ji do ruky, ale to už mu ji Jean vezme z ruky.

  „Mast?“ když si k ni přičichne.

  „A cos jiného čekal?“ řekne dost rozpačitě. Místo aby mu řekl jak to bylo skvělé tak se baví o nějaké masti. Vytrhne mu ji z ruky a přitáhne do náruče. Nádobku položí na stolek. Asi ji nechá tady.

  „Takže?“

  „Co jako?“

  „Jaké to bylo?“ vypadne z Bleyse.

  „Lepší než poprvé.“ Lakonicky řekne. Bleys by ho nejraději praštil, ale uvědomuje si, že by asi další měsíc bez jeho postele nevydržel. No musí to nějak z něho dostat. Jean si povzdechne. Bylo to skvělé, ale přece mu to neřekne. Ještě by podpořil tu jeho vévodskou ješitnost. Bleys ho políbí na rameno.

  „Jsi moc agresívní.“

  „Jak  agresívní?“ přetočí se k němu.

  „No máš ležet a nic nedělat. Ostatní...“ zarazí ho jeho výraz.

  „Bleysi ty mně srovnáváš se svýma ostatníma milenci? JÁ NEJSEM JAKO TI DRUZÍ!“ mu to hláskuje a vezme polštář a začne ho bouchat. On si dovoluje.. to je neuvěřitelné. „Jestli se ti nelíbí moje postel můžeš si najít jinou.“ Bleys mu vytrhne polštář z rukou a odhodí k nohám.

  „To ne moc se mi líbí. Je opravdu...“ Vášnivá, rozkošná.. kruci, přece znovu nechce něco co se pod ním sotva hýbne. Jak tohle se mohlo tak divně zvrtnout to nechápe. Jen mu chtěl vysvětlit... asi to nechá být nebo fakt to udělá. Raději přejde na jiné téma. Jean se mračí. Taková drzost. On není jako ti jeho dvacetiletí zajíčci, kteří se ho bojí a nic neudělají.

  „Tak se nezlob. Jsi ten nejlepší.“ Nic nezabírá. Povzdechne si. „Až přijde čas musím najít Luise nějakou vhodnou partii.“ To by ho mělo uklidnit a nějak... co zas, když ucítí jeho loket v žebrech.

  „Luisa si najde svého manžela sama.“

  „To nejde...“

  „Tím chceš říct jako, že toho není schopna?“

  „Ale jistě, že je. Jen nechci, aby naletěla...“

  „Urážíš mně, moji sestru, Luisu taky a sebe taky.“ Bleys vytřeští oči.

  „Jak to myslíš?“

  „Nemůžeme se bavit o něčem jiném?“

  „To tedy ne. Vysvětli mi to a hned!“

  „Nechápu, že máš tak povídavou náladu. To jsi po milování pokaždé tak užvaněný? Dobře. Camille si vybrala Bretta. Je to snad špatná partie? No já si vybral tebe. Takže jsi taky špatná partie? No a Luisa určitě najde někoho stejně vhodného jako my. Takže nechápu o čem mluvíš.“ ´Konečně mlčí´si pomyslí Jean. To by mně zajímalo jestli tu chce zůstat zbytek noci nebo ne. Bleys přemýšlí a pak si řekne, že raději bude ticho. Opravdu by se nerad vracel do té studené postele vedle. Natáhne se po pokrývku a polštář. Ten strčí Jeanovi pod hlavu a přikryje je oba. Přitáhne ho k sobě.

  „Jsem rád, že  konečně jsi svolil. Ještě další měsíc a byla by ze mně troska.“

  „Jistě, protože bych se toho jak mně ptáš na souhlas nikdy nedočkal, tak ...“

  „Chceš říct, že to vše jen kvůli pitomému souhlasu? Auuu.. to bylo za ten pitomý hádám.“

  „Začínáš si zvykat.“ Bleys se nadzvedne a podívá se na Jeana. Konečně po tak dlouhém čekání se stali milenci a stalo to za to. Noc byla nádherná a on konečně byl uspokojený. Podívá se po předělané ložnici své manželky.

  „Co mi zbývá. Luise je s moji sestřenici  a skvělé se baví.“

  „To máš pravdu.“ Jean se nadzvedne a dá mu polibek. Za ten měsíc si zvykl na něho. Nakonec souhlasil. Co mu taky zbývalo a nebylo to tak špatné. Buď si to špatně pamatoval, anebo Bleys je šikovnější než tehdy před léty ten druhý. „Jen je škoda s tím zápisem do matriky. Nechápu co tím myslela, že ho má stále při sobě. Neměla.“

  „Netrap se!“ Políbí ho a odhrne pokrývku.

  „Už zase?“ zasténá pod jeho rty a rukama.

  „Musím dohnat ty týdny co jsi kolem mně chodil a já se jen mohl dívat.“ Začne ho líbat na hruď a pak sklouzne níž a zničeho nic Jean ví. Odstrčí Bleyse.

  „Kde je obraz Camille?“

  „No u Luisy v pokoji. Proč?“ Nechápe Bleys. Jean vstane z postele natáhne kalhoty a košili.

  „No tak co tak ležíš. Zdvihni svůj tlustý zadek a pojď.“

  „Nemám...“

  „Potřebuješ pohyb. Přijdeš zítra ke mně do školy.“

  „Ale já nepotřebuji...“ Jean se k němu skloní a pošeptá.

  „Budeme tam sami!“ Bleys přikývne. Jasně, že bude v jeho škole. Natáhne na sebe kalhoty a košili. To je zvědavý co zas vymyslel. Jde za ním se svíčkou. Oba se plíží chodbou.

  „Jak romantické!“ řekne šeptem Bleys. Jean se zakření. Otevře dveře a vejdou do Luisina pokoje. Jean jde k obrazu a sundá ho. Začne ohmatávat rám a ucítí to. Vezme nožík ze stolu a jemně začne párat.

  „Ty myslíš?“

  „Je to tady!“ vytáhne papír a ve světle svíčky čtou zápis o sňatku mezi Camille a Brettem.

  „Zítra ji představím králi!“ Oba se na sebe podívají. Bleys přitáhne Jeana do náruče.

  Večer druhého dne jde Luisa Marion s Bleysem vévodou z Yorku a rytířem Jeanem Pierre du pas Trie uličkou plnou anglické šlechty.

  Předstoupí před panovníka. Ten se otočí s laskavým úsměvem.

  „Sire dovolte mi představit Luisu Marion z Yorku....“ Luisa udělá hlubokou úklonu. Jean  dodá s kamennou tváři.

 „... a z Luku.“ Jeho Výsost se rozesměje.

 „Omlouvám se za rytíře Jean Pierre pas du Tries. Ještě neví, jak to chodí na dvoře.“ Jean se zamračí.

 „Ty máš co zrovna říkat, Bleysi. Neumíš ani správně říct její titul. Je to tvoje neteř stejně jako moje.“ Oba stojí proti sobě a mezi nimi Luisa, která je nenápadně tahá za rukávy.

  „To je tvůj švagr, Yorku?“ zeptá se Karel I.

  „Je to Francouz, sire!“ Dodá omluvně jako by to vysvětlilo vše

Konec

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wow

(Kanojo, 29. 8. 2011 19:15)

Být to trochu obsáhlejší, tak má pan Dumas konkurenci.
Strašně pěkný to bylo!

Úžasné...

(ChrisTea, 25. 5. 2011 20:28)

To bylo krásné!!! Nevím co dodat. Tahle povídka mě jednoduše dostala. Už se těším, co si od tebe přečtu příště. :-)
ChrisTea

:D :D

(wiki, 6. 7. 2010 0:16)

Velmi zábavné, díky :D :D

...

(Ebika, 19. 7. 2009 23:07)

Páni to bylo suprový jako fakt, že jo:-)