Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrátky s čertem

17. 4. 2009

 

Hrátky s čertem
 
Za beta - read děkuji Alane
 
Janku!“
„Petře! Hodně štěstí!“
„To je...?“
„Neboj, u nás jí nebude zle.“
„Janku!“
„Tak já už musím.“
 
To bylo naposled, co jsem Janka viděl a slyšel. Přišel i se svým nadřízeným Luciferem z pekla pro Angelinu, kterou jsem nejdřív měl rád, ale pak jsem zjistil, jak je vlastně falešná. Tančil jsem tehdy se svoji budoucí ženou Adélkou, ale tyJankovy oči...
Chtěl bych, aby všechno bylo jinak. Líbilo se mi v pekle, a kdyby nebylo babičky Anny a toho, že jsem si uvědomil, že do pekla nepatřím, asi bych tam s Jankem zůstal. Tehdy na tom plese měl tak smutné oči. Díval jsem se, jak odchází, a musel jsem ho nechat odejít.
 
Rozhlédne se po zámku. Adélka ho přesvědčila, že otec na všechno sám nestačí a po prvním krásném roce práce v mlýně, který opět spustil, teď sedí za stolem v pracovně a přeje si být venku, kde svítí slunce a louky se zelenají.
„Janku,“ řekne tiše pro sebe.
Zaťukání. Petr nasadí přísný, ale blahovolný úsměv. Aspoň si myslí, že by tak měl vypadat zeť knížete pána.
„Pane kníže, je tady posel od knížete...“
„Vaše knížecí Milosti...“ Petr údivem otevře ústa, když pozná známý hlas.
„Tak běžte ven, člověče!“ vykřikne. Janek? Co ten tu dělá? Dívá se, jak se dveře za lokajem zavírají. Ví, jak se někteří na něj dívají. Petr Máchal udělal štěstí.
„Janku! Kde se tu bereš?“ vyskočí a běží ho obejmout. S ním se cítí jako zastara. S ním se probouzí jeho dobrodružné já.
„Petře!“ Janek shodí z hlavy klobouk a obejme ho. Objímají se a Petr cítí jeho horké tělo na svém, pach síry a pekelných ohňů. Pak se odtáhne. Dívá se do Jankových čertovských černých očí s šibalskými jiskřičkami. Přesně takové viděl naposled, když chytali jeho nevlastní matku, vdovu Dorotu Máchalovou. Tehdy se tak dobře bavil. Přímo skvěle. A potom ty dny v pekle. Povzdechne si a pustí Janka z objetí.
„Tak povídej, co tady děláš?“
„Copak já, ale co vy, Vaše knížecí Milosti?“ Janek se s úsměvem dívá na Petrovo oblečení.
„Dej pokoj, Janku, s tou Milostí. Nejraději bych to oblečení ze sebe serval a vypadl ven. Nenávidím je, ale Adélka na tom trvala.“
„To víš, když jsi teď ženatý, a k tomu s knížecí dcerou.“ Petr se zamračí. „A mračíš se jak tři čerti dohromady.“ Janek se začne usmívat ještě víc.
„Máš hlad?“
„No jéje. Celou husičku bych spolkl na posezení.“ Janek se v duchu olízne. Petr se natáhne po zvonku, ale Janek mu ruku zadrží.
„Počkej.“ Vytáhne koňský ocas a dvakrát jím přejede přes sebe a Petra. Petr se na sebe podívá, je zničehonic oblečený jako chasník a Janek jako kovářský učeň. „Tak co, jak se ti to líbí?“
„Paráda, ale co moje...“
„Jdeme! Povím ti to po cestě. Moc času nemáme.“ Popadne Petra kolem pasu a zasměje se.
„Na tohle si asi nezvyknu.“
Když přistanou venku v kouři. Petr se rozkašle a Janek se směje, až se za břicho popadá. Nakonec se rozesměje i Petr.
„Tak, teď už mi povíš, proč jsi tady jako posel knížete Ferdinanda, a ne tvého knížete?“
„Potřebuji, vlastně potřebujeme tvoji pomoc.“
„Kdo to bude tentokrát?“
„Počkej. Jeho Nejvyšší Milost, kníže pekel Lucifer, nám nakázal přinést do pekla řezníka Lukáše Zábrodského.“
„To by neměl být problém.“
„To sice ne, ale bohužel kolem něho...“ Janek se začervená, „... no, nejsme ho schopni odnést do pekla. Má kolem sebe příliš peří. Nakonec jsem to dostal za úkol já. Několik čertů už bylo degradováno a já nechci ztratit svoji hodnost vraníka.“ Petr se usměje a plácne Janka po zádech.
„Tak jdeme! Na co čekáme?“
„Počkej, Petře. Musí to být do zítra do půlnoci!“
„Tak to tam musíme být rychle. Jdeme. Víš...“ zastrčí si ruce do kapes a vykročí. „Moc mě to tehdy bavilo a chyběl jsi mi,“ přizná se.
„Však ty mně taky, Petře.“ Dohoní ho a jde vedle něj.
„Blebeeeblee!. Tak on ti chyběl. Janku! Janku!“ Petr se otočí a Janek přikrčí.
„Vaše Nejtemnější Jasnosti, Vaše Nejvyšší...“
„Dost! Kde je řezník Zábrodský?!“
„Právě tam jdeme, Vaše Nejhro...!“
„Dost!“ Lucifer, nejvyšší pán pekla, ho chytne za ucho a zkroutí. „Máš čas do zítřejší půlnoci, jinak tě degraduji na krysu. Zdravím, Petře. Tak chceš Jankovi zas pomoci?“
„On mi tehdy pomohl, Knížecí Milosti Lucifere.“
„Tak dobře. Můžeš jít s ním. Snad budete opět úspěšní, blbllbbl!“
„To nemůžete... odejít bez toho dýmu?“ Petr se ohání kolem sebe rukou a kašle, jak se snaží rozehnat dým.
„Ty se ho nebojíš, Petře?“ obdivně pronese Janek.
„Ale bojím, a pojď, nebo i ze mne udělá krysu. Ale povídej, co je nového v pekle.“
„Vše při starém,“ a začne mu povídat, co se od té doby stalo.
„Kručí ti v žaludku, Janku. Jdeme se najíst.“ Zrovna jsou ve vesnici a právě uprostřed je hospoda s názvem U Vojtěchů.
„Petře, já nechci. Přece víš, kde posledně začaly všechny moje potíže.“
„Vím, ale teď jsi se mnou. Jak je to daleko k tomu řezníkovi?“
„No, daleko ne,“ přizná Janek a nenápadně mrkne na kus pokreslené kůže.
„Jdeme. Dáme si něco dobrého.“ Petr ho chytne za paži a vleče do hospody.
„Zdravím, hostinský, co nám...,áááá... tak hrachovou polévku, tu já moc rád, dva talíře a k tomu gulášek. Taky dvě porce a jedno kuře, co máte na rožni, a nakonec nám dejte tucet borůvkových knedlíků.“ Podívá se pod pokličky hrnců a kamnech a ke každému přivoní.
„Vzácní pánové, jaká to pro nás čest. Prosím, posaďte se, hned to bude. Hned vás obsloužím.“ Hospodský se klaní až k zemi. Petr se posadí k čistě vydrhutému stolu a naproti němu ustaraný Janek. A už se k nim valí hospodský se dvěma korbely piva. Prudce je před ně postaví, až pěna vyšplíchne. Janek se zoufale podívá po Petrovi. Ten si ničeho nevšímá a už se pouští do hrachovky.
„Tak jez! Nic se nestane.“
Janek zachmuřeně přemýšlí, že to vůbec není jisté. Nakonec se odhodlá a pustí se do jídla. S každým dalším soustem se mu lepší nálada.
Petr mohutně připije z Jankova korbelu a s mrknutím ho před něj zas postaví. Janek poděkuje a už před ně hospodský staví talíře s guláškem a sedmi knedlíky. Oba se do něj pustí s vervou hladových vlků. Petr si přihýbá z obou korbelů a sotva skončí, už před ním stojí další.
Cítí se rozjařeně. Je rád, že je pryč ze zámku, a hlavně je zas ve společnosti Janka a čeká ho dobrodružství.
„Další korbel!“ bouchne do stolu. „Chybí tu muzika! Hospodo, muzika, čert to vem, zahraji si sám!“ Bouchne do stolu a Janek ho starostlivě pozoruje. Takhle to začalo i s ním.
 
Ta naša kapela je veselá, ta naša kapela je veselá, když se sejde v šenku
Ta naša kapela je veselá, ta naša kapela je veselá,
když se sejde v šenku při vínečku, zahraje vám zvesela,
když se sejde v šenku
 ta naša kapela je veselá, ta naša kapela je veselá,
když se sejde v šenku při vínečku, zahraje vám zvesela,
když se sejde v šenku při vínečku, zahraje vám zvesela.
Děvčata sa na nás usmívajú, děvčata sa na nás usmívajú,
muzikanti hrajte a zpívajte, vínko nám podávajú,
muzikanti hrajte a zpívajte, vínko nám podávajú.
 
„Petře, no tak, přestaň,“ varuje ho Janek. Ale Petr neposlouchá a opakuje refrén písníčky. Zpívá, až se hory zelenají, když dovnitř vejdou vojáci.
„A jéje.“ Janek zaúpí, protože ví, co bude následovat. Jak z toho ven? „Petře, musíme jít.“
„Cože, teď, když je nejlepší zábava? Až někdy jindy, a zpívej se mnou!“
 
Ta naša kapela je veselá, ta naša kapela je veselá,
když se sejde v šenku
 Ta naša kapela je veselá, ta naša kapela je veselá
 
Janek se zamračí a nenápadně vytáhne koňský ocas.
„Tohle nepotřebuješ,“ kdosi v uniformě mu vytrhne ocas a hodí ho do ohně. Janek se bezmocně dívá, jak ocas mizí v plameni. Z kamen v hospodě se vyvalí zelený dým a Janek se posadí a ani si nevšimne, že mu někdo přiloží prst na listinu. Vojáci leknutím uskočí a ostatní se pokřižují. Petr se zatím s korbelem v jedné ruce a s perem v druhé ruce ptá vojáka: „Je tak d... ob...“ škyt, „dobře?“
„Jasně, vojáku. Uvidíš, jak se budeš mít. Víno, kamarádi, holky jako lusk a žádná práce. Jen přehlídky, uniformy. Ráj na zemi,“ vtipkuje kaprál a dívá se na listinu. Získal pět duší. Pět dalších vojáků do armády. Generál bude spokojený.
„Kde to jsem?“ Petr se probudí s těžkou hlavou a šátrá po slamníku.
„V kasárnách,“ řekne zasmušile Janek.
„Počkej, jak v kasárnách?“ Petr nechápe, jak se tu ocitl.
„Jak? Jak? Já ti říkal, že budou problémy, ale ty ne. Musel jsi tam jít a pít pivo,“ hořce odpoví Janek. Je opět člověkem a přístup do pekla mu byl už zase odepřen. Nemá svůj nádherný černý ocas. Chce se mu plakat. Kdyby se každá slza hned nevypařila, už by tady byla povodeň. 
„Tak poslouchej.“ Těžce se zvedne a Petr uslyší trubku. Vojenskou trubku.
Tratatatatttááááááááá!
„Tak dělej, vstávej!“ Janek nakonec Petra zvedne a pomůže mu do modrobílého oděvu.
„To není náš stejnokroj.“
„Ne, je sousedního knížectví.“
„A jejeje!“ Petrovi konečně dojde, že ho tady neznají a že jsou v maléru. „Tak vytáhni ocas,“ zamumlá, když se souká do holínky. „Ztratíme se jim.“
„Včera mi ho v hospodě ten kaprál spálil a já teď nejsem čert.“
Petr zaúpí, když uslyší: „Makejte, makejte, rychleji, vy bando líná. Já vám dám, holoto vypráskaná! No tak, co se tam flákáš, ven, a cvičit! Cvičit! Já z vás udělám řádné vojáky!“
Pět minut nato: „Seno, sláma, seno, sláma, seno. Pozor! Obrat vlevo, obrat vpravo!“
To musí tak řvát? hořce si pomyslí Petr. Nadhodí si zbraň.
„Stát! Ty tam! Dva kroky vpřed!“ Petr vystoupí. Tak tohle už jednou zažil. Otočí se po Jankovi, který poslušně stojí v pozoru se zbraní na rameně.
„Tak ty nedáváš pozor?!“ zařve mu kaprál u ucha. „Hodnost!“
„Jeho knížecí milost Petr...“ zarazí se a Janek vyprskne smíchy.
„Ty tam, dva kroky vpřed! Tak vy dva si ze mne budete dělat legraci, ano? Já vám dám!. Leh! Vztyk! Leh! Vztyk! Leh! Vztyk! Leh! Vztyk!“ řve na ně kaprál, až je brunátný ve tvářích.
Petr s Jankem lehají a zas vstávají. Supí námahou a už skoro nemohou.
„A jako nádavkem,“ kaprál si k nim dřepne, protože zůstanou ležet v hlíně, „dostanete dvacet ran holí.“ Zvedne se a nechá je odtáhnout k výkonu trestu.
„Já jsem ti to říkal,“ pronese pochmurně Janek s miskou vody a hadříkem. Petr jenzakleje bolestí i nad svou vlastní hloupostí.
„Ale zas jsme spolu, no ne?“ otočí se k Jankovi. Ten se na něho podívá a pak k němu skloní hlavu. Políbí ho a povzdechne. Petr se otočí. Neví, jak má reagovat.
Tehdy, když ho ošetřoval na zámku, když Janka naverboval kaprál, tak mu ho bylo líto a pak se z toho vyvinula náklonnost. V pekle zjistili, že se mají rádi, ale taky věděli, že to nemá budoucnost. A teď to opět začíná.
Obrátí se k Jankovi a přitáhne ho k sobě. Obejme ho. Janek se zachvěje. Tolik mu Petr chyběl, a když ho viděl naposled tančit s Adélkou, měl zároveň radost, že je mu dobře a zároveň mu bylo smutno, že to není on, kdo je v jeho náručí.
„Chyběl´s mi, Janku.“
„Ty mně taky.“ Janek posmutní. Petr vezme jeho obličej do svých rukou a jemně ho políbí. „Kdyby to Jeho Jasnost Lucifer věděl, nejspíš by ze mne sedřel kůži zaživa.“
„Taky to nezjistí. Ale my musíme sehnat ocas a vypadnout.“
„Koňský ocas?“ pronese skepticky Janek. Zasměje se a nastaví mu svoje záda. Petr namočí hadřík a jemně mu omyje rány. Pak je políbí.
„Jo, jenže nevím, kde. No, zkusíme jako minule - na zámku.“
„Nevím, jestli seženeme vycpaného koně.“
„Nějaký musí být. Teď se jen odsud dostat. Nepřipomíná ti to něco?“
„Jak by ne? Přesně před rokem jsme byli skoro ve stejné cele. Jen jsme dostali pětadvacet, a nejen dvacet ran holí, a tehdy mi spálili vlčí ocas. Jen pochybuji, že přijdou pro nás, abychom jim vyčistili stáje.“
Jankovi i přes situaci, v které se ocitli, jiskří oči. Petr se do nich dívá a ví přesně, proč se do něho zamiloval. Je tak...
„Ven, bando pakážnická!“ Oba se podívají na sebe a pak na stráž. Co se děje? Ale neuvažují nad tím štěstím dlouho a jdou ven, kde stojí kaprál.
„Můžete jít, já si to s nimi vyřídím.“ Petr s Jankem se na sebe podívají. Janek to hned pochopí.
„Vaše Nejjasnější Temnosti, já...“
„Už zase!“ Lucifer si přejede rukou přes tvář a vrátí se do své původní podoby. Vytáhne bičík a přetáhne Janka přes hřbet. Pak ještě jednou. „Já, nejvyšší pán nejhroznější mocnosti, tady musím šaškovat, bllleee!“ Janek se přikrčí. „A zachraňovat vaši kůži. Tyyy...“
„Knížecí Milosti, když přivedeme toho řezníka, odpustíte mu?“
„Petře!“ vykřikne Janek údivem. Lucifer to zvažuje.
„Dobře. Protentokrát, ale...“ zmizí v zeleném oblaku, „ocas si musíte sehnat sami!“ ozve se z dáli. „Odpustit! Chachahaaaaa!“ nese se odněkud pekelný smích.
„Děkuji ti, Petře.“
„Mlč,“ přitáhne si ho k sobě a políbí. „Máme málo času. Musíme nejdřív sehnat ten ocas.“
Oba se na sebe bezradně podívají. Uřezat živému koni ocas, to není jen tak, a najít mrtvého, to taky není jen tak. „Jdeme do zámku.“
Opatrně vykouknou ze dveří. Z dálky zaslechnou: „Seno, sláma, seno, sláma...“ Spiklenecky se na sebe usmějí a vyrazí podél zdi.
Když vejdou nepozorovaně do zámku postranním vchodem, jsou rádi, že to schovávání mají za sebou. 
„Pojď, něco jsem našel,“ promluví Janek a ve dveřích se objeví ruka s kalhotami. Petr zapadne a vidí, jak si Janek zrovna nasazuje paruku lokaje.
„Máš ještě jednu?“
„Ne, jsou tu jen šaty nějaké služky, a ty ti nebudou.“
„Tak dolů s těmihle. Ta uniforma lokaje na tobě visí.“ Janek si sundá uniformu lokaje a vymění ji za oděv služky. Petr se rozesměje.
„Co se tady děje? Jak to, že jste tady? Zase hrátky? Hybaj do práce!“ vyjede na ně ze dveří nějaký lokaj v bohatším oblečení. Petr s Jankem se na sebe podívají. Ten tón. Že by další správce?
„Hned, pane správce,“ řekne tenkým hláskem Janek a hluboce se ukloní. Petr má co dělat, aby nevyprskl smíchy. Oba se protáhnoukolem správce. Podle vůně jdou směrem do kuchyně.
„Zaneste tohle a tohle...“ Janek popadne tác s pečení a Petr polévkovou mísu. Kuchařka jim zahrozí vařečkou, ale oni už jsou dávno pryč. Donesou jídlo do jídelny, položí na stůl a zmizí.
„Teď, nebo nikdy!“ a začnou prohledávat zámek.
Nikde nic. Na zdech obrazy, hlavy zvířat, paroží, ale nikde žádný vycpaný kůň.
„Pane kníže, pane kníže! Hosti už čekají!“ uslyší správce. Schovají se do velké skříně a zavřou za sebou dveře.
„Jak pokračuje obraz, Vaše knížecí Milosti?“
„Velmi dobře. Velmi dobře. Bude to nádherný obraz pro moje potomky,“ zaslechnou mluvit slabě dva hlasy a jsou tiše jako pěny. Petr zničehonic sevře Janka v objetí a políbí ho. Janek mu to oplatí, drží se a líbají.
„Už zase! Marš do práce!“ Oba od sebe celí rudí odskočí a hluboce se pokloní. Zase zmeškali možnost získat v zámku ocas a opět jim to překazil správce. Slyší bouchnout dveře skříně, a tak vpadnou do prvních dveří, které se jim namanou.
Kůň. A ke všemu mrtvý. Kdosi na něm sedí a nedaleko je malíř.
Petr popadne z kapsy nůž a jde ke koni.
„Co tady děláte?! Ven!“ zakřičí vztekle malíř. Kníže, v uniformě lesknoucí se zlatem a medailemi s rukou v bok, se otočí za vetřelci.
„Promiňte, ale nutně potřebujeme ten ocas,“ řekne Petr a začne pižlat ocas u kořene zadku koně. Janek zatím po ocasu netrpělivě pokukuje. „Na.“ Janek ocas vezme a sevře Petra kolem pasu. Přejede ocasem oblek.
„Děkujeme, kníže!“ Kníže uslyší hlas odnikud a jen si přetře oči. Trochu dýmu a divný sirnatý zápach.
„To...too... byl ďábel!“ vyjekne malíř a omdlí.
 
„Tohle je dům toho řezníka.“ Janek se podívá na oblohu. Je už tma. Ještě dvě hodiny a bude konec. Jestli nesplní úkol, tak jde jeho hodnost vraníka k čertu. „Tady máš jeho popis.“ Vytáhne kus otřepaného pergamenu. Petr se k němu skloní a čte.
„Malý, tlustý, pleš, modré oči a licousy. Nosí zástěru... podružné. Pozor, je nebezpečný a nosí u sebe peří.“
„Tak to je problém.“
„Přesně tak. Proto se nám nepodařilo ho dostat. Nevíme, kde to vzal, že se ho nemůžeme dotknout, když má u sebe peří. Jak na to?“
Petr se rozhlédne po okolí. „Víš co, to je jednoduché. Čeho se takový krkoun bojí nejvíc?“
„No nevím. Čeho?“
„Že přijde o majetek. Takže my mu zapálíme tenhle chlívek...“
„Jako skutečně?“ vpadne mu do řeči Janek.
„Ne. Přece umíš vykouzlit napodobeninu ohně, ne?“
„Nemohl by být skutečný?“ nesměle se optá Janek.
„Ne, nemohl. Dál to bude takhle...“ skloní se Petr k jeho uchu a šeptá. Janek přikývne a chvilku soustředěně kouzlí. Chlívek vzplane a Petr začne křičet.
„Hoří! Hospodáři, hoří vám chlívek! Hoří!“
Spiklenecky se na sebe usmějou. Za chvilku uvidí světlo z domu. Ve dveřích se objeví postava.
„Je to on?!“
„Jo, je!“ vykřikne Janek a vychrstne kbelík studené vody na řezníka Zábrodského. Ten se otočí a druhý kbelík na něho vylije Petr. Dívají se, jak na řezníkovi všechno zplihle visí. V ruce má mokré pírko. Petr mu ho vytrhne a strčí do vypaseného břicha. Janek se zasměje a s ohlušujícím rámusem se změní v čerta. Řezník se vzpamatuje, zařve strachy a otočí se do domu, kde má peří, ale Petr ho drží za límec pruhované košile. Janek k němu přistoupí a chytí ho.
Petr se dívá, jak mizí.
Opět. Je mu smutno. Otočí se od domu, když uslyší: „Děkuji, Petře!“
„To je mi tak hodně platné,“ zamručí nespokojeně Petr. Je škoda, že on je člověk a Janek čert s hodností vraníka. No, nebylo by to o nic lepší, i kdyby byl čert s hodností krysy.
Povzdechne si a vykročí dumajíc o nespravedlnosti světa. Proč nemůže to být jinak? Na kraji vesnice si najde seník a uvelebí se v něm. Dívá se otevřenými dvířky na hvězdy a vzpomíná na to, jak ho poprvé uviděl, na to, jak ho prvně objal.
„Hvězdičko milená, co asi dělá?“ zašeptá a víčka se mu začnou klížit.
 
„Váha klesla!“
Peklo zatleská a Nejvyšší pán pekla Lucifer přistoupí k Jankovi. Ten se v kabátě s připíchnutým bílým koňským ocasem dívá, jak odvádějí řezníka.
„Auuu! Vaše Pekelnosti, za co?“ skuhrá, když ucítí pohlavek od Jeho Nejtemnější Jasnosti.
„Jak to, za co? Janku, Janku, nebýt toho, že je tady řezník, tak jsi krysou. Ten ocas, ten ocas. To je druhý ocas, co jsi nechal spálit.“
„Já nerad,“ hlesne Janek.
„Pamatujte, chásko pekelná, peří, hospody a hlavně ženský! Všeho toho se vyvarujte! Je to jasné?!“ zahřmí na čerty a práskne pro jistotu dvakrát bičem. Všichni se přikrčí.
„Janku!“
„Ano, Vaše Nejzlovolnější Kníže, Lucifere, Pane Pekla.“
„Za ten ocas budeš hlídat ve vesnici hospodského Kořínka.“ Zasměje se a jeho červený plášť zavíří v prachu. Peklem se nese smích, ze kterého všichni mají hrůzu. Janek si oddychne a pak mu to dojde. Může na zem. Potěšeně výskne a přetře si kabát ocasem.
 
„Dobré ráno!“
Petr zamžourá do rána a otevře oči. Nad ním se sklání Janek.
Sen. Je to ještě stále sen, který měl. Teprve, když opět ucítí Jankovy rty na svých a horkou ruku pod svojí košilí, rozbřeskne se mu. Je tady vedle něho a dotýká se ho. Zasténá touhou i podezřením.
„Tak, kdo je to tentokrát?“
 
Ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře. Když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme, že ještě dneska spoustě lidi peklo chybí. To víte, nikdy nedělá dobře, když si každý může myslet, že zlo nebude potrestáno.
 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kawaii

(keishatko, 18. 3. 2012 2:18)

to bolo parádne :D :D

Návštěvy

(Amater, 17. 4. 2009 21:31)

583x děkuji

Pane jo:)))
(Rose - 26. 01. 2009 18:43)

To je super, slashová pohádka.


pfffffffffft
(Milwa - 14. 02. 2008 16:55)

hahaha:D tak to byla povídka od tebe:D no teda:3 komentář už jsem k tomu asi napsala. a zas. A zase mám ten pitomej výraz:D neeee


Hmmm
(Magdata - 14. 02. 2008 16:50)

Tak tenhle pár mě nikdy nenapadl, ale je pravda že se k sobě hodí úžasně. Jo a Lucifera jsi vystihla pekelně dobře... Je to další krásná povídka a já ji jdu přečíst znovu ;)


......
(Idril - 14. 02. 2008 07:50)

NO tak tuhle povídku jsem již četla na Mem.O.W. a musím se přiznat, že mě by to asi nikdy nenapalo dělat slash na č. pohádku.Asi se už nikdy na tenhle film sice nebudu dívat tak jako dřív a budu furt čekat kdy si ti dva tam dají třeba pusu, ale napsala si to tak skvěle, že ti to odpouštím.-_-
Arigato a už se těším na další tvou povídku.