Jdi na obsah Jdi na menu
 


Myšlenka

22. 3. 2009

                                      Myšlenka

 

Kibu je to ve skutečnosti Mibu  Oriya. Jak mezi mnou a lordem Vaderem vznikla přezdívka Kibu už asi nezjistíme a proto, já doufám, že nám čtenáři naši malou úchylku laskavě prominou a omluví.

 

  Kibu ho v poslední chvili zachytí do náruče. Zamračí se, když ucítí cizí vůní a jeho štay nejsou v pořádku. Ne tady nezůstane. Otevře dveře auta a opatrně ho tam uloží. Zabouchne dvířka a vklouzne za volant. Pokouší se nastartovat letité autíčko. Tiše u toho kleje, když se mu to nedaří, ale nakonec poslechne a motor zavrní. Ulehčeně si oddechne. Vyrazí vpřed. Na červené se ohlédne po Murakim. Je tak bledý. Co kdyby jednou nepřišel včas, co by se stalo? Je tak sám. Potřebuje chránit a ani to neví. A doma to asi taky není úplně růžové. Neví co se děje, ale tuší to a je mu z toho nevolno. Touží ho ochránit... zabrzdí jak je najednou před vysokým domem kde bydlí:

   Otevře dveře auta a opatrně vynese Murakiho ven. Drží ho v náručí a uvědomuje si jeho teplo a jak je lehounký jako pírko. Nohou zabouchne dveře.

  Víčka se Murakimu lehce zachvějí. „Kde to …jsem?“ oči ho bolí a na to pravé už skoro nevidí. Doma dostal od strýce ránu a od té doby se mu zrak stále horší. Bojí se to říct. Bojí se jak se k němu pořád má. Jak ho využívá.

   „Měl jsem umřít s maminkou,“ zašeptá tiše.

   „Hloupost“ řekne tiše Kibu. „Jsem tu já a já tě ochráním“ Kibu ho opatrně položí do postele a pak odběhne pro umyvadlo  s vodou, ručník a lékárničku. „Nikam mi nehoď“ prohodí žertovně, ale všechno se v něm svírá a ví, že není nikam jít.

  Muraki leží na posteli a poslušně čeká. Už ani nemá sílu nikam chodit. Už nechce nic. Jediné co ho drží nad vodou je počínající touha se pomstít.

  Kibu k němu přiběhne a vše složí vedle postele. Namočí hadřík a jemně mu přejde všechny rány. „Promiň, promiň.. „ šeptá při každém trhnutí. Nejraději by všechnu bolest vzal na sebe. Dívá se na rozbitý ret a má chuť to nějak vzít zpět co se mu stalo. Skoní hlavu a nepřemýšlejíc svými rty pohladí jeho. Odtrhne se a začervená. „Nechtěl...“

  „Ne..prosím..ne..ty,“ Muraki se od něj snaží stáhnout na opačnou stranu postele. V očích strach.  

  Kibu zrudne a pak zbledne, ruka s hadříkem mu klesne. Ovrátí tvář. „Promiň. Už to neudělám. Jen tě ošetřím, ale chtěl bych.. já..“ neví jak dál a nakonec ze sebe dostane. „Co tvůj zbytek těla? Musím ho prohlédnout. Proč vůbec to dovolíš.. promiň“ oddechuje. „Jen se o tebe bojím nic víc. Přilož si to na čelo“ Podává mu ručník.

  Muraki si ho opatrně vezme a dívá se na něj. Pak se v něm něco zlomí a on se rozpláče.

„Já..já..nejsem dost silný. A..nikdo mi nevěří, že prý poručníka potřebuji…a on..prodal všechny maminčiny šperky a já mu v tom chtěl zabránit a on…on mě před klientem zbil a  pak večer…byl opilý a říkal, že jsem stejně už byl bratrova kurva, tak..tak…“

   Kibu neví co dělat a jeho nejhorší obavy se splňuji. Neví jak bude Muraki reagovat, ale přitáhne si ho do náruče a kolébá. Neví co říct a ta jen ho drží a hladí po vlasech. Zabije ho. Oba zabije  za to co mu udělali.

  „Pštt už víc neříkej. Nemusíš. Jestli chceš zůstaň tady se mnou. Můžeš tu bydlet.“ Tiše mu navrhuje a srdce mu poskočí a v tu chvilku spadne dolu. Ne je zázrak, že vůbec ho nechá dotknout se ho. Panebože zabije je! Všechny! Dál ho hladí po vlasech a hýčká.

  „Já už se tam nechci vrátit. Už ne. Já..dnes jsem byl za ředitelen s rodinným, otcovým právníkem, já..chci jít raději do internátní školy než..než být doma. Slíbil jsem mamince, že budu silný, ale už nemůžu. Kibu, já se bojím. Skoro nevidím a kdybych šel k doktorovi strýc se to doví..a…já nevím co by udělal. Vždyť všichni ostatní už jsou mrtví. I Saki a já  jsem jediný kdo mu stojí v cestě k našemu majetku.“ Muraki se ke Kibuovi podvědomě tiskne.

  Kibu se ve vteřině rozhodne. Ne žádný internát. Nic takového. Byl by další hračkou těch ostatních. Ne v tomto stavu.

   „Zůstaneš se mnou“ pronese rozhodným hlasem. Je tady pohovka a na té budu spát já. Oba se sem vejdeme a ty se uzdravíš. Nikam tě nepustím Muraki.“ Tiskne ho k sobě pevně. Už nikam ho od sebe nepustí a jednou možná jednou mu dovolí se ho dotknout. Skloní hlavu a políbí ho do vlasů. „A teď se svlékni ať se mohu podívat co mám ještě ošetřit.“

  „Já..já děkuji.“ Muraki se začervená a skoro slyšitelně si oddechne. Jen do svlékání se mu moc nechce. Bojí se. Ale pak si přece jen stáhne školní uniformu.

  „Kalhoty taky?“

  Kibu záváhá. Chtěl by vidět vše, dotknout se, ale neví kam až může zajít. Bude mu to vadit nebo ne? Nechá to na něm. Ať se rozhodne sám. „Jak chceš ty. Pokud tě tam nic nebolí, ale raději bych viděl jestli tam nemáš modřiy.“ Nanese dezinfekční prstředek na vatu a poslouchá šustot látky. Je k němu otočený a neví jestli se svlékl nebo ne. Ruce se mu třesou vztekem i touhou a neví co v této chvili převládá víc. Pomstít se nebo vzít ho do náruče a pomilovat ho jak už dlouho touží. Ne musí se ovládnout.

  „Už můžeš,“ špitne Muraki a nervózně přitom mačká cíp pokrývky. Stydí se za své jizvy, za to jak vypadá. Za poškrábaná záda. Rozdrásané boky a zápěstí. Raději si sundá brýle. Nechce vidět zhnusení v přítelových  očích. A takhle díky strýci stejně skoro nic nevidí.

  Kibu se trochu nervózně k němu otočí a má co dělat, aby se neusmál, když ho vidí jak je tam zabalený jako mumie, ale chápe ho a jemně mu sundá pokrývky. Stiskne rty, když vidí čerstvé i starší špatně zahojené rány. Do hlavy se mu nahrne krev, jak by nejraději vyběhl ven a jel zabít toho bastarda. Zvaře oči a snaží se ovládnout. Vezme hadřík do ruky a začne ho ošetřovat jak nejlépe to jde. Konečky prstů se jemně dotýká rán a do některých dá antibotickou mastičku, kterou náhodou našel. Je tak .. vztek ho opouští. Skloní se políbí jednu jizvu. Cítí jek se tělo pod jeho rty ucukne. „Promiň. Bolí tě to?“

  „Trochu, já...už jsem už to není tak zlé jako na začátku. Rodiče mě nikdy…nebili. A pak…“ Muraki se snaží vypovědět najednou všechno. Potřebuje někomu říct, co se vlastně dělo doma. Chvílemi se tiše usmívá, pak zatíná zuby a vzlyká. Ale potřebuje ze sebe tu temnou historii dostat a Kibu mu věří. A když mu povídá, že je vlastně skoro slepý na jedno oko a jak se to stalo, chvěje se.
    Kibu ho nakonec zabalí do pokrývky sedne si vedle něho a zabaleného přitáhne do náruče. Drží a poslouchá celou historii. Zatíná ruce do pokrývky vzteky nad tím jak musel trpět. Hladí ho a myšlenky mu víří jedna přes druhou. Smrt, pomsta, milování, touha a ochrana .. vše se míchá do jednoho velkého rudého chuhvalce a on má potíže se udržet. Neví co teď chce až se všechno vykrystalizuje do jediné myšlenky. Bude ho chránit a hýčkat před celým světem. Uklidněn si vydechne. Konečně je vše ak má být. Něžně se na něho podívá. Bude vše vpořádku. V jeho péči rozkvete. O to se postará.
    Muraki konečně dovypráví a pak unaveně zívne. Ani neví jak a spí na kibuově rameni. Spí a cítí se po dlouhé době v bezpečí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.......................

(Akyra, 5. 4. 2009 14:02)

je to krása fakt nádherné další koment ti dám až na poslení ju

Návštěvy

(Amater, 22. 3. 2009 22:26)

542 x děkuji

tý jo...
(E... - 18. 12. 2007 21:15)
nikdy bych nevěřila, že můžu murakiho litovat...je to tak! zase jste dokázali nemožný, je to perfektní!

zvlastni
(Leia - 19. 12. 2007 22:01)
je to zvlastni predstavit si Murakiho jako maleho, ale jako trpici dite si ho predstavit dovedu. Myslim, ze i v Yami no Matsuei to slo dost videt.
Jinak pribeh je pekny. Tesim se na dalsi pokracovani...


:-)
(Starvation - 19. 12. 2007 22:09)
Pěkny...i když upřednostnuji Hisoku co se tyče tohot anime...ale tohle je také velmi zajímavé;-)